Duben 2014

Flucht nach Obe

29. dubna 2014 v 22:55
F-A-N-TA-S-M-A-G-O-R-I-E!

Rýsuje se něco naprosto šíleného. Ne, že by to bylo zvláštní, ale v kontextu mého dosavadního života naprosto divné, nečekané a nepředstavitelné.

Jestli se tohleto opravdu stane, povede se mi přesvědčit okolí, aby mi pomohlo a aspoň to zkusilo!, potom by to reálně BYLO.
Z té představy nemůžu ani dýchat, ale nějak cítím, že by to šlo. Že by to normálně šlo. A když to v tu přesnou chvíli nepůjde, tak na to asi ještě podmínky nejsou.

Jsem mimo.

A kašlu na Ondrashe.
Jestli další tetování, tak Striga.

A mám ráda otevřenost všemu.




Dospělácký výmysly

29. dubna 2014 v 15:08
Odmítám vyrůst. Chci být Petr Pan. Chci lítat po ZemiNezemi a nechci být dospělá a vážná.
Platí to potichoučku někde ve mně a já sama se snažím být dospělá strašně moc. Respektive mi k tomu byly poskytnuty veškeré možné okolnosti... chovat se dospěle... v situacích, kdy jsem dospělá vůbec být nehtěla...

Pamatuju si ty chvíle, kdy jsem prostě musela zaujmout postoj dospělé, vyrovnané, inteligentní dívky, aby se svět kolem nezřítil.
Pamatuju si, jak jsem nahlas plakala jen několikrát a pak jsem pokaždé polykala svůj vztek vůči novýmu chlapovi u nás doma. Nejtajněji jsem plakala, když si táta vyklidil pokoj. To jsem to všechno vstřebala někam hluboko pod kůži a nechala vyhnívat. Čas od času od té doby vyskočí nějaký zbytek hnisu. Je to jako když vám po liposukci vytéká týdny z pod kůže roztok.
Pamatuju si, že Sestra se normálně v novým tátově bytě rozbrečela, že ho chce doma. Vím, že jsem prostě musela být ta co nebrečí, aby nešlehlo tátu a aby se měla Sestra v tu chvíli o koho opřít.
Pamatuju si, jak jsme obě musely být nejvýš při smyslech, když jsme Muchu odeslaly sanitkou do nemocnice. Jak jsme obě musely zapomenout, že existovala nějaká naštvanost na Muchu kvůli chlapovi, jak jsme musely dbát všech slov další měsíce.
Pamatuju si kolikrát v takových chvílích do mě lidi hustili, že musím být dospělá a chápat věci, co dospělí dělají. Paní na táboře mi dělala dlouhou přednášku, po které jsem chtěla zahučet do řeky a nechat se omlátit kameny. Neudělala jsem to. Nehnula jsem brvou, protože jsem tam byla od toho, abychom cvičili divadlo a ne abych si plakala sama v lese.
Tak jsem to přijala jako svůj úkol. Být drsná, silná, odolná a zvládat věci s dospělým rozumem.
...
Když si tohle uvědomím, dává mi mnohem větší smysl, proč jsem kdy začala řešit svůj život pomocí nejezení a později jídla. Proč jsem ztratila svou zodpovědnost a touhu něčeho dosáhnout, proč prokrastinuju, proč je můj sexuální život tak odosobněný, proč mám neustále kvasinkové infekce, proč mám potřebu být flegmatický pohodový flákač... proč nesnáším změny u prarodičů i rodičů...proč mám tolik záseků.
Vlastně ze všeho nejvíc nesnáším, když mi někdo říká, jak jsem zásadně jinde než moji vrstevníci. Blbost. Kdo o to stojí. Je mi dvacet... a taky trochu sto.

Chápu to.

Nechci vyrůst.

Nechci za žádných okolností aktivně řešit alimenty od táty a podobné věci.

Chci umět lítat a chci být Petr Pan.

O krásným dni

27. dubna 2014 v 10:42
Bylo to úplně jinak. Všechno.
Moje prožitky. Včera jsem byla v Praze za účelem tetování. Za účelem poznat taky skvělou Strigu. A protože se věci vyvinuly jinak, udělala jsem si volný prostor, procházení v Praze a večer domů. Olgoj jel se mnou. Myslela jsem si, že půjde se mnou i na tetování, ale toho se účastnit nechtěl, věřil, že to zvládnu určitě bez držení za ruku.

Člověk se bojí neznámého. Takže i já jsem se obávala. Normálně bych se třepala z toho, že zabloudím, že budu moc kecat a že budu zmatená a spousty blbostí. Teď jsem měla v hlavě pouze a jedině strach z neznámého druhu bolesti, který neumím zařadit do škály snesitelnosti a v podstatě si neumím představit, co budu pociťovat, jak se to bude tvořit, co se mi bude dít a jak dlouho... ale směle jsem vystoupala po schodech a vkročila do krásného bytečku, kde mě uvítala ještě krásnější Striga. V zápětí se mi na tkaničky vrhla kočička. To mě lehce uklidnilo. Čmuchala jsem, jak to voní v pokoji, poslouchala Cocorosie a vnímala, jak Striga působí přesně tak, jak jsem myslela. I její hlas.
Povídaly jsme si uklidnila mě tím, že má velkou paniku z injekcí a přitom potetovanou znatelnou část těla. Nastavila jsem ruku a tiše čekala, jak začnu hysterčit. Po první tečce jsem si řekla... aha... to je jako ono... tak jedem dál...
Po první čárce jsem trochu zatínala zuby, ale nemůžu říct, že by to bylo vyloženě bolestivé, spíš trošku nepříjemné a po chvilce jem jen zírala, že kus tetování je na svém místě. Povídaly jsme si pak o různých věcech a ačkoliv jsem se nemohla dívat přímo na strojek pod kůží, z nepříjemna zůstalo vlastně docela příjemné brnění celé ruky. Zajímavé, jak si člověk zvykne. Bylo mi dobře.
Když jsem pak zvedla ruku, byla potetovaná a vláčná jak po umrtvení. Odcházela jsem s euforickým úsměvem, s ještě hezčím pocitem ze Strigy a sestoupila jsem zpět na ulici, kde jsem vyhlížela Olgoje.
Ten mi za statečnost donesl lízátko... to už ani nekomentuju :)

O Praze s Olgojem
Asi tak dva týdny se vídám s jedním takovým Olgojem. Znám ho už delší dobu a nějak jsme se omylem setkali, omylem se opili a omylem se se mnou chtěl poté vidět znovu.
Já byla ve stavu - nechci řešit chlapy a nevím co s nimi. Špagetce úspěšně říkám, že spolu randíme, asi jako v pubertálních letech, tvrdila jem to i Olgojovi, protože jsem mu nechtěla dávat hned naději, že spolu zestárneme. Zvládla jsem tohle vsugerovávat sobě i jemu asi tak do včerejška, když jsme večer stáli v metru a ojímali se, došlo mi, že se chováme a vypadáme jako stoprocentní májovci... co?
Když v autobusu usínal, přiznala jsem si, že je mi s ním naprosto nádherně a přitom to není smysluzbavené pominutí. Děláme spoustu věcí, bavíme se, rozumíme si a je to klidné a bez otázek.
Nevím, jak to říct. připadám si, že se co měsíc "zamiluju" a pak svět vybuchne. Ale není to tak. Ani nemůžu teď říct, že jsem zmilovaná. Protože už to neumím určit. Proč to taky určovat. Když to tak bude, tak to bude. Hotovo. Věřím Olgojovi, věřím, že je to teď fajn, protože se vídáme docela málo, když je opravdu čas a neodsouvám kvůli němu všechno a všechny.

Cestovala s námi myška.


Teufel, Teufel...

24. dubna 2014 v 9:58 O škole a blabla
Někdy bych chtěla umět být povznesená.
Psala jsem předevčírem krátkou úvahu do německých cvik. Wenn ich eine Sache ändern könnte, was wäre es und wie wären die Konsequenzen?
V dost unaveným stavu jsem naškrábala, že bych zavedla povinně na všech školách hodiny zen-buddhismu. Protože když si uvědomím všechny ty stresy od základní školy až do teď (asi tak za dvě hodiny mi vybuchne hlava při literárněvědném referátu s německým lektorem), raději bych byla tím "flákačem flegmatikem", kterému ve výsledku vždycky přálo štěstí, pokud aspoň otevřel učebnici. Svým způsobem jsem se taková snažila celý gympl být, nepřemítala jsem o konci světa před pololetkou z matiky, ačkoliv jsem těžce počítala i trojčlenku a pak to vždycky s trochou snahy vyšlo. Nějak. Ale někdy jsem nervy zadržela a ruply ve chvíli, kdy mi na papíře přistála v pořadí třetí nedostatečná... bulila jsem o přestávce Špagetce na rameni... a pak to bylo trochu lepší.

Chtěla bych umět nemít nervy. Nestresovat se tak hloupýma věcma, jako je škola. Škola je od toho, abychom se něco učili a ne abychom tam přišli jako vítězové. A i kdyby mě ze školy vyhodili, tak vesmír bude pořád stejnej, slunce vyjde, zajde a tak. Nic se reálně nezhroutí. Jen moje domněnky o všem kolem.

Chtěla bych být suverén. Chtěla bych být beznadějný optimista a nepropouštět k sobě jakékoliv podněty, hodnocení a soudy z vnějšku. Chtěla bych být zenový mistr.

Ale jsem to pořád já a tak se mi teď nervama stahuje žaludek, i když vím, že zase o tolik nejde, jen referát. Trochu těžkej. Ale jen referát.
...

Včera jsem koukala do projektových příspěvků a čím víc jsem to pročítala uceleně, tím víc špatně mi bylo. Chtělo se mi plakat a potom se zahrabat pod hlínu a spát. Možná bych časem naklíčila v něco čistějšího.
Pozítří jedu do Prahy nechat se potetovat a Olgoj chce jet dobrovolně se mnou, že se pak budeme poflakovat ulicema a bude to fajn. Na jednu stranu se těším, na druhou jsem si tohle představovala v jednotným čísle a na třetí stranu mám silný nutkání mu něco o sobě říct jako fakt, bez přesahu, prostě aby věděl do čeho jde, že pořád MÁM jakousi podivnou PPP a že stále JSEM mimo v hlavě z hodně věcí. Myslím, že je dobrý, aby to člověk věděl, když se mnou chce mít něco většího společnýho. Začala jsem to ignorovat a hlásit, že jsem v pohodě a nebo nehlásit vůbec nic. A obojí bylo špatně. Bylo špatně i prosit o imaginární pomoc a upínat se. Je dobrý pouze oznámit jak to je a dál normálně žít.
Už vidím, jak si to vykladáme a od stevardky prosíme automatový kapučíno... a už vidím, jak budu kňučet po tetování, že potřebuju být chvíli sama, že prostě teď POTŘEBUJU jít volně někde podél Vltavy a nemluvit a vstřebávat vjemy.
A myslím, že bez některých objasnění by tohle nebylo možný.

...

No nic. Blíží se hodinka mé smrti. Takže si dopiju kafe, nezapomenu flashku a nahodím obličej, že jsem naprosto v klídku a nějak to dopadne. Teufel, Teufel, bleblebleble...


Etwas litte über škola

22. dubna 2014 v 14:46 O škole a blabla
Chvilku o škole.

Přemýšlím, kdy mě přejde ustavičný pocit, že můj mozek už nic nevstřebává a jsem beznadějně hloupá a vyhodí mi při první zkoušce. Jedno zvládnuté zkouškové. A stejně pocity stejně jako na začátku. Nevyšel mi natipovaný test o dva body na 80%. Nic to neznamená, ale zase jsem tak koukala okolo na ty dobér výsledky a připadala jsem si... jako obvykle...
Nejvíc to vidím na hodinách s Němcem. Dnes jen v úzkém kruhu konzultace. Sedíme naproti němu, rozumím, co povídá, rozumím každé slovo, vím, co po nás chce, vím přesně co chce slyšet a vědět, rozumím jeho úhlu pohledu, ale sakra proč nedokážu otevřít pusu a nějak se německy vyžvejknout. Stydím se mluvit. Stydím se zkoušet to německy. Česky bych mu to řekla okamžitě. Němčina mi proklouzává mezi zubama a na jazyku se objeví slovíčko až dvě a poslouchám, jak okolo mě holky mluví. Sice nic z toho, co chce Němec slyšet, ale mluví. Docela obstojně a já jsem ticho. Občas řeknu slovíčko, když ho najdu rychle a dovolím si ho pustit ven. Přitom to sakra umím, kdybych v sobě měla litr vína sprechtila bych se vším, co jsem se za tyhle dva semestry stihla naučit a přeučit. Barikáduje mě vlastní představa o debilitě. Zmanipulovaly mě dobré výsutpy spolužáků, jejich sebevědomé chrlení vědomostí tak, že jsem sama sebe přesvědčila, že nic neumím a jsem mimo.

Na jazyky mám talent. Takový malý. Že chápu gramatiku víc bez vysvětlování a terminologie s použitím vlastního pocitů a odposlechu. Mám to tak odjakživa s češtinou a zapomenutou angličtinou, němčinou a trochu teď i se švédštinou. Neumím dobře odpovědět čím se vyznačují transitivní a intransitivní slovesa, v čem vězí tohle skloňování a v čem jiné, prostě to vím, chápu kde a jak to mám použít bez definicí. Pak to mám do hlavy nacpat z učebnic a jsem v koncích. Přitom to umím. Přitom se mě neustále ptají spolužačky na dotazy, kdy mě hned napadne - vždyť tohle je přece stoprocentně jasný, proč se na to někdo ptá. Ale jasný to asi je pouze mě. (Och, jak se teď vychvaluju a nedala test morfologie na 80%, fuj)
Švédština je extra zábavná díky extra úžasné učitelce. Tak to hltám, vnímám, pobírám a jde to samo. Nic moc jsem se zatím doma neučila a minule v hodině mi bylo řečeno, že mám přestat napovídat, že je kolem mě záhadná zóna vševědění a že na test budu sedět sama :D
A stejně si připadám tupě.
Naprogramovaně.
Naprogramovaně tupá a tupě naprogramovaná.

Musím napsat úkol. Logicky zase německy. Jestli letos udělám ty zatracený zkoušky, jdu na 3 měsíce někam do hor meditovat.


Das beste darauf ist, dass ich viele gut auf Deutsch gesprochen habe, als ich zwei Woche in Deutschland war... ohne die super neuen Sprachkenntnisse, die ich an der Uni gelernt habe.

Zprávy z domova

16. dubna 2014 v 23:16
Rychlý přehled.

Mám znovu velice příjemné, intenzivně obtěžující a vlastně nesnesitelné kvasinky.
K tomuto bodu bych dodala jen asi to, že je to logický důsledek snížené imunity po dlouhé únorové nemoci, stále mám na průduškách něco a kašlu. Stále jsem unavená a stále jsem taky naznormalizovala jídlo, takže je to tam. Třikrát hurá takhle z jara.

Prst na noze už není po nárazu fialový, nárt má modrý nádech a prst zůstal v porkouceném stavu.

Blíží se úplně všechno a teprve teď začínám mít strach ze zkoušek a zároveň chuť trochu do té školy něco dělat. Abych to už měla za sebou.

Už za 9 dní mi bude Striga vrtat pod kůži cosi... ano...začínám si prohlížet fotky z tetovacích salónů a počítám, kolik lidí na fotkách pláče a kolik křičí. Pořád si představuju, jak se jen lehce mračím a konverzuju se Strigou o jejím umění, o projektovém focení, o názorech k věci. V realitě se zakousnu do nejbližší větvě a budu se mezi slzama omlouvat, že takhle vyvádím z pár píchanců a inkoustu. Devět dní!

Ať už jsou věci jakkoliv kolem... v srpnu pojedu na festival do Rumunska, do Banátu se Zrním, Kičnem a Nylon Jail a WWW a prostě to bude epické. Děkuju za toto splněné fantasmagorické přání Tomovi!!

Jestli se ze všeho nezblázním, bude červen docela zajímavej měsíc.

Konečně jsem mohla konfrontovat svoje úvahy, představy, schízy a všechno hlavové s někým, kdo zná Pana Štěpána. Uklidnilo mě to víc než dost. Takže děkuju i Špagetce za její názor na věc a těším se na nazelenalej zítřek, kdy se budeme válet v trávě blízkýho parku a nasávat jarní šum lidí kolem. Ve výsledku je to zas jen o tom umět tu hlavu někdy vyprázdnit slovně a nechat to odrazit od skla.

Je čas jít a těšit se na páteční maskování. Na výstupy projektu, který jestli opravdu vzniknou, budu cítit velký štěstí, bude to dost podobný splněné fantasmagorii s Banátem, protože když jsme před rokem začaly točit ukecaný zrnící videa, skoro mě nenapadlo, že bychom mohly tohle všehno stvořit. Ačkoliv to není hmatatelný, je toho mnoho.

Čas jít spát.

Čas se uklidit.

P.S. Skvělá Kičnova píseň a k velkému překvapení tenhle klip, který mi drsně připomněl všechno na co jsem kdy myslela v souvislosti s anorektickou částí mé PPP... všechno to tam je... touha po těle... touha po sebelásce... sebepřitažlivost...dokonalá čistá křehká nedotčená sexualita těla v mužských očích...takhle být vnímána, takhle plout, takhle být cítit... ať už to Kičn zpívá o čemkoliv, nejvíc to ryje přesně do téhle části mého mladšího já.
...pak se úplně ztratí to co je, i to co není tvoje...


Čtvrtým rokem s pedagogicko psychologickou poradnou, pozůstalostí padlých parašutistů...PPP

14. dubna 2014 v 16:21 Životní smetiště
Fajn, fajn, fajn, místo abych se radovala ze světla venku a z akorát počasí, ze zelené oblohy stromů v parku, ze svěžího vzduchu, z toho, že až tohle přežiju, budé dlouhé volno a že potom zase bude podzim....
O podzimu tady básním pořád. A napadlo mě, jestli je možné si vytvořit negativní asosiace, kterým se podvolí podvědomí pak tomu odpovídá najednou celej svět?!
V praxi asi tak... minulé léto bylo špatné, měla jsem deprese a záchvaty a bylo hnusný vedro a já s nemohla zahrabat do svetru, na koncertě Radůzy tak žhnulo slunce, že jsem "musela přetrpět" sama sebe svlečenou do tílka... Naopak poslední pdozimy byly dobré, pné života, prožitků, událostí a sebedůvěry...
Teď si to mé podvědomí pamatuje a automaticky zařizuje, aby mi připadalo tohle období a přicházející léto jako jedno velké utrpení. A naopak až začne podzim, budu šťastná naprosto bezdůvodně. Tak můžu naprogramovat sebe na pozitivní mod v každé minutě?!
...poslední dny žiju jako pod hromadou těžkých peřin, necítím se dobře a nechám to mnou proplouvat až ke kořenům. Místo abych vstala a přestala si utvářet vlastní realitu v hlavě, jsem strašně unavená tím jak nežiju a navenek nedělám nic, zevnitř jsem jako po 24hodinách v dolech, tak vyčerpaná. Proto každé odpoledne usínám tvrdým spánkem. A když ne, tak se ploužím ode zdi kde zdi a jím... jím... zobu... jím... nepiju... jen kafe... nic z toho mi absolutně nechutná... ale jím... kafe...jídlo...kafe...jídlo...
Tělo je tím odrovnané. Trávení nezvládá ani suchý rohlík, ze všeho je mi zle a zůstává to nezpracováno v žaludku, vlasy jsou suché obličej taky, všude malé modřiny z ničeho a permanentně extrémně studené nohy. Sešrotovaný prst se ne a ne zahojit. Jsem v hodně podobným rozpoložení v jakým jsem přerušila školu, ve kterým jsem odmítala dělat něco reálně a raději jsem přežívala. S rozdílem toho mezitím prožitýho.
Uff.

Píšu to proto, že jsem si až teď přiznala, že v tom pořád frčím, že jsem se jen snažila uměle navodit zdravý stav, přitom při prvním pokušení jsem se vzdala a podlehla. Styděla jsem se asi tak dva a půl měsíce přiznat si toto a fakt, že to dělám špatně. A když tedy nezapočítám ty zdravý období, vychází mi 4 roky s PPP. Teď se nestydím. Vím, že to zkusím znovu. Že zkusím všechny svoje domněnky, myšlenkový balíky nechat plavat a mezitím fungovat. Protože cítím nesmírnou radost a nadšení z věcí, které brzy budou a rýsují se už teď. Projekt je pro mě teď víc než aktuální a důležitý. Stejně tak hodiny zpěvu a klavíru a samostatné cesty, které musím podniknout. A modlitby a lidi, kteří mi věří a se kterými můžu mluvit jako já.
...

Důležité je, že to není nesmrtelnost, která nám dává sovbodu, klid a prostor pro cokoliv, ale právě smrt, která je nevyhnutelná pro všechno živé. A to nám dává ten největší prostor pro život z celýho srdce.

Patetičtější už být ani nemůžu... :))

Až uvidíte tetování, pochopíte jak moc mi významem sedne.

Hodnoty, hlediska, měřítka

13. dubna 2014 v 19:19
Na základě čeho rozhodujeme s kým si něco začít a s kým ne, na zakládě čeho uzavíráme přátelství, proč se s tímhle člověkem do řečit dáme a na toho dalšího se nechceme podívat?
Podle vzhledu, charakteru, společných zájmů, společných hodnot, podle stejného oboru na univerzitě... máme svoje vysněné, dokonalé, vybájené muže, máme své oblíbené typy, z prožitých zkušeností škrtáme nevhodné položky a vypisujeme další vhodné, tedy požadované. Dokážeme dlouze přemýšlet, jestli je člověk na druhé straně baru pod hezkou fasádou taky správný typ, hodnotíme jestli kouří, co pije, jak gestikuluje a jestli mluví jako civilizovaný člověk nebo barbar, jak je oblečený a s kým sedí u stolu. zasadíme si to do měřítek a dle tabulky vyhodnocujeme vhodné navázání kontaktu a jestli vůbec nějaký kontakt chceme.
Myslím, že to děláme všichni. Každý třeba v trochu jiné stuaci s jinými cíli, ale děláme to. Hodnotíme, jako kdybychom věděli, kdo k nám patří a kdo ne.
Není důvod mluvit s každým člověkem na ulici a vehemetně se seznamovat, ale stejně tak není nutné lidi, kteří jsou vám předhozeni jen tak slepě ignorovat na základě našich předpokladů a předpojatých hledisek. A když do toho zahrneme i pojem "co tomu řeknou lidi/přátelé/rodina"?

Zamyslela jsem se nad tím, kdy jsem byla s kým kdy dlouhodobě spokojená a jak to probíhalo. Přišel mi do cesty Pan Štěpán (je to vtipné, že můj imaginární ideální muž Štěpán má i jmenovce v realitě) a teď babo raď. Kdybych se měla rozhodovat dle všech svých vybájených ideálů, vůbec bych ho neakceptovala jako chlapa. Ale když jsem se zamyslela nad svými předchozími muži... všichni byli svým způsobem dle mých kritérií... a nedokázali jsme spolu fungovat... ukázkou je mi třeba Tom asi nejvíc. Splňoval snad všechny moje vytoužené aspekty a pak tadadamtam. A na druhou stranu M., který pro mě znamená ideál všech ideálů, skoro jsem zapomněla jak jsem byla zmatená a nevěřila jsem tomu když jsme se poznali. (Nemám si s ním co povídat, je dost starší, je takovej, makovej, ořechoveja, nemá vlasy...) Všechno to byly blbosti.
Člověk musí brát věci jak jsou. Teď a tady. Jak to reálně v dané chvíli přichází. Takže se snažím odhodit své přepoklady o ideálním muži a vnímat Pana Štěpána tak jak je.
Vždycky jsem byla na ty problémové muže, umělce, filosofy, rozhárance, na základní škole na sígry a obyčejné kluky jsem míjela. Co když ale právě ti nejobyčejnější jsou ti, kteří mě budou věrně milovat a nebudou řešit blbosti a budou hodní, milí, chápaví a zkrátka správní kluci? Co když na začátku nebude velké vzplanutí, ale časem z toho vyplave na povrch pevné pouto, když prostě jste s někým v klidu a míru?
Co když dám šanci normálnímu klukovi, který mě prostě chce?
Bude to apokalypsa, když bych nebyla s intelektuálem, duchovním mudrcem, krišňákem, filosofem, nevybouřeným alternativcem, ale jen s obyčejným klukem, co ničím nevyčnívá a trochu ráčkuje?

Třeba jen čekám, že velká láska vznikne z romantickýho osudovýho vzplanutí... a přitom ignoruju fakt, že nejlíp mi je s lidmi, které dobře znám jako přátele. Len se zná 8 let s klukem, který je jako muž naprosto mimo její touhy, ale zjistila, že je to pro ni ten nejlepší partner a milují se. Bráchu ani nezmiňuju. A Tom se svou minulou Zuz. Je toho kolem hodně a dost možná mám jen špatný hlediska.
A co přátelé. Stali bychom se přáteli se Spřízněnými, kdyby nás v první třídě nedali do jednoho oddílu dramaťáku a nevyrůstali bychom částečně spolu? Myslím, že těžko.

Přece jen... jmenuje se Štěpán... to už něco musí znamenat :))

Uvažuju o věcech zase trochu jinak a za to děkuju.

P.S. Asi tomuhle blogu napíšu hlavičku s upozorněním, že Zuz píše pořád o chlapech...

P.S.S. Těším se na spoustu událostí.

Tečky

10. dubna 2014 v 10:51
Jinak, jinak, jinak.
Včera jsem říkala Hudebníkovi, že často jsou věci jen jakousi formou výplně akutního nedostatku. Nemáte vitamíny, pijete céčko, nemáte nikoho na objetí, máte na to toho správnýho kamaráda. A tak dále.
Takže bodově.

.
Brutální obražení prstu na noze, zničení vandrovacích plánů.
.
Dlouhé hovory se Špaget na uklidňující témata... a... děkuju převelice...
.
Ypsilonova velká podpora ve věcech, které jako partner chtěl řešit špatně a agresivněji.
.
Dny kdy jdou povinnosti mimo.
.
Neustálý kontakt s mnoha lidmi, aniž bych sama něco aktivovala.
.
Setkání s Hudebníkem po velmi dlouhé době.
.
Těšení a zároveň strach.
.
Projekt, focení, masky, tetování, zkoušky, testy, zápletky.
.
Ticho.
.
Narovinu přiznané, že teď bych chtěla být v nějakém fungujícím vztahu s mužem, že vůbec nechci být sama se sebou, drsná singlewoman, která je otřesena posledním chlapem a teď je nad věcí. Je jaro. Chcic to cítit.
.
..................................................................................................................tečky

Day is done

10. dubna 2014 v 2:51
Mám teď pnutí v prstech a chtělo se mi prvně klasicky vypsat, jak hodnotím tenhle večer a jak vyhodnocuju potkání s Hudebníkem a další mé klasické klasifikování. Ale jak jsem otevřela notebook, přestalo se mi chtít pořád něco "hodnotit, komentovat, vykazovat"

Ale jedno chci přece jen zmínit... byla jsem nadšená ze setkání s Hudebníkem, protože ten náš jediný večer byl napjatý a nakousl hodně věcí. Ale nikdy nebyl dokončen. Přestala jsem Hudebníka vnímat jako objekt mé povrchní a pubertální touhy. Když jsem ho dneska uviděla, tetelila jsem se jako kdyby to bylo včera. Zároveň jsem zřetelně viděla i cítila, že tady o nic toužebného nejde ani v náznaku a myšlenky tímto směrem jsem během chvilky začala ignorovat, protože... je Hudebník opravdu zajímavý a v jistých ohledech spřízněný jako člověk. A rozhovory s ním a naše myšlenky se velice mile spojují a doplňují. A představy romantického vzplanutí mi tohle poznávání jenom přerušovaly.
Budu ráda, když se zase uvidíme a třeba si řekneme i něco víc.

A to je vše.

Bylo mi v tomto týdnu již dvakrát cizím mužem řečeno, že jsem nevídaně krásná... no... tak jo.

Sedím tedˇ (nahá, protože se mi nechce hledat spací tričko) a čmuchám déšť. Příjemno. Sama se sebou.

A děkuju Ypsilonovi za nečekanou podporu.

A taky andělům.

A Dikšafriendovi (:))

A vůbec všem.