Jako vždycky kdy se kolem mě něco začne kumulovat, tak nakonec přijde ten opravdový, citelný, skoro hmatatelný zápich, kde nemůžu ani na chvíli analyzovat, protože je naprosto čisto a jasno. Klipp und klar.
Taky je mi víc než kdy jindy jasný, že tyhle balíky na sebe navazujících věcí si přitahuju sama. Jak jinak.
Někdy si připadám, že se sama zkouším, co snesu, co už ne a co je v jakým stavu. Vyhrabu v sobě hluboko uložené drobnosti, vytáhnu je ven a čekám, jestli začnou hnít nebo už jsou klidné a pak je opláchnu a schovám zase zpátky.
Takže si aktuálně vytahuju poslední týdny balíčky s chlapama, láskouneláskou a tak dále. A zkouším, co to udělá, když se tomu otevřu po dlouhé době tady a teď. Začalo to setkáním s Introvertem, který mi zcela absurdně vyznával své touhy vůči mě, dále krizí s Tomem, rozchodem, pofidérním pavztahem, který mezi námi zůstal, dále Ypsilon, se kterým to vyšlo hezky a přes všechny moje rozbrabrávací tendence jsme se oba uklidnili do příjemné vlny ničeho (a děkuju moc a moc Fall za její vyjádření ke všemu) a dále se to všechno ráz naráz překlenulo v klasický večer srovnání s realitou.
...
Kráčela jsem v zelených kalhotách, se zelenou košilí, v rozšlapaných polobotkách, ptáčci v uších a hlouběji v uších a hlavě Orffové, vyhrávají si o záclonách, jak trefný. Mířila jsem se konfrontovat s minulostí, s jiným světem, ve kterým jsem byla... nebo taky jen sama se sebou, jakože obstojím v tomhle prostředí tak jak jsem a nebudu za nic na světě něco jinýho. Obešla jsem několikrát blok a místo určení, dýchala jsem večerní jarní, teplý vzduch. Chtěla jsem si doposlouchat písničku. Když skončila, zastavila jsem se před vjezdem a pomyslela, co se tam zjeví za lidi, jak bych se snažila tam dřív zapadnout a být jako oni. Byla jsem ráda, že teď jsem i na mé poměry vcelku barevná, nemám glády, ani černej hábit a jdu na neutrální půdu Vegalité, mně docela blízkou.
Vešla jsem sama a stejně tak jsem tam byla sama za sebe. Cítila jsem se dobře. V malým prostoru na mě z každé strany zahalekalo milé "Ahoj" a já vyzbrojená pocitem z domáckého prostředí zasedla suverénně cizím lidem k nohám na zem a bylo mi docela fuk všechno. Koncert probíhal dobře. Hráli skvěle, písničky se rozrostly za tu dobu do působivých rozměrů a já slintala po T., která rohodně je zpevačka na svém místě. Opustila mě žárlivost a závist, že je tam, kde je a že je skvělá. Dostavil se pocit sebedocenění. Velice nečekaný pocit!
Čím víc se takhle můžu ohlížet zpět v přítomným okamžiku, tím víc vidím ty změny, který bezesporu proběhly ve mně a jsem ráda, že tenhle náhled ve změti sebepodrývání a pochybností můžu občas vidět. Znamená to, že obdivuju Zpěvandu za její um a zároveň sebe neodsuzuju, že jsem oproti ní nula. Vím, že za poslední dva roky jsem se ve zpěvu docela dost posunula a dokázala bych teď rozhodně víc a to zvlásť díky ujasnění, že prostě umím zpívat a na podiu bych se už neklepala a nebála bych se být mnou. Ten největší rozdíl je v postoji vůči tomu divadlu. Když jsem začínala v kapele, byla jsem ustrašená Zuz, která se bála zpívat sama a byla spíš dobrovodem dalších hráčů, bála jsem se, že nebudu dost dobrá, že nebudu plnit představy ostatních, že moje vlastní hudební cítění je špatný. Jak strašně jsem byl zaulitovaná... hloupý. Bylo to tak a bylo stotisíc výzev, který jsem v tom stavu "musela" zvládnout a zvládla jsem je. Skvělá škola.
A teď když jsem koukala na Zpěvandu jak si to užívá, byla jsem výjimečně v klidu a zpívala si písničky s ní. Jediná moje touha byla zazpívat si ty písničky zase někdy nahlas... (což se mi splnilo na chvilku před vchodem, kdy Luk vytasil kytaru a ze srandy začal drnkat jednu z kapelových písniček a já si zazpívala, haha)
Po koncertě jsem pendlovala mezi Len, M., a vzduchem venku. M. že ještě někam půjdeme, tvářil se, že by rád někde popovídal, tak proč ne. Rozhlížela jsem se kolem.
"A Ty odkud znáš Len?"
"No... já v té kapele zpívala před touhle zpěvačkou..."
"Ježiš... sorry... to jsem netušil..."
"V pořádku." (úsměv)
Těsně před odchodem se najednou ve dveřích zjevil Živočich. Ani jsem nečekala, že se opravdu dostaví i s housličkama, co jsem u něj kdysi nechala. Když jsem mu děkovala, došlo mi, že za mnou stojí M. a čeká, co bude, jestli půjdu s nima na pivo či ne. Prohodil, že počká nahoře a já viděla něco zvláštního - bodavý pohled směrem k Živočichovi. Svým způsobem mě to potěšilo a trochu znejistilo - pamatuje si opravdu co bylo tak dávno? Pamatuje si Živočicha z mýho vyprávění? Nebo si ho pamatuje i z Melodky? Ví o čem je řeč a uvědomuje si, co se událo s Živočichem a jak to ovlivnilo náš pravěký vztah s M.? Ten pohled říkal, že obličej si asi pamatuje a taky si pamatuje, že mě Živočich poškodil. Nějaká starost přece jen zůstala...
Přecházím ke konci toho slavnýho večera, kde jsem nejvíc kroutila hlavou.
Večer předtím se mi zdál sen. V tom snu jsme se bavily s M. a Houslovou jak velcí kamarádi, s Houslovou velice přátelsky, byli jsme někde v centru a prostě jsme si rozumněli a s M. jsme byl zase otevření. Sen jsem nechápala. O M. se mi zdálo jen párkrát v životě.
A pak jsem najednou včera seděla na třetím pivě s Houslovou a M., smáli jsme se, bavili jsme se, s Houslovou nějak víc a M. nebyl zaulitovanej.
Spojitost se snem mi došla až dneska ráno. Co to sakra má být? Asi skrvny na měsíci.
A tak někde tiše s M. jsem v připitým stavu zase viděla, jak s ním neumím být sama sebou, že se sanžím být velká kámoška, aby bylo vidět, že jsem v pohodě, ačkoliv tiše myslím na M. a chtěla bych hrozně, aby mě zase mohl vidět jinýma očima. Zároveň nechci, protože co bylo bylo a teď ho prakticky neznám. Ani on mě. A nevím, jak si žijou s Houslovou, co je a co není. Nemluvila jsem s ním asi rok. Tuším, že zase další rok spolu mluvit nebudeme. M. je asi jediný, s kým nezbyla vlastně žádná citelná blízkost a jestli ano, tak ji oba dva držíme hluboko pod pokličkou. Tradiční završení období s chlapama. Vidím se s M., abych to doklepala až k jádru.
Jdu se věnovat něčemu užitečnýmu.