close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Trouble set me free...

6. dubna 2014 v 16:26 |  Životní smetiště
Tak. Nastal čas trochu napsat narovinu o věcech, jak jsou.
Tentokrát o PPP.
(A upřímně doufám, že doma zůstane TICHO PO PĚŠINĚ)

Poslední jídelní záchvat velký obsahově, náročný psychicky a cíleně završený zvracením proběhl někdy na konci léta, tuším, že pár dní před táborem. Od té doby bylo dlouho stoprocentně klidné období v rozsahu asi 4-5 měsíců. (Znovu podotýkám, že to nejhezčí období za posledních x let) Někdy kolem Vánoc a v průběhu zkoušek se vrátily drobné jídelní náplasti v podobě sladkostí a čas od času probíhaly "dny jezení", takové to celodenní jezení hladnehlad chuťnechuť. Tyto dny neměly vůbec žádný přesah ani fyzicky ani psychicky. Pouze jednou se mi stalo, že bylo špatně od žaludku a tak jsem raději zaspávala bolest. Žádné výčitky, zlo v hlavě, chutě se odlehčovat a tak dále, nebyly. (Tohle vše už jsem naznačovala s nedávným shrnutím, s grafem)
ALE!
Bylo jasné, že se to může a nemusí protlačit dál. Že může nastat chvíle, kdy to buď bude v pořádku a nebo to propadne do hlubin minulosti a octnu se na dně. A stalo se to. Tedy včera - 5.4.2014 jsem měla po 3/4 roce nechutný celodenní záchvat včetně zvracení. Dokonala jsem se tak moc, že jsem byla schopna ještě jít do hospody vypít 3 piva a vykouřit cigarety. To všechno bylo v rámci - když už, tak už. Celkově byla chyba jít do hospody, protože mi bylo fyzicky velice zle, byla jsem vyčerpaná celou bytostí a nebyla prakticky jiná možnost, než ze sebe vyždímat poslední energii alkoholem.
Byla to čistá bezmoc. Bezmoc udělat vysvobozující kroky. Zajímavé, že ty špatné dny byly v celku dva a cítím se jako bych byla zavřená dlouhé týdny ve vězení sama se sebou. Dva dny v naprosté samotě v jídelním kiksu je velice náročná situace. ..
Technicky jsem zvracela, protože žaludek mě týral brutálními křečemi. Potom jsem ležela a pila čaj, trochu se to zlepšilo. Hodně hořčíku ve vodě a nějaký ten rohlík na zklidnění a šlo to. Dokonce jsem ani nespala a místo toho jsem uklízela, sundala a vytřídila prádlo, uklidila si v pokoji, utřela si prach. Docela aktivně jsem se snažila neumřít. A ono to šlo. Potom jsem se vytancovala na Cocorosie, skákala jsem a padla na mě vyčerpanost tělesných funkcí. Kdybych v tu chvíli zalehla, četla si, udělala něco do školy a nikam nešla, bylo by možná docela dobře. Ale já šla s vizí lidí kolem. Ale piva a cigarety mě leda tak dorazily. Cestou s Tomem na rozjezd jsem se ještě stihla extrémně vytočit a málem jsem začala hlasitě hystericky křičet přes celé nádraží, když mě Tom chytl a násilně táhl do svého rozjezdu a ignoroval moje "Okamžitě mě pusť!" Konec.

Teď něco k rozdílnosti tohoto záchvatu.
Došlo mi, že jsem ve fázi, když v hlavě žádnou PPP nemám. Že absolutně a naprosto nejde o psychický stavy, důvody jako stres, strach, smutek etc. Celkově vzato není žádný, ani skrytý, důvod k nějakému sebepoškozování. S věcmi, které mi to způsobovaly jsem se naučila pracovat jinak. PPP v této formě pouze zůstala jako ZLOZVYK. Návyk mozku a těla prakticky v jakékoliv situaci jíst. Když je čas a možnost, najíst se. Když se chci uvolnit, najím se. Žádné uvolnění to nepřináší. Jde pouze o návyk. Špatný pozůstatek něčeho automatického. V hodně odborných knihách se o tom píše jako o nutkání - nutkání v situacích jíst/kouřit/pít/kousat si nehty/trhat si řasy a obočí/cokoliv. A velice trefně to popisuje Krch - i vyléčený člověk nemůže počítat s tím, že přestane mít nutkání. To samozřejmě může zůstat i dlouho poté, co záchvaty nejsou a vše je v pořádku. Jediné, co je třeba, je tato nutkání ignorovat a nečinit nic, co v nás toto nutkání bude opakovaně vzbuzovat. Jako jakákoliv jiná závislost. Zlozvyk jako každý jiný, kdy pomůže jedině zavřít se na detox a dělat vše proto, abychom naše nutkání nenaplňovali.
A samozřejmě když si jednou povolíte újezd, je mnohem těžší znovu si ho poté nepovolit. Abstinovat. Nedělat to. Jíst normálně a prostě ignorovat touhu dát si ještě 3kg jídla po vydatném obědě. Ignorovat to a žít.
Je to těžký. Ale je důležitý si to uvědomit a neulpívat na zarytých představách, že... je mi smutno, opustil mě přítel, vyhodili mě ze školy a z práce, nikdo mě nemá rád a venku prší... prostě ne. Nic z toho nemůže za to, že tělo je zvyklý se přežrat jak to prase. Nic z toho nemůže za to, že teď sedíte na balkóně a kouříte jednu za druhou. Tělo má vsugerované jisté postupy v různých situacích, aniž by to reálně pomáhalo.
Jistě, že čokoláda v depresi jednou za rok nám může zlepšit náladu. Je možný, že cigareta před těžkou zkouškou nás může uvolnit. Ale ani jeden kuřák mi třeba nikdy nepotvrdil, že mu cigarety v něčem pomáhají krom zahnání abstinenčních příznaků - nutkání si zapálit.

A tak teď mám velmi zajímavý náhled na včerejší blití, který bylo vyústění toho, že jsem po dlouhé době začala svému nutkání otevírat dveře. Přitom jsem nejvíc po dlouhé době srovnaná se svým vzhledem, se svou váhou, s jídlem jako takovým v běžným životě.
Nemám problémy. Je mi dobře. Špatně je mi až když vidím, jak mě ničí závislost. Hloupý.

Když jsem stála nad mísou, byla jsem hodně přítomná a příčetná, chtěla jsem to všechno v míse vyfotit. Co by na to řekl svět. Jestli by to bylo možný někdy použít v projektových akcích. Nakonec jsem to nezvládla. Bylo mi z toho šoufl. Vyfotila jsem si aspoň ruku, která mě po nějaké chvíli začala podivně štípat... pochopitelně zuby na kloubu. Tradičně.
Kdybych chtěla být teatrální a připomínat si moc, jaký hnusy mnou kolují, nechala bych si to místo obkroužit tetováním.

Uff. Momentálně se pomalu vracím do světa. Doma už nejsem sama a Špagetka má konečně chvíli čas. Zítra je navíc škola, která se na mě nepřetržitě sype a víkendy budou teď dlouho naplněný.

P.S. Samozřejmě musí přejídací kiksy přijít pár týdnů před projektovým focením, abych se ahá pře dobjektivem cítila ještě krásněji :D na druhou stranu dobře pro projekt, aspoň to tam bude ZACHYCENÝ.

P.S.S. V noci jsem se hodně dlouho a velice otevřeně, až to trochu bolelo na srdci, modlila. Myslím, že jsme si s Bohem teď mnohem blíž než kdy dřív.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.