Mám teď pnutí v prstech a chtělo se mi prvně klasicky vypsat, jak hodnotím tenhle večer a jak vyhodnocuju potkání s Hudebníkem a další mé klasické klasifikování. Ale jak jsem otevřela notebook, přestalo se mi chtít pořád něco "hodnotit, komentovat, vykazovat"
Ale jedno chci přece jen zmínit... byla jsem nadšená ze setkání s Hudebníkem, protože ten náš jediný večer byl napjatý a nakousl hodně věcí. Ale nikdy nebyl dokončen. Přestala jsem Hudebníka vnímat jako objekt mé povrchní a pubertální touhy. Když jsem ho dneska uviděla, tetelila jsem se jako kdyby to bylo včera. Zároveň jsem zřetelně viděla i cítila, že tady o nic toužebného nejde ani v náznaku a myšlenky tímto směrem jsem během chvilky začala ignorovat, protože... je Hudebník opravdu zajímavý a v jistých ohledech spřízněný jako člověk. A rozhovory s ním a naše myšlenky se velice mile spojují a doplňují. A představy romantického vzplanutí mi tohle poznávání jenom přerušovaly.
Budu ráda, když se zase uvidíme a třeba si řekneme i něco víc.
A to je vše.
Bylo mi v tomto týdnu již dvakrát cizím mužem řečeno, že jsem nevídaně krásná... no... tak jo.
Sedím tedˇ (nahá, protože se mi nechce hledat spací tričko) a čmuchám déšť. Příjemno. Sama se sebou.
A děkuju Ypsilonovi za nečekanou podporu.
A taky andělům.
A Dikšafriendovi (:))
A vůbec všem.