close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2014

Trouble set me free...

6. dubna 2014 v 16:26 Životní smetiště
Tak. Nastal čas trochu napsat narovinu o věcech, jak jsou.
Tentokrát o PPP.
(A upřímně doufám, že doma zůstane TICHO PO PĚŠINĚ)

Poslední jídelní záchvat velký obsahově, náročný psychicky a cíleně završený zvracením proběhl někdy na konci léta, tuším, že pár dní před táborem. Od té doby bylo dlouho stoprocentně klidné období v rozsahu asi 4-5 měsíců. (Znovu podotýkám, že to nejhezčí období za posledních x let) Někdy kolem Vánoc a v průběhu zkoušek se vrátily drobné jídelní náplasti v podobě sladkostí a čas od času probíhaly "dny jezení", takové to celodenní jezení hladnehlad chuťnechuť. Tyto dny neměly vůbec žádný přesah ani fyzicky ani psychicky. Pouze jednou se mi stalo, že bylo špatně od žaludku a tak jsem raději zaspávala bolest. Žádné výčitky, zlo v hlavě, chutě se odlehčovat a tak dále, nebyly. (Tohle vše už jsem naznačovala s nedávným shrnutím, s grafem)
ALE!
Bylo jasné, že se to může a nemusí protlačit dál. Že může nastat chvíle, kdy to buď bude v pořádku a nebo to propadne do hlubin minulosti a octnu se na dně. A stalo se to. Tedy včera - 5.4.2014 jsem měla po 3/4 roce nechutný celodenní záchvat včetně zvracení. Dokonala jsem se tak moc, že jsem byla schopna ještě jít do hospody vypít 3 piva a vykouřit cigarety. To všechno bylo v rámci - když už, tak už. Celkově byla chyba jít do hospody, protože mi bylo fyzicky velice zle, byla jsem vyčerpaná celou bytostí a nebyla prakticky jiná možnost, než ze sebe vyždímat poslední energii alkoholem.
Byla to čistá bezmoc. Bezmoc udělat vysvobozující kroky. Zajímavé, že ty špatné dny byly v celku dva a cítím se jako bych byla zavřená dlouhé týdny ve vězení sama se sebou. Dva dny v naprosté samotě v jídelním kiksu je velice náročná situace. ..
Technicky jsem zvracela, protože žaludek mě týral brutálními křečemi. Potom jsem ležela a pila čaj, trochu se to zlepšilo. Hodně hořčíku ve vodě a nějaký ten rohlík na zklidnění a šlo to. Dokonce jsem ani nespala a místo toho jsem uklízela, sundala a vytřídila prádlo, uklidila si v pokoji, utřela si prach. Docela aktivně jsem se snažila neumřít. A ono to šlo. Potom jsem se vytancovala na Cocorosie, skákala jsem a padla na mě vyčerpanost tělesných funkcí. Kdybych v tu chvíli zalehla, četla si, udělala něco do školy a nikam nešla, bylo by možná docela dobře. Ale já šla s vizí lidí kolem. Ale piva a cigarety mě leda tak dorazily. Cestou s Tomem na rozjezd jsem se ještě stihla extrémně vytočit a málem jsem začala hlasitě hystericky křičet přes celé nádraží, když mě Tom chytl a násilně táhl do svého rozjezdu a ignoroval moje "Okamžitě mě pusť!" Konec.

Teď něco k rozdílnosti tohoto záchvatu.
Došlo mi, že jsem ve fázi, když v hlavě žádnou PPP nemám. Že absolutně a naprosto nejde o psychický stavy, důvody jako stres, strach, smutek etc. Celkově vzato není žádný, ani skrytý, důvod k nějakému sebepoškozování. S věcmi, které mi to způsobovaly jsem se naučila pracovat jinak. PPP v této formě pouze zůstala jako ZLOZVYK. Návyk mozku a těla prakticky v jakékoliv situaci jíst. Když je čas a možnost, najíst se. Když se chci uvolnit, najím se. Žádné uvolnění to nepřináší. Jde pouze o návyk. Špatný pozůstatek něčeho automatického. V hodně odborných knihách se o tom píše jako o nutkání - nutkání v situacích jíst/kouřit/pít/kousat si nehty/trhat si řasy a obočí/cokoliv. A velice trefně to popisuje Krch - i vyléčený člověk nemůže počítat s tím, že přestane mít nutkání. To samozřejmě může zůstat i dlouho poté, co záchvaty nejsou a vše je v pořádku. Jediné, co je třeba, je tato nutkání ignorovat a nečinit nic, co v nás toto nutkání bude opakovaně vzbuzovat. Jako jakákoliv jiná závislost. Zlozvyk jako každý jiný, kdy pomůže jedině zavřít se na detox a dělat vše proto, abychom naše nutkání nenaplňovali.
A samozřejmě když si jednou povolíte újezd, je mnohem těžší znovu si ho poté nepovolit. Abstinovat. Nedělat to. Jíst normálně a prostě ignorovat touhu dát si ještě 3kg jídla po vydatném obědě. Ignorovat to a žít.
Je to těžký. Ale je důležitý si to uvědomit a neulpívat na zarytých představách, že... je mi smutno, opustil mě přítel, vyhodili mě ze školy a z práce, nikdo mě nemá rád a venku prší... prostě ne. Nic z toho nemůže za to, že tělo je zvyklý se přežrat jak to prase. Nic z toho nemůže za to, že teď sedíte na balkóně a kouříte jednu za druhou. Tělo má vsugerované jisté postupy v různých situacích, aniž by to reálně pomáhalo.
Jistě, že čokoláda v depresi jednou za rok nám může zlepšit náladu. Je možný, že cigareta před těžkou zkouškou nás může uvolnit. Ale ani jeden kuřák mi třeba nikdy nepotvrdil, že mu cigarety v něčem pomáhají krom zahnání abstinenčních příznaků - nutkání si zapálit.

A tak teď mám velmi zajímavý náhled na včerejší blití, který bylo vyústění toho, že jsem po dlouhé době začala svému nutkání otevírat dveře. Přitom jsem nejvíc po dlouhé době srovnaná se svým vzhledem, se svou váhou, s jídlem jako takovým v běžným životě.
Nemám problémy. Je mi dobře. Špatně je mi až když vidím, jak mě ničí závislost. Hloupý.

Když jsem stála nad mísou, byla jsem hodně přítomná a příčetná, chtěla jsem to všechno v míse vyfotit. Co by na to řekl svět. Jestli by to bylo možný někdy použít v projektových akcích. Nakonec jsem to nezvládla. Bylo mi z toho šoufl. Vyfotila jsem si aspoň ruku, která mě po nějaké chvíli začala podivně štípat... pochopitelně zuby na kloubu. Tradičně.
Kdybych chtěla být teatrální a připomínat si moc, jaký hnusy mnou kolují, nechala bych si to místo obkroužit tetováním.

Uff. Momentálně se pomalu vracím do světa. Doma už nejsem sama a Špagetka má konečně chvíli čas. Zítra je navíc škola, která se na mě nepřetržitě sype a víkendy budou teď dlouho naplněný.

P.S. Samozřejmě musí přejídací kiksy přijít pár týdnů před projektovým focením, abych se ahá pře dobjektivem cítila ještě krásněji :D na druhou stranu dobře pro projekt, aspoň to tam bude ZACHYCENÝ.

P.S.S. V noci jsem se hodně dlouho a velice otevřeně, až to trochu bolelo na srdci, modlila. Myslím, že jsme si s Bohem teď mnohem blíž než kdy dřív.

Blablání o chapech a tak

4. dubna 2014 v 12:41
Jako vždycky kdy se kolem mě něco začne kumulovat, tak nakonec přijde ten opravdový, citelný, skoro hmatatelný zápich, kde nemůžu ani na chvíli analyzovat, protože je naprosto čisto a jasno. Klipp und klar.
Taky je mi víc než kdy jindy jasný, že tyhle balíky na sebe navazujících věcí si přitahuju sama. Jak jinak.
Někdy si připadám, že se sama zkouším, co snesu, co už ne a co je v jakým stavu. Vyhrabu v sobě hluboko uložené drobnosti, vytáhnu je ven a čekám, jestli začnou hnít nebo už jsou klidné a pak je opláchnu a schovám zase zpátky.

Takže si aktuálně vytahuju poslední týdny balíčky s chlapama, láskouneláskou a tak dále. A zkouším, co to udělá, když se tomu otevřu po dlouhé době tady a teď. Začalo to setkáním s Introvertem, který mi zcela absurdně vyznával své touhy vůči mě, dále krizí s Tomem, rozchodem, pofidérním pavztahem, který mezi námi zůstal, dále Ypsilon, se kterým to vyšlo hezky a přes všechny moje rozbrabrávací tendence jsme se oba uklidnili do příjemné vlny ničeho (a děkuju moc a moc Fall za její vyjádření ke všemu) a dále se to všechno ráz naráz překlenulo v klasický večer srovnání s realitou.

...

Kráčela jsem v zelených kalhotách, se zelenou košilí, v rozšlapaných polobotkách, ptáčci v uších a hlouběji v uších a hlavě Orffové, vyhrávají si o záclonách, jak trefný. Mířila jsem se konfrontovat s minulostí, s jiným světem, ve kterým jsem byla... nebo taky jen sama se sebou, jakože obstojím v tomhle prostředí tak jak jsem a nebudu za nic na světě něco jinýho. Obešla jsem několikrát blok a místo určení, dýchala jsem večerní jarní, teplý vzduch. Chtěla jsem si doposlouchat písničku. Když skončila, zastavila jsem se před vjezdem a pomyslela, co se tam zjeví za lidi, jak bych se snažila tam dřív zapadnout a být jako oni. Byla jsem ráda, že teď jsem i na mé poměry vcelku barevná, nemám glády, ani černej hábit a jdu na neutrální půdu Vegalité, mně docela blízkou.
Vešla jsem sama a stejně tak jsem tam byla sama za sebe. Cítila jsem se dobře. V malým prostoru na mě z každé strany zahalekalo milé "Ahoj" a já vyzbrojená pocitem z domáckého prostředí zasedla suverénně cizím lidem k nohám na zem a bylo mi docela fuk všechno. Koncert probíhal dobře. Hráli skvěle, písničky se rozrostly za tu dobu do působivých rozměrů a já slintala po T., která rohodně je zpevačka na svém místě. Opustila mě žárlivost a závist, že je tam, kde je a že je skvělá. Dostavil se pocit sebedocenění. Velice nečekaný pocit!
Čím víc se takhle můžu ohlížet zpět v přítomným okamžiku, tím víc vidím ty změny, který bezesporu proběhly ve mně a jsem ráda, že tenhle náhled ve změti sebepodrývání a pochybností můžu občas vidět. Znamená to, že obdivuju Zpěvandu za její um a zároveň sebe neodsuzuju, že jsem oproti ní nula. Vím, že za poslední dva roky jsem se ve zpěvu docela dost posunula a dokázala bych teď rozhodně víc a to zvlásť díky ujasnění, že prostě umím zpívat a na podiu bych se už neklepala a nebála bych se být mnou. Ten největší rozdíl je v postoji vůči tomu divadlu. Když jsem začínala v kapele, byla jsem ustrašená Zuz, která se bála zpívat sama a byla spíš dobrovodem dalších hráčů, bála jsem se, že nebudu dost dobrá, že nebudu plnit představy ostatních, že moje vlastní hudební cítění je špatný. Jak strašně jsem byl zaulitovaná... hloupý. Bylo to tak a bylo stotisíc výzev, který jsem v tom stavu "musela" zvládnout a zvládla jsem je. Skvělá škola.
A teď když jsem koukala na Zpěvandu jak si to užívá, byla jsem výjimečně v klidu a zpívala si písničky s ní. Jediná moje touha byla zazpívat si ty písničky zase někdy nahlas... (což se mi splnilo na chvilku před vchodem, kdy Luk vytasil kytaru a ze srandy začal drnkat jednu z kapelových písniček a já si zazpívala, haha)
Po koncertě jsem pendlovala mezi Len, M., a vzduchem venku. M. že ještě někam půjdeme, tvářil se, že by rád někde popovídal, tak proč ne. Rozhlížela jsem se kolem.
"A Ty odkud znáš Len?"
"No... já v té kapele zpívala před touhle zpěvačkou..."
"Ježiš... sorry... to jsem netušil..."
"V pořádku." (úsměv)
Těsně před odchodem se najednou ve dveřích zjevil Živočich. Ani jsem nečekala, že se opravdu dostaví i s housličkama, co jsem u něj kdysi nechala. Když jsem mu děkovala, došlo mi, že za mnou stojí M. a čeká, co bude, jestli půjdu s nima na pivo či ne. Prohodil, že počká nahoře a já viděla něco zvláštního - bodavý pohled směrem k Živočichovi. Svým způsobem mě to potěšilo a trochu znejistilo - pamatuje si opravdu co bylo tak dávno? Pamatuje si Živočicha z mýho vyprávění? Nebo si ho pamatuje i z Melodky? Ví o čem je řeč a uvědomuje si, co se událo s Živočichem a jak to ovlivnilo náš pravěký vztah s M.? Ten pohled říkal, že obličej si asi pamatuje a taky si pamatuje, že mě Živočich poškodil. Nějaká starost přece jen zůstala...

Přecházím ke konci toho slavnýho večera, kde jsem nejvíc kroutila hlavou.
Večer předtím se mi zdál sen. V tom snu jsme se bavily s M. a Houslovou jak velcí kamarádi, s Houslovou velice přátelsky, byli jsme někde v centru a prostě jsme si rozumněli a s M. jsme byl zase otevření. Sen jsem nechápala. O M. se mi zdálo jen párkrát v životě.
A pak jsem najednou včera seděla na třetím pivě s Houslovou a M., smáli jsme se, bavili jsme se, s Houslovou nějak víc a M. nebyl zaulitovanej.
Spojitost se snem mi došla až dneska ráno. Co to sakra má být? Asi skrvny na měsíci.

A tak někde tiše s M. jsem v připitým stavu zase viděla, jak s ním neumím být sama sebou, že se sanžím být velká kámoška, aby bylo vidět, že jsem v pohodě, ačkoliv tiše myslím na M. a chtěla bych hrozně, aby mě zase mohl vidět jinýma očima. Zároveň nechci, protože co bylo bylo a teď ho prakticky neznám. Ani on mě. A nevím, jak si žijou s Houslovou, co je a co není. Nemluvila jsem s ním asi rok. Tuším, že zase další rok spolu mluvit nebudeme. M. je asi jediný, s kým nezbyla vlastně žádná citelná blízkost a jestli ano, tak ji oba dva držíme hluboko pod pokličkou. Tradiční završení období s chlapama. Vidím se s M., abych to doklepala až k jádru.

Jdu se věnovat něčemu užitečnýmu.