Nebaví mě mít vazby. Nebaví mě řešit pokaždý, jestli to Yspilon už pochopil nebo to teprve pochopí a jestli má smysl s ním do té doby navazovat vůbec nějaký kontakty. Nebaví mě dohadovat se nesmyslně s Tomem, když stejně už ale opravdu o nic nejde a taky to očividně nemá smysl. Nebaví mě neustále čekat až se někdo někdy nějak ozve. Nebaví mě, že pan otec odmítá platit alimenty, nebaví mě, že Mucha chce, abych to řešila já. Nebaví mě, že moje sestra chodí domů pouze péct a nebaví mě, jak kašlu na život. Nebaví mě, že všichni kolem hrozně mudrujou, chtějí mě poučovat, radit, osvítit mě a přitom já bych chtěla tak leda vypnout mozek a vůbec neposlouchat nic. Ani sebe. A jenom být.
Nebaví mě, že se neumím po propadu zase vyšplhat na původní trasu. Nebaví mě docela dost věcí.
Vypínám se a jdu psát švédštinu.