Květen 2014

Oslava

31. května 2014 v 11:59 Bez logiky věci
Bum. Bum. Bum.
V tichu hlavy se převalují obrázky.... z minulých životů...nebo jen roků, měsíců, dnů...chvil
Bum
Bum
Bum
Co se děje?
Nic, nic. Jsem v klidu.
Bum
Bum
Zuz, co je s tebou, na co myslíš?
Na nic, vážně, jsem v pohodě.
Bum
Zuz!
Bum
Dobrý, nic se neděje!
Bummmm m m m m

Šťastnej den. Včerejší den, oslavy, radost, úspěchy, úsměvy a objetí. Připadala jsem si krásná, v černočerné barvě, s kloboukem, do kterýho se obouval vítr. Měla jsem se radovat ze zkoušky, že jsem to dala, že jsem překonala svoje sebehodnocení, že jsem říkala německý fráze dost na to, abych z toho vytřískala aspoň C. Není to F, ani E, můžu se radovat, že nejsem ta spodina. Když mi Ottík potřásl rukou, měla jsem chuť omluvit se, že jsem si hrála na drsňačku a přitom mi tak sakra záleží na tom, co si o mých schopnostech myslí, že je mi líto, že se mnou musel ztrácet čas a ještě se slitovat a dát mi to pěkný C. Sie sprechen relativ viel, aber... natürlich, chlapče, já mluvím pořád hodně, ale...to Ale je docela podstatný ve všem, co říkám.
Měla jsem mít velkou radost. Měla jsem být šťastná, že jsem prolezla postupovkou, na které půlka lidí odpadne. Místo toho jsem přemýšlela, jak ubohý byly moje argumenty...super toll freundlich... docela potupný, když se homosexuální profesor a aktivista ptá, jak bych obhájila homosexály - prostě super toll freundlich...jak jinak sakra. Bylo mi z toho akorát zle, z té nuly, co jsem předvedla. Nebyla jsem nadšená, protože se to zase stalo nějakým omylem mimo mou příčetnost.
Pan Štěpán byl nadšenej, z mý zkoušky a ze svých úspěchů, který přišly úměrně jeho dřině. Byla jsem štastná za něj. Chtěl slavit. Moje hlava to bojkotovala a připadala si podřadně, tak jsem si řekla, že opíjet se ve 4 odpoledne není špatný řešení. Slavíme přece.
O pár hodin později jsme seděli na obrubníku za Svatým Jakubem v mumraji lidí, podpatků, nočního života, skoro letní euforie. U nohou rovnou osm půllitrů, papírky, tabák, kecky od Sestřinýho muže. Detekovala jsem pocity kolem, radost, touha, nadšení, blaženost. Přejala jsem to za svý a byly rozhodnutá to nepokazit a vážně slavit. Oslava - mezitím se odehrávala v nedaleké hospodě oslava narozenin Houslové, zvala mě, chtěla jsem původně přijít, jakože přce kámošky, že jo. Představovala jsem si, jak tam sedím, piju jí na zdraví a bavím se s M., Lukem a dalšíma. Nic moc normálního. Nechápala jsem, proč bych to měla dělat.
I tak když jsme doklusali na jinou ulici napadaly mě všelijaký obrazy z minula a úvahy k hovnu - proč nemůžu M. brát jako dobrýho kamaráda jako ty ostatní, protože kamarádi nejsme, nezbylo z nás vůbec nic a jen se míjíme, trochu mi to vadí, pak si říkám, že mi nejvíc vadí ta odtrženost a že on znal mě jako infatilní zasekaný cosi a já jeho jako staršího romantickýho hudebníka. Pravda je teď daleko někde jinde.
Mám v hlavě pořád takový zvrácený měřítko, který jsem si sestavila, abych se vyvarovala pozdnímu zraňování chlapů pozdním vyjádřením... hele jako, to je M. a ten asi bude stále Ten nej, to jen tak mimochodem, lásko, ale mám tě fakt ráda... Aby se tohle nedělo stavím si vedle sebe M. a Chlapa X a představuju si, že mě oba žádají o zbytek života. Koho si vyberu. Je to nesmyslený o to víc, že M. už pro mě vlastně žádnej ideál není, protože ho neznám. Ideálem už není ani vzpomínka na ten náš krátkej čas a většina těch vzpomínek je jen takový škrábnutí na ruce, když si nepmatujete, kde jste se odřeli. Vítejte v mým pošahaným myšlenkovým chumlu.
Zkusila jsem to i včera a absolutně beze všeho jsem okamžitě ukázala na Pana Štěpána.
...
Pod koňskou hlavou bylo hodně lidí. Spousta známých a neznámých, hlavně ale dost pití a jídla a milovanej člověk vedle mě. Pak se to už začalo sypat.
Bum. Slavíme. Bum. Alkohol, topinka, domácí prostředí. Bum. Bum. Jak asi slaví Houslová. Bum. Taky jsem tu kdysi slavila. Bum. Mám chuť napsat Ypsilonovi, že ten keř vykvetl. Bum. Bum. Bum. Bum. Bum. Kdo jsem, co tu dělám, proč to dělám, co vlastně chci víc. Bum. Červenovlasý Gábiny v mým životě narůstají - už jedna domů byla přivedená a já jsem další v pořadí, akorát kdoví jestli bych neměla být červenovlasá a jetli ne raději Gábina. Nebo kdokoliv jinej. Bum. BUM.
...
Cestou domů jsem jen děkovala bohu. Že díky za to, co mi nabízíš a že má tu trpělivost. Díky, nekecám, není to ironie, jsem vděčná. Díky za to, že Štěpán tak vnímá. A že jsem usnula a neměla tendence odcházet spát do jiných místností nebo třeba jen tak vedle nějakýho mýho platonickýho nápadníka, jak za starých časů činů bez logiky, z pocitu nepochopitelnýho pnutí a prázdnoty nebo přeplněnosti.
...
Jsem magor.
...

Superhýroustudent...omylem...

29. května 2014 v 11:56 O škole a blabla
Tak jo. Škola, škola, škola. Fuj, fuj, fuj.
Dlouho jsem si říkala, že jsem úplně blbá a tak čekám, kdy se na to konečně kouknu, normálně si to o sobě přečtu a uvidím, že to tak zlý není. Že vlastně prostě docela zatím zvládám. Já nevím.

Mám nějaký podivný sebevědomí v některých schopnostech. Ale je to jen takový neohraničený v prostoru, ale jakmile se dostanu do okolí, který to umí taky, tak jsem nahraná a už se vidím hluboko pod čarou. Jakože žiju v přesvědčení, že jsem hudebně nadaná, že zvládám hrát na nástroje jen tak po sluchu a taky umím zpívat. A většinou mám pocit, že zvládám zazpívat skoro všechno a vůbec mě nenapadá, že ne. Ve sboru třeba si připadám jako hero. Namyšlenost, ale co, zpívat umím.
Ale pak přijdu na hodinu zpěvu a slyším u korepetic ostatní zpěváky a jsem zase dole. Sebevědomí pryč. Nezáleží na tom, jestli jsou opravdu dobří nebo ne.

S překvapením zjišťuju, že mám poprvé v životě i trochu sebevědomí v němčině - studuju to, tak sakra vím a umím ne. Takže v běžným životě se nebojím mluvit a doučovat ostatní a nebojím se jet do německy mluvících zemí. Narozdíl od možností mluvit třeba anglicky.
A pak ve škole sedím v hodině a sebevědomí opět nula nula nic. Ostatní jsou přece mnohem lepší, takže co já můžu říct, že jo.
...

Navzdory těmhle obavám se snažím to zlepšovat. Uvědomovat si svoje schopnosti. Zatím mám políčka v ISu zelený bez problému. Nejhorší postupová zkouška s Ottíkem mě děsila od začátku. Minulý semestr to bylo první F a pak velkej strach, že mě vyhodí, protože mám už jen jeden pokus. Dala jsem to. Narozdíl od ostatních. Teď stejnej princip. První pokus krásný F. A teď jde do tuhýho, protože nechci prodlužovat studium kvůli jednomu předmětu. Na další zkoušku jsem šla s tím, že to napšíu podle svýho a prostě to nějak bude. Kdyžtak termín v září.
Dneska ráno mi zablikalo D! Čekala jsem F, maximálně E minus a tři vykřičníky.
Další lidi, co dokonce opakovali, mají F, tudíž letí.
Pořád obnovuju IS a čekám, že to byla jen mýlka. Koukám a říkám si, dobrý, Zuz, dala jsi to. Pak mě zalil studenej pot. Tohle totiž znamená, že zítra dopoledne jdu na ústní zkoušku s Ottíkem. Do hajzlu.

Je to taková maturitka - musíte mluvit, mluvit, mluvit, mluvit. A máte to. Takže v hajzlu. V momentě, kdy mám ve škole mluvit, dělám strašné chyby a sekám se slovo po slově. A je to jenom tím, že je to ve škole. Kdybych mlela v hospodě, tak mluvím normálně zřetelně a jasně. Takže se ani nestačím radovat, svírá se mi žaludek ze zítřka. Do háje zelenýho.
Ale když to dám a zasvítí mi zelený políčko, budu si připadat jako skutečný germanista. Že to prostě nějak půjde. Velká motivace do dalších semestrů.

Včera jsem ze zoufalství z Fka vytáhla na cestu tramvají dávno odloženou německou knížku. Nic složitýho, Die Welle (super film dle toho mimochodem) a tak jsem se tak začetla a až někde při vystupování jsem si něčeho všimla - já to čtu a rozumím, čtu a nešílím z každýho slovíčka. Čtu normálně německou knihu. Potěšilo mě to tak, že jsem dokonce odhodlaná naučit se i anglicky a příští rok se nahlásit na skandinavistiku do dvouoboru. A pak budu superlingvista.
...
Už aby bylo po zkouškovým.


Nějak vypadat

26. května 2014 v 21:15 Bez logiky věci
Nevím, z jakýho podělanýho důvodu lidi potřebujou dosahovat nějakých výšek před ostatníma. Proč je tak stresující a ponižující říct si - nechci to, nebudu to tak dělat, spokojím se s něčím úplně jiným, zkusil jsem to, nevyšlo to.
Nevím, proč chtějí lidi za každou cenu před světem "nějak vypadat"... setkávám se s tím vlastně ve všech oblastech žití. Nějak vypadat. Nějak působit. Chceme být krásní a držíme diety nebo si necháme řezat do prsou a zadku a píchat injekce do obličeje. Chceme nějak vypadat a tak se přetváříme vizuálně. Chceme působit chytře, vzdělaně a znale. Čteme knihy, co nás nebaví, učíme se o něčem, co nás nezajímá, počítáme příklady, abychom zvládli obecný předpoklady.
Ke všemu, co děláme jsou kdovíodkud nějaký obecný předpoklady. Proč se musí vůbec něco předpokládat? A ještě zobecňovat? Kdo to řekl? Kdo to stanovil? Kdo dal normu? Kdo dal pravidla nějakým obecným předpokladům?
Možná se něco dá zaškatulkovat, ale rozhodně se nedá předpokládat, jak bychom měli v životě postupovat. Nejen, že se to nedá, ale vůbec by se to nemělo.

Člověk se nechá strašně snadno zmanipulovat tím, co dělají ostatní, jak se chovají a jak vypadají. Jedinečnost každýho člověka je ostře bouraná pozorováním ostatních. V hlavě se nám pak vytvoří předobraz poskládanej z toho vidění u jiných lidí. Nejsme to ani originální my, ani jeden jiný, jsme vyobrazením sebe, ale v cizím kontextu. A do toho kontextu se snažíme nasoukat. Nikdo nechce žít v cizí kůži, nikdo nechce být někým jiným, chceme žít jako my, ale v kontextu cizích životů, který si odkoukáme.
Logicky pak jen trpíme tou nepřirozeností.

Přemýšlím, jakej život bych mohla žít, kdybych netušila, že po škole se jde na vysokou a že potom teprve můžeš být označený za společensky hodnotnýho inteligenta, co si najde výnosnou práci. Kdyby mi nikdo neřekl, že ke kráse potřebuju velký prsa, žádný břicho nebo bezchybný obličej. Kdybych neviděla na každým rohu, že bez peněz je život obecně bídný a hrozný. Kolik věcí by se ztratilo.
Jaký by to bylo, kdybych netušila nic o konzervatoři, jamu, talentových zkouškách či soutěžích - měla bych o sobě pořád nedotčený mínění, že prostě zpívat umím a že je to moje nadání?
Uměla bych bez klavírních přehrávek prostě hrát a nebát se jednou provždy improvizovat a složit vlastní písničky?
Studovala bych teď vůbec školu prostě, abych "něčeho" dosáhla, měla titul a mohla se teda nějak živit?
Seděla bych v koutku a bála se, že mě nikdo nikdy nemůže milovat?
Třásla bych se před zkouškama strachy, že jsem úplně blbá?

Lidi na to pomalu přicházejí. I já už jsem upustila od velkýho děsu z každé zkoušky a až enormně moc si říkám, jestli bych byla o něco méně dobrý člověk, kdybych nedostudovala. Jestli by to něco značilo. Jsem přesvědčená, že ne, věci jsou jak mají být. Proto teď udržuju hladinu klidu v normě a nestresuju se zbytečně nad míru. Pokud to nepůjde, nepůjde to.
Ale pořád jsou taky lidi, kteří se na to takhle dívat neumí, ani to nezkouší. Myslím hodně na Olgoje, který právě teď je hodně vystresovaný a zároveň mu nemůžu říct, že je úplně fuk, jestli to neudělá. Že to neznamená vůbec nic. Věřím, že k tomu ale dojde sám a větu - studovat bakaláře čtyři roky je ale trapný - už říkat nebude.
Když na mé konstatování, že buď maká v práci nebo se učí a nespí, jen tak pro sebe tichounce prohodil - jo, to je život...žádnej život" málem mi puklo srdce. Jak je to možný, jak je možný, že se tohle lidem děje.

Nějak vypadat. Všechno je jenom o tom. Před někým nebo něčím nějak vypadat.


Minulost v přítomnosti

25. května 2014 v 11:35 O mužské části světa
Tak zase chvilku do rubriky chlapi.

Zdál se mi drsnej sen, kde se mi pomíchali všichni se všema. Trochu dráždivý a trochu ujetý, kdo se tam mihl a kdo ne. A já tam ani nehla brvou. Děly se mi tam takový zrady a já jen seděla a koukala a nic mi nevadilo. Když jsem se probudila, ještě chvíli jsem násilně držela víčka u sebe, abych zachovala zbytky, abych mohla ty divný pocity vstřebat. Pak mi něco zajímavýho došlo.

Jsem strašně moc obrněná. Ledová.

Při každým novým chlapovi nebo v nějaké citlivé situaci, kdy by mi někdo mohl ublížit se zatáhnu kousek zpátky z obezřetnosti a taky na to i upozorňuju. Hej, jsem citlivá, přecitlivělá a pamatuju si všechno v detailech, odpouštím, nezapomínám a bolí to sakra moc. Takže si dej bacha a já si dám bacha na tebe. Takhle to je. Při jakýmkoliv kiksu je to ve mně i podporovaný. Mucha se při každý špatný zprávě třese, že zase začnu nějak ničit sama sebe, že to neustojím. Chápu to, ona mě viděla rezignovaně brečet po záchvatech zahrabanou ve tmě v peřině, ona viděla, jak jsem zničeně brečela Bráchovi na raměni kvůli M., jak jsem se ploužila týdny po bytě a byla odrovnaná. Má důvod k tomu bát se, abych tak nedopadla zase. Taky o sebe mám tyhle strachy. Ale něco je přece jinak... už jsem si zažila ty hnusy, už jo, jsem obrněná.
Do jisté míry jsem připravená na ledasco, co se může stát s chlapama (ještě jsem teda nezažila, že by mi třeba muže přebrala nejlepší kamarádka nebo sestra, ale věřím, že tohle se zase tak často nestává mimo americký filmy) a taky to rozdýchávání po resuscitaci je mnohem rychlejší a už ne tak namáhavý. S M. se to táhlo bolestivě dlouho, s Introvertem potom jsem už čekala, co se stane, s Tomem to bolelo, ale rychle jsem se otřepala a teď nevím, co by musel udělat Olgoj, aby mě to rozsekalo na takový cucky jak dřív. Jsem za hradbama.
A vlastně se mi to nelíbí. Obávám se, že ty hradby neumím tak úplně zbourat a tudíž se ke mně prostě Olgoj nedostane stoprocentně. A to není žádoucí. Snažím se. Snažím se hrozně moc to probourávat kousek po kousku a nechávat to plynout, ale ta obrněnost. Není to strach. Je to permanentní zamrzlost.
...

Myslím na to, jak se takhle může měnit hloubka poznání druhýho člověka. Jsme s Olgojem chvíli, takže ani jeden se kdovíjak neznáme. Ale až včera mi došlo, že jsem za hradbou. Za docela klidnou hradbou, kde rostou kytičky a nejsou pod ní žádný mrtvoly, takže je to vlastně fajn. Jenže Olgoj nezná mou minulost, neví, kdo jsem byla dřív, kdo úplně dávno, co jsem zažila nezažila. A přitom minulost každýho člověka formuje, dává to odpovědi na spoustu věcí v přítomnosti a to mi nikdo nevymluví. Nepotřebuju se vypovídávat s každým krokem uplynulých dvaceti let, ale zároveň se děsím toho až Olgoj něco uvidí, pozná a bude z toho mimo. Jako M.
M. taky nic nevěděl, netušil, netušil, co se mi dělo bezprostředně po našem prvním rozchodu a potom byl překvapenej, šokovanej a nechápal, jak se chovám a kdo jsem. Tolik situací... moje náhlý záseky a útěky v tolika chvílích. Vůbec to nechápal. Neptal se ani později a potom zjistil, že už dávno nejsem ta Zuz, se kterou kdysi chodil. Neznal mě stoprocentně tehdy a po dalších letech jsme byla naprosto cizí. A Ypsilon? Tomu jsem zničila veškerý iluze, podrazila jsem ho a stačil k tomu jeden večer a střet s M.
Tom jedinej mě vlastně zná tak nějak se vším všudy, vážně mě zná a proto mi může říkat i bolestivý věci. Ví o čem mluví.
Obávám se toho, že pokud Olgoj nebude vědět některý věci, že nebude znát kus mého já. Asi jako kdyby netušil, že mám PPP. Nejde o to se v tom pitvat, ale vědět a akceptovat to nějak. Brát to jako něco, co má přesah do aktuálního dění.
Je to sakra důležitý, ale nemůžu jen tak přijít a říct tohle a tohle a tohle, zlvášť když se to týká převážně nějakých minulých vztahů, o kterých nechce nic vědět. Do hajzlu.

No nic, filozofie čeká.

Životneživotživotneživot

21. května 2014 v 18:00 Životní smetiště
Jak se pozná chvíle, kdy odmítáte žít, jakkoliv, prostě nějak žít.

Větišnou tak, že se zasunete někam na dno skříně a čekáte až vás někdo nebo něco vytáhne ven a koukáte u toho na hodně emocema přesycený seriály a filmy. A to, co třeba případně děláte přitom, to se nepočítá.... nepočítají se kalorie z jídla, který do sebe cpete ani pupínky, co u toho roznípete, ani záděry a otrhaný nehty na nohou neplatí. Prostě děláte, že nejste a tudíž nic nevadí. A ty cizí vymyšlený emoce si pouštíte, abyste se mohly zasmát nebo si poplakat,když ve vašem životě nic takovýho nepřichází. Ideálně si pouštíte ty nejsmutnější a nejtragičtější díly serálů a skotro si zvráceně přejete, aby se vám taky něo drsnýho stalo, abyste z toho mohli pozděj do života vytřískat co nejvíc. Což je natolik zvrácený, že i v tom bezvědomí si to uvědomíte. A je vám z toho trochu na nic...

Takhle často žiju, dívám se třeba na Chirurgy, kde v jedné sérii pomře tak 5 hlavních postav a brečím si potichoučku a říkám si, do háje a mě v životě se děje velký hovno. A nejde o smutný události. A pak si dám facku. Je pravda, že v okamžiku bolesti nebo extrémů obecně prožíváte všechno tak nějak nejvíc naplno, ale není se čemu divit, když se zavřete doma a čekáte, že vám na hlavu spadne meteorit nebo aspoň ten mrtvej holub na parapet...

A díky Olgojovi jsme si zase uvědomila některý mi zbabělý strachy a útěky. On je tak strašně aktivní, akční, plný energie bůhví odkud a nestěžuje si. Na nic. Neválí se v děštivým počasí, nevydrží spát do poledne, nechává mě spát a sám po celodenní šichtě vstane a jde se učit. A zpívá si. A já na to koukám a cítím se hodně zabedněně a hloupě. Že co já sakra pořád řeším... že když se odstěhuju budu muset střídat školu s prací, školu s prací... že bych neměla třeba na něco čas. Panebože. A co jako? A co mi přináší ten čas, který mám teď? (No dobře, zkouškový, teď mám co dělat) Tak který mám teď obecně?
Do hajzlu. Prostě mám pocit, že nejvíc jsem žila stejně když jsem si sbalila krosnu a vydala se chytit stopa do Jesu. A k čemu mi sakra byly šichty na trzích, když teď úplně zapomínám na to, jak to nesíthání a málo času a únava a tak, jak to bylo vlastně fajn. Dělání, dělání, že jo. Logicky. Tak se jdu učit na zítřejší dvě záhadné písemky. A nebudu už fňukat.

Zvláště teď mám chuť si naliskat hodně, protože... Zuz... máš skvělýho, úžasnýho, milujícího, upřímnýho muže, část zkoušek úspěšně za sebou, skvělý zájmy a přátele, kde spát, co jíst, co Ti chybí?
Poslední dny se upřímně děsím toho, že sama sebou zabiju tu lásku Olgoje, že to je tak pěkný až to podělám svou labilitou, jako všechny poslední vztahy, že ano. Hlavně se mě Ypsilon ptal - a milujete ho? A myslíte, že je to váš typ? Není on pro vás až moc hodnej? Vždyť ho semelete a zaženete... raději nekomentuju, že to říká Ypsilon, protože co jsme si to jsme si, že jo Yspilonku.
V zápětí jsem si vzpomněla, jak mi Živočich říkal, že ke mně přece všichni chtějí, ale že je úspěšně odháním.
Fajn.

Jdu se učit.

A Reginu k tomu.


Šeptem dovětek

18. května 2014 v 22:59 O mužské části světa
"Někdy je hrozně hezký...

vyjevit si polopatě něco zevnitř a nepustit k sobě nějaký zhovadilý obavy z konce.
Že jako tě mám ráda, fakt jo a tím příznáním teď i dávám volně do prostoru mezi nás to citelný ze mě a když to posloucháš musíš zároveň podprahově chápat, že teď mě můžeš i zranit. Je to jenom kůže na zápěstí odhalená k jemnýmu škrabkání nehtama a taky k zářezu pořádně ostrou břitvou. "

Slyšela jsem, že lidi stejnýho pohlaví, co se milujou si taky umí zasadit brutální podpásový rány na to nejhorší místo, protože to vidí ze stejnýho pohledu. Jsem ráda, že jsi sakra chlap. Říkám to stejně jenom pro případ.

Mobilový bliky

18. května 2014 v 18:42 Ušima a Očima
A jenom pár rychlovek z mobilu.

Špatnej fňuk ze života

18. května 2014 v 18:33 Bez logiky věci
Zuzanka je nějaká špatná...

Zuzanku poslední týdny střídavě bolí v pravo v krku nebo v levo. Někdy to nepříjemně pne i v uších a je unavená, ale stále doufá, že to je pouze permanentní zahleněností a ne žádnými nechutnými záněti nebo angínami.

Zuzanka přežila jeden týden testů - zatím se na to dalo nějak připravovat, teď už jedeme na buď a nebo. Štěstí a neštěstí.

Zuzanka věčně něco nestíhá a věčně nemá uklizeno v pokoji.

Zuzanka se vypravila včera v pozdních hodinách na závěr muzejní noci za maďary na špilas. Byla zklamaná, že tam nejsou fešáci, ale protože se se Špaget i tak nacpala pod podium a trsala do hudby, byla se Špaget vyzdvihnuta na podium a tančila s frontmanem maďarský svatební taneček. Veřejně tak ukázala světu jak se tlemí když má trému a jak vypadají její pudlí vlasy po několikahodinovém dešti.

Zuzanka se musí učit kurent a vůbec nechápe, za co?!

Zuzanka je prostě mimo a je Oioi (jinak také lachtan) a Olgoj a Oioi se milujou a to je hlavní.


A byla duha...


Holit či neholit

16. května 2014 v 11:55 Bez logiky věci
Úvaha o holení a tak.

Včera jsem to jenom lehce nadhodila u Olgoje, říkal, že byl překvapenej, ale že v pohodě, i tak z něj vypadlo, že v pohodě, ale že aspoň na Vánoce a narozeniny bych teda mohla něco jako nějak... zahladit. S tím nemám zase takový problém.
Ale jsem velice ráda, že mi v tomhle Ypsilon otevřel možnosti.
Bavím se tedy o holení/neholení a tím nemyslím nohy či podpaží. To si dělám, jak se mi zrovna chce. Ale oholený klín, to už je věc rozmyslu.

Jako pubertální slečna, co byla paf už jen z toho, že by teoreticky mohl někdo spatřit, co je skryto pod kalhotkama jsem samozřejmě automaticky tasila žiletku, ale i když jsem se dole oholila, vždycky tam zůstal aspoň trojúhelníček. Vždycky. Nikdy mě asi ani nenapadlo, že bych byla do hola úplně, to byl pro mě extrém. Potom ale přišly roky bez chlapů a mě přestávalo bavit se jen tak holit, podobně jako s nohama. A Ypsilon, kterej si to vyloženě vyžadoval. To už je o něčem jiném. Od té doby jsem začala vnímat ochlupení tak nějak jinak. A zároveň se ukázalo, že když mně je to pohodlné a cítím se tak dobře, tak s tím ani muži problém většinou nemají a ještě k tomu mám vlastně štěstí na muže, kterým se to líbí. (Jako s celým tělem, Zuz, je to to stejný!!)
V momentě, kdy chlapovi nevadí přirozený rozkrok, je u mě vítěz na plné čáře, protože tím pádem bere tělo tak jak je a tím pádem nemám v hlavě záseky, jestli ode mě čeká, že se budu snažit "nějak" vypadat a tak dále. Já jsem já a teoreticky se snažím vypadat hezky, normálně, použitelně, nicméně pokud mě má mít někdo z mužů rád, tak by měl taky někdy akceptovat zacuchané vlasy, obliče bez makeupu, nedokonalou manikúru. To jsou přirozené věci stejně jako neoholený klín.

Ale na to jsem přišla až v poslední době. Když jsem se setkala s překvapením Olgoje. On to bere a nijak na mě neútočí, ale taky vím, že tuhle tu hodně přirozenost moc neprožívá a že některý věci by na něj byly asi moc. (Takže jo, asi před ním budu nosit spodní prádlo, i když na tom asi budu muset zapracovat, protože sportovní podprsenky nijak nerajcujou a tak si třeba zase někdy půjdu vybrat hezký prádlo, ale bude to boj)
Ale zkušebně jsem se po dlouhé době oholila, zase dle mýho stylu, takže vlastně jen dole a trojúhelník zůstal zachován a potvrdilo se mi jedině to, že tohle prostě NEPŮJDE. Cítila jsem se jako oškubaný kuře, všechno to tak nějak svědilo, štípalo, otravovalo (i když jsem použila všechny možné přípravky dle rad zkušených holáčů), nebylo to chráněný a prostě fuj. NE. Moje tělo se prostě nehodlá adaptovat na moderní vlny.
Jednou jsem si zkusila představit, že bych dole neměla ani chloupek. Při té představě jsem se zhrozila a pak rozesmála. Nevím, proč bych měla chtít dobrovolně vypadat jako v deseti letech a nevím, co může být přitažlivýho na těle bez znaků dospělosti. Prostě to tam tak má být. Chlupatý klín je prostě znakem ženy, sexuality a vůbec vším. Bez debat.

Zároveň je mi úplně jedno, jestli se někdo holí nebo neholí. Ale kdyby mi přišel do postele oholenej chlap, pošlu ho domů. A pokud by se znechutil mým klínem, pošlu ho... ještě dál než domů.

Toliko k ochlupení.

Polopatě

14. května 2014 v 21:58 Životní smetiště
Hodinka pravdivýho tvrzení...

Před chvílí jsem si málem naliskala, protože jsem tlačila na pilu s osobníma pohnutkama v projektu. To že se mně něco nezdá, neznamená, že to tak reálně je a logika ustoupila do pozadí. Zbytečnej zásah do normálního rozjetýho tahu. Mrtvej tah. Strašně dobře výstižnej název čehosi v posilování. Venku úplňkovej měsíc. V podprsence se krčí myška, chudinka celej den. Ve své podstatě jsem naprosto vyštavěná psychicky i fyzicky nárokama, který na sebe kladu, pak se trapně krčím před výsledkama. Není pravda, že by teď nebylo co udělat, ale já teď nezvládám zaměřovat cíleně svou pozornost ještě na něco dalšího krom velkýho záhulu poslední doby.
V hlavě utíkám ulicema a s rukama na uších křičím "nemluvte na mě, nic po mě nechtějte, nechte mě, nečekejte nic"
A to nemá vůbec nic společnýho s dobrýma nebo špatnýma pocitama ohledně čehokoliv.

Přiznávám, že jsem se zacyklila v bludným a otravným kruhu, že zapomínám brát bachovky, že ve svý podstatě všechno co dělám, si tvořím na míru svýmu podvědomí.
Jo, Ypsilon posloužil jako jakási chvilková náhrada. Sice nemyšleno zle, ale je to tak. Myslím na něj teď častěji, ale nemůžu za ním jít. To, že se ke mně tiskl a tvrdil, jak mě pořád miluje je věc mýho osobního vlivu. Věděla jsem tiše, že si zase rozumíme a věděla jsem, že když to nechám pracovat, že to pro mě bude znamenat příjemné dny a večery, kdy nebudu muset myslet na žádnou realitu kolem. Faktem je, že ta obnovená souznící vazba vymyšlená nebyla, ale ty milujutě a doteky a další nároky na mě už jsem utvořila jenom já.
Error.
Stejně přiznávám, že ačkoliv jsem jakákoliv kamarádka, s Tomem teď nedokážu mluvit. Je mi hrozně líto všeho, co na něj chrlím, ale tak moc mě odráží, že to vůbec nezpracovávám.

A v neposlední řadě myslím na Olgoje jako na člověka a je mi smutno za hodně z mých milujutě v minulosti, který nebyly opravdu opravdový vůči jiným.
Když jsem s Olgojem mám vlastně těžko popsatelnej strach z toho celýho a trnu, protože kdy naposledy jsem od někoho slyšela tak čistý a upřímný miluju tě, kdy naposled jsem to zároveň nepopiratelně cítila. Vím to přesně... jedině s M.
A hrozně se bojím toho, že když tohle křehký něco budu utlačovat sebou, že se to rozplyne, že to zmizí a že se nakonec probudím a budu brečet do polštáře, že se mi to zase jen zdálo a že to něco jsem zároveň s M. zahubila a už nikdy to nepřijde. Bojím se Olgoje nechat o mě něco vědět.

V neposlední řadě se ted musím přiznat, že jsem se stále nesrovnala ze svou postavou, že jsem možná přijala funkční stránku, ale to jak to vypadá... jak to vypadá...to se mi nelíbí. Čistě esteticky. S tím mám problém. Takže fotky jsou prostě sada, vidím fotku a nechápu, jak je možný, že to každý ráno v zrcadle nevidím, že se balamutím, že jsem kdovíjaká, ale skutečnost je jiná, nebo naopak ten děs mi začaruje oči a na fotkách vypadám stejně jak v zrcadle.

Tak a teď se mi můžete vysmát, všichni vy, co už neřešít sračky a neřešíte svoje těla a všichni, co už dávno pochopili jak se léčit a nedusit se v tom.

Může takovejhle coming out, jak podobný věci trefně nazvala Drahá, odsartovat všechno zase ve vyšlapanější cestě s lepší mapou?