Na základě čeho rozhodujeme s kým si něco začít a s kým ne, na zakládě čeho uzavíráme přátelství, proč se s tímhle člověkem do řečit dáme a na toho dalšího se nechceme podívat?
Podle vzhledu, charakteru, společných zájmů, společných hodnot, podle stejného oboru na univerzitě... máme svoje vysněné, dokonalé, vybájené muže, máme své oblíbené typy, z prožitých zkušeností škrtáme nevhodné položky a vypisujeme další vhodné, tedy požadované. Dokážeme dlouze přemýšlet, jestli je člověk na druhé straně baru pod hezkou fasádou taky správný typ, hodnotíme jestli kouří, co pije, jak gestikuluje a jestli mluví jako civilizovaný člověk nebo barbar, jak je oblečený a s kým sedí u stolu. zasadíme si to do měřítek a dle tabulky vyhodnocujeme vhodné navázání kontaktu a jestli vůbec nějaký kontakt chceme.
Myslím, že to děláme všichni. Každý třeba v trochu jiné stuaci s jinými cíli, ale děláme to. Hodnotíme, jako kdybychom věděli, kdo k nám patří a kdo ne.
Není důvod mluvit s každým člověkem na ulici a vehemetně se seznamovat, ale stejně tak není nutné lidi, kteří jsou vám předhozeni jen tak slepě ignorovat na základě našich předpokladů a předpojatých hledisek. A když do toho zahrneme i pojem "co tomu řeknou lidi/přátelé/rodina"?
Zamyslela jsem se nad tím, kdy jsem byla s kým kdy dlouhodobě spokojená a jak to probíhalo. Přišel mi do cesty Pan Štěpán (je to vtipné, že můj imaginární ideální muž Štěpán má i jmenovce v realitě) a teď babo raď. Kdybych se měla rozhodovat dle všech svých vybájených ideálů, vůbec bych ho neakceptovala jako chlapa. Ale když jsem se zamyslela nad svými předchozími muži... všichni byli svým způsobem dle mých kritérií... a nedokázali jsme spolu fungovat... ukázkou je mi třeba Tom asi nejvíc. Splňoval snad všechny moje vytoužené aspekty a pak tadadamtam. A na druhou stranu M., který pro mě znamená ideál všech ideálů, skoro jsem zapomněla jak jsem byla zmatená a nevěřila jsem tomu když jsme se poznali. (Nemám si s ním co povídat, je dost starší, je takovej, makovej, ořechoveja, nemá vlasy...) Všechno to byly blbosti.
Člověk musí brát věci jak jsou. Teď a tady. Jak to reálně v dané chvíli přichází. Takže se snažím odhodit své přepoklady o ideálním muži a vnímat Pana Štěpána tak jak je.
Vždycky jsem byla na ty problémové muže, umělce, filosofy, rozhárance, na základní škole na sígry a obyčejné kluky jsem míjela. Co když ale právě ti nejobyčejnější jsou ti, kteří mě budou věrně milovat a nebudou řešit blbosti a budou hodní, milí, chápaví a zkrátka správní kluci? Co když na začátku nebude velké vzplanutí, ale časem z toho vyplave na povrch pevné pouto, když prostě jste s někým v klidu a míru?
Co když dám šanci normálnímu klukovi, který mě prostě chce?
Bude to apokalypsa, když bych nebyla s intelektuálem, duchovním mudrcem, krišňákem, filosofem, nevybouřeným alternativcem, ale jen s obyčejným klukem, co ničím nevyčnívá a trochu ráčkuje?
Třeba jen čekám, že velká láska vznikne z romantickýho osudovýho vzplanutí... a přitom ignoruju fakt, že nejlíp mi je s lidmi, které dobře znám jako přátele. Len se zná 8 let s klukem, který je jako muž naprosto mimo její touhy, ale zjistila, že je to pro ni ten nejlepší partner a milují se. Bráchu ani nezmiňuju. A Tom se svou minulou Zuz. Je toho kolem hodně a dost možná mám jen špatný hlediska.
A co přátelé. Stali bychom se přáteli se Spřízněnými, kdyby nás v první třídě nedali do jednoho oddílu dramaťáku a nevyrůstali bychom částečně spolu? Myslím, že těžko.
Přece jen... jmenuje se Štěpán... to už něco musí znamenat :))
Uvažuju o věcech zase trochu jinak a za to děkuju.
P.S. Asi tomuhle blogu napíšu hlavičku s upozorněním, že Zuz píše pořád o chlapech...
P.S.S. Těším se na spoustu událostí.