Někdy bych chtěla umět být povznesená.
Psala jsem předevčírem krátkou úvahu do německých cvik. Wenn ich eine Sache ändern könnte, was wäre es und wie wären die Konsequenzen?
V dost unaveným stavu jsem naškrábala, že bych zavedla povinně na všech školách hodiny zen-buddhismu. Protože když si uvědomím všechny ty stresy od základní školy až do teď (asi tak za dvě hodiny mi vybuchne hlava při literárněvědném referátu s německým lektorem), raději bych byla tím "flákačem flegmatikem", kterému ve výsledku vždycky přálo štěstí, pokud aspoň otevřel učebnici. Svým způsobem jsem se taková snažila celý gympl být, nepřemítala jsem o konci světa před pololetkou z matiky, ačkoliv jsem těžce počítala i trojčlenku a pak to vždycky s trochou snahy vyšlo. Nějak. Ale někdy jsem nervy zadržela a ruply ve chvíli, kdy mi na papíře přistála v pořadí třetí nedostatečná... bulila jsem o přestávce Špagetce na rameni... a pak to bylo trochu lepší.
Chtěla bych umět nemít nervy. Nestresovat se tak hloupýma věcma, jako je škola. Škola je od toho, abychom se něco učili a ne abychom tam přišli jako vítězové. A i kdyby mě ze školy vyhodili, tak vesmír bude pořád stejnej, slunce vyjde, zajde a tak. Nic se reálně nezhroutí. Jen moje domněnky o všem kolem.
Chtěla bych být suverén. Chtěla bych být beznadějný optimista a nepropouštět k sobě jakékoliv podněty, hodnocení a soudy z vnějšku. Chtěla bych být zenový mistr.
Ale jsem to pořád já a tak se mi teď nervama stahuje žaludek, i když vím, že zase o tolik nejde, jen referát. Trochu těžkej. Ale jen referát.
...
Včera jsem koukala do projektových příspěvků a čím víc jsem to pročítala uceleně, tím víc špatně mi bylo. Chtělo se mi plakat a potom se zahrabat pod hlínu a spát. Možná bych časem naklíčila v něco čistějšího.
Pozítří jedu do Prahy nechat se potetovat a Olgoj chce jet dobrovolně se mnou, že se pak budeme poflakovat ulicema a bude to fajn. Na jednu stranu se těším, na druhou jsem si tohle představovala v jednotným čísle a na třetí stranu mám silný nutkání mu něco o sobě říct jako fakt, bez přesahu, prostě aby věděl do čeho jde, že pořád MÁM jakousi podivnou PPP a že stále JSEM mimo v hlavě z hodně věcí. Myslím, že je dobrý, aby to člověk věděl, když se mnou chce mít něco většího společnýho. Začala jsem to ignorovat a hlásit, že jsem v pohodě a nebo nehlásit vůbec nic. A obojí bylo špatně. Bylo špatně i prosit o imaginární pomoc a upínat se. Je dobrý pouze oznámit jak to je a dál normálně žít.
Už vidím, jak si to vykladáme a od stevardky prosíme automatový kapučíno... a už vidím, jak budu kňučet po tetování, že potřebuju být chvíli sama, že prostě teď POTŘEBUJU jít volně někde podél Vltavy a nemluvit a vstřebávat vjemy.
A myslím, že bez některých objasnění by tohle nebylo možný.
...
No nic. Blíží se hodinka mé smrti. Takže si dopiju kafe, nezapomenu flashku a nahodím obličej, že jsem naprosto v klídku a nějak to dopadne. Teufel, Teufel, bleblebleble...
Hej, ty jo, Zuz, uplně moc ti rozumim!
Suverén, flákač, kterýmu všechno vyjde... chci!
Referáty... Ani mi nemluv. Všechno se mi to teď nakupilo a graduje u mě totálně všechno najednou: škola, projekt, léčení, atd.
Ale jednu věc ti řeknu, co tě potěší. Zvenku to na tobě neni moc vidět, že ten kýženej suverén nejsi. Vlastně spíš naopak.
No ale jinak si nejsem jistá, jestli by povinný hodiny zen-budhismu na zš mýmu nerotickýmu nezvládání ničeho pomohly...
No nic.
Jdu napsat krátké haiku v podobě dlouhého referátu(krát dva). A ještě předtim musim skočit do himalájskýho kláštera pro ňáký encyklopedický svitky.
Tak zatim, hodně zdaru a sil přeju, nepochybuju o tom, že to zmákneš!