close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2014

Jak Špatně se to zvládá

10. května 2014 v 18:56 O škole a blabla
Umírám touhou přeskočit časem k červenci zhruba tak.

Je to horší. Pořád přemýšlím, jestli toho máme míň nebo víc nebo stejně jako v minulém semestru, ale asi je toho víc. Víc k přemýšlení, žádný drcení slovíček, frází, literatury blablabla, ale prostě hloubkový chápání gramatiky, literárněvědných sraček a podobně. Ne že by to nebylo užitečný, ale je to těžká a pokročilá gramatika, kterou jsem v praxi skoro nepoužila a testový cvičení jsou samozřejmě tvořený, aby nikdo neprolezl.
K tradičnímu strachu z Ottíka teď přibyl fakt, že bude písemná postupová a dále ústní postupová a tak se pomalu loučím s katedrou germanistiky. Ottík se tenhle semestr patrně vykašlal na to, nějak nás ke zkoušce připravit a poslední dva měsíce děláme všechno jenom ne argumentace, ze kterých ta zkouška bude. Ale útěchou mi je poslední termín v září. Aspoň malá berlička. Do asi čtyř předmětů naše příprava vypadá jako hledání taháků a výcuců na primátu s nadějí, že to půjde opsat, protože z hodin jsme se nedozvěděli nic, než "přečtěte si těchle děset odborných německy psaných knih, zhruba do měsíce to stihněte a potom z toho budou otevřené otázky" Tadadamtam. Myslím, že v druhém semestru neexistuje NIKDO, kdo by zvládal přečíst aspoň polovinu těch knih a ještě jim rozuměl. Takže co u zkoušky, těžko říct. Doufám, že tvrdé nadrcení kurentu mi bude na pár bodů stačit.

Takhle, mí drazí, to vypadá, když to nezvládám. Když nezvládám stres, když nedokážu aboslutně odprostit svou hlavu od sebezničujících poznámek a když nemůžu v noci spát, protože se děsím všeho. Děsím se i toho začít se intenzivně učit!
V momentě, kdy vezmu do ruky papíry frazeologie, svírá se mi žaludek a jsem zralá na odstřel. Mám naprosto přemrštěný strach z toho, co bude, že to nedám, i když by to vlastně nic moc neznamenalo, mám hrůzu z toho, že jsem opravdu úplně blbá a v hlavě mi z celé školní docházky nezůstala jediná informace.

Ráda bych si řekla, v pohodě, Zuz, uč se, nemel a nějak se to dá. Ale nemá to efekt.

Učím se šněčím tempem ty jednodušší věci a pořád mě napadá, proč jsem tam lezla, proč jsem chtěla studovat, proč, proč, proč. Proč je mi blbě, proč piju už asi pátou hnusnou (dokonce oslazenou) kávu, proč se klepu zimou a proč se mi chce po každé kapitole skoro plakat.

Připadám si jako cvok.

Pak že neexistují studijní a nestudijní typy.

Špatný přiznání

7. května 2014 v 22:40 Životní smetiště
Mám opravdu blbý dva dny.
Je to jednoduchý, za 3 nebo 4 dny přijde menstruace. Toť vše.
Ale jsou to blbý dny.

Poslední dobou si připadám jako můj zasekanej, rozpadlej počítač. Nejen, že se mu rozbily panty a tak chudák vrávorá na posledních drátkách, ale dokonce je zevnitř zasypaný neznámým obsahem, který vlastními silami neumím odsypat pryč, takže je věčně plnej disk a věčně je něco zaseklého, pomalého a ideálně vůbec nefungujícího...
Abych potom mohla aspoň malou chvilku kontrolovat mail nebo IS , musím postupně pozavírat veškerá zbytečná okna a nechat prostor jen jedné akci. Sedím pak dlouhé minuty a čekám až se načítací kolečko dotočí...

Stejně tak funguju já. Postupně jsem pozavírala skoro všechna okna. Okno s mými zájmy, aktivitami, přinosnými činnostmi, radostmi. Křížek, křížek, křížek. Moje dny jsou prázdný a není divu, že pořád "řeším něco s jídlem", když v tom životě nic jiného nemůže mít otevřené okno. Občas se sice přepnu, ale dlouhodobě raději neplýtvám energií, abych se nezkratovala.
Kdybych teď měla napsat aktuálně, kdo jsem, co dělám, co mě baví...můžu napsat s čistým svědomím...
Jsem Zuz, chodím do školy, kde nerozumím a potom myslím na jídlo nebo jím. Nebo myslím na to, jak na jídlo myslet nechci. To je moje životní náplň. Občas to přeruším libovolnou aktivitou někde s někým nebo myšlenkou na chlapa a šťastnej život, kterej jednou určitě přijde. Haha
A zaběhnu do minula - kdy jsem si nejvíc v životě připadala jako opravdová naplněná já? Myslím, že asi na gymplu, druhý ročník. Měla jsem spoustu učení, spoustu střelených nápadů se Špagetkou, divadlo s drahými každý týden, zpěv i klavír každý týden, ve volných chvílích na parapetu ve škole jsem četla všelijaký Mechanický pomeranče, Remarquey, Balzacy nebo Krchovský a ve všech sešitech jsem měla propracovaný kresby a co hodina fyziky, to nová báseň. Měla jsem jakože pocit, že nic nedělám naplno a pořádně, že na nic nemám čas, pravidelně jsem sedávala pod Koňskou hlavou a vždycky jsem měla peníze na nějakej alternativní počin v dnes už hipsta pajzlících. Ale připadala jsem si hrozně moc sama sebou se sebou v míru.

A teď jsou ty okna pozavíraný a já se divím, že je mi zle ze své existence.
Mohla bych toho dělat hrozně moc, užitečnýho, zábavnýho, přínosnýho, ulevujícího, klidnýho, relaxačního, euforickýho, ale moje hlava mě zablokovala - nemám přece čas na tohle všechno, zblázním se z toho, když to pustím naráz dokupy, to nejde, musím si udělat klid a dost času.
Jo, dovedu si udělat čas. A víte, co v tom času dělám? Nic. Kulhám po bytě ve fantasmagorickým světě, kde jsem skvělá a bezchybná a svět taktéž a když zrovna nečumím do zdi nebo do práznýho googlu, jím a myslím na jídlo. A taky ještě jím. A nesmím zapomenout to jídlo. Jídlo je od února asi tak 90% mýho světa. Ať se okolo děje cokoliv.
Je to hrozný uvědomit si to. Stydím se za sebe, stydím se za každej promrhanej den... opravdu to jsou i celý prázdný dny, nevytáhnu patu z bytu, připadám si špinavá a pomuchlaná jak posmrkanej kapesník.

V tomhle bezvědomí teď čekám na příští zápočtový týdny, na oko se děsím, že to budue záhul, ale duše se těší, že budu donucena násilně něco (cokoliv! hlavně že aspoň něco) dělat bez přestávky.

Zní mi v hlavě večerní slova, co říkal Óvelkýguru... o božství... o bezpodmínečnosti... a tak dále... jak se mi to pomalu spojuje do pochopitelnýho, žřetelnýho bodu, ale je mi zle. Jsem prostě Oněgin. Beznadějnej Oněgin.

A děkuju Olgojovi, že to nevidí a děkuju vůbec všem, že mi ještě neprokázali milost a neshodili mě do Macochy.

Hormonální schíza

6. května 2014 v 12:54 Bez logiky věci
Nedávno jsme se spřízněnými vedly zajímavý rozhovor na téma tělo a antikoncepce. Přesněji hormonální anktikoncepce.
Byly jsme dvě dlouhodobě bez a jedna dlouhodobě s.
Byla jsema až překvapená, jak silně to vnímá i Drahá, která po letech vysadila a co to s ní udělalo a že "už bych do toho znovu nešla ani za nic"

Pořád nad tím uvažuju, kdysi dávno, když jsem asi půl roku zobala pilulky, jsem se pro ně rozhodla čistě z důvodů bez hlubšího bádání - mám přítele, chci s ním překonávat svoje sexuální bloky a tak to bude pohodlné. Tehdy mi to nic moc neudělalo, krom značné nafouknutosti poprsí (což mému už tak vyvinutému hrudníku přidalo zátěž) a zesílení menstruace (?)
Po vyzasení si nepamatuju taky nic moc, asi protože jsem to nevnímala a nezaznamenávala, jen snad přišly mnohem větší výkyvy v náladách a nárazové jezení v cyklu.

Důvody, proč teď hodně morálně bojuju z braním prášků jsou ale značné.
Ženský cyklus celkově mi přináší jedinou jistotu, co se těla týče. Když vše funguje a citelně vnímám každý týden cyklu v rozdílech a můžu očekávat co kdy jak přijde a kdy budu nepoužitelná, kdy budu zničeně brečet i u popelky a kdy přede mě nikdo nesmí položit čokoládu, je to fajn. Kdy se mi nakrabatí vlasy bez možnosti je učesat, kdy budu nesmírně klidná a smířená se zemí a spoustu dalších detailů. Znamená to pro mě tu jedinou stoprocentní navázanost s přírodou, s přirozeností vůbec. (Takové ty feministické nápady o menstruačních jeskyních v zaměstnání pro ženy mi ve své podstatě nepřipadadjí tak úplně mimo) Můžu na tom pozorovat, jestli jsem zdravá nebo je něco v nepořádku. Jsou různé chvíle, kdy žena třeba přestane menstruovat, opozdí se, má bolesti, cyklus je rozházený... vždycky to NĚCO značí. Že v těle něco není dobře. A tohle je velká diagnostická jistota, kterou muži nemají. Chachaaa :)
Když se mi poprvé po 8 letech menstruování opozdily upíří dny asi o týden a více a více... opravdu jsem byla vyděšená, nejen kvůli možnému těhotenství, ale spíš, že se tělo porouchalo. A bylo to tak, mohla za to prasklá cysta, nic dobrého. A když cysta zmizela, cyklus se spravil, nesnesitelné bolesti taktéž. O tohle bych nechtěla přijít.
Věc, která mě nejvíc děsí na HA je fakt, že žena sice má týden, aby z ní něco vyteklo a má pocit, že menstruuje. Ale tělo ve škutečnosti přestává ovulovat, tudíž tělo ztrácí schopnost plodit! To je to děsivé. Neplodné ženy jsou celoživotně frustrované, že jejich tělo nefunguje, že je k ničemu, babičky nám říkaly, že si nachladíme vaječníky a nebudeme mít děti, jakotož největší možná hrozba pro ženu... a pak si do sebe lupeme prášky, při nichž dobrovolně necháme zmizet ovulaci. Myslím, že ani mužům by se nelíbilo, kdyby sice měli erekci, ale sperma by se jim netvořilo a měli jen suchý orgasmus bez šance na normální plození....

Ale nechci znít jako feminstická zapšklá baba, takže teď z duhé strany...

Znám spousty, spousty slečen, které HA berou už leta a jsou nejvíc spokojeny, nemají výkyvy nálad, nežerou čokoládu před každou menstruací, neumírají menstruačními bolestmi, nemají akné a nepřibraly sto kilo po prvním pilulce, je jim fajn a naopak si velice cenní té extrémní pravidelnosti v cyklu, protože si ho vlastně tvoří racionánlně samy. Navíc se nemusí klepat při sexu, jestli z toho vzejde malej Pepík či ne. Ale o tom jindy.
Přemýšlela jsem nad tím teď znova a z pohledu, co by se asi stalo, kdybych začala brát prášky. Moji PPP hlavu zachvátila obava, že přiberu a z vetřelce (rozumějte z břicha) bude velký vetřelec, že už nikdy nebudu mít děti a že budu mít trombózu.
Ale stejně tak by mi mohlo zmizet akné všude možně, nebyla bych jak rozháraná psice co týden, nedělaly by se mi cysty, mohl by se mi tak naopak srovnat rozložený hormonální systém a díky těm cystám by se mohly omezit i moje všemožné chuťové ataky. Teoreticky.
Prakticky - chce se mi to zkoušet? Srovnala bych se s návratem všeho po vysazení někdy v budoucnu? Není to až přílišné riziko pro moje už tak rozložené tělo?

Tahle otázka mě trápí už dlouho. Ale pořád se spíš přikláním k přirozenému fungování bez zásahu farmaceutického průmyslu. Ze stejného důvodu přirozeného těla už asi rok nepapám psyllium, i když by to lecckdy podpořilo špatné trávení. Nechce se mi. Chci fungovat sama se sebou, od sebe a tak.

Co si o tom myslíte? Brát, nebrat? Zkusit, nezkusit? Hmm?

Nanovo

4. května 2014 v 9:29 Bez logiky věci
Tak.
Chyběla mi trocha "normálního" blogování. Tady to apokalyptické časodčasu psaní o ničem mě zase tak neuspokojuje poslední dobou. Mám často myšlenky, že o tomhle a tamtom chci napsat, ale ve výsledku to nejde přes ruce.
Obnovila jsem si rubriky, přidala dokonce jednu speciální podrubriku o chlapech, protože jste to tu viděli sami... skoro nejčastější téma :D kam jsem to dopracovala?! a taky chci víc spát o škole a o tom, co se tam děje, jak to vnímám já a ostatní a co s tím dále. Protože je to velice aktuální. Když jsem se rozklepanou rukou snažila udělat do umělé kůže jen pitomý srdíčko tetovacím strojkem, vůbec jsem nechápala, proč to zkouším, ale Striga mě nadšeně podporovala, že si zvyknu a že si mám koupit ten a ten strojek a že můžu prostě, když chci. Já do té doby ani neuvažovala o možnosti někomu prznit tělo. Nicméně... motivovalo mě to aspoň k tomu něco udělat se svým malinkým výtvarným citem a kreslit, malovat, patlat. Samozřejmě, že nejvíc nahé ženy a divné ruce. To je moje. Ale chtěla bych alespoň trošku znát proporce, měřítka a ta dále, umět správně figuru a kreslit jedním přesným tahem a ne epileptickým škrkáním. Proč taky ne, že jo.

A tak.

Teď mlčím, protože mě čeká Frey, Freya, švédština, testy, Adam hakar a tak dále.

Na viděnou s více kreativní a normální, tradiční, klasickou, divnou Zuz .)

Pomaloučku, polehoučku

3. května 2014 v 19:44
Pokračujeme v jízdě cest tam, zpět, návštěv a tak dále.
Zítra focení.
Pozítří plzeňská návštěva.
Olgoj mi mezitím bude scházet a běhat v práci. A vlastně je to dobrý. Moc se na něj pak těším, když máme společně jen málo času.
Musím říct... že už jsem dlouhou necítila tohleto... že teď Olgoje dost obdivuju za to jaký prostě je. Ať už mi tvrdí cokoliv. V noci a ráno jsem měla veliké, skoro olbřímí nutkání mu říct něco jinýho, mnohem silnějšího. Drtilo mi to rty, jak jsem se snažila to neříct. Protože mám zábrany, nechci aby to zase dopadlo nějak jinak. Nechci se takhle brzo naprosto vyždímat z emocí. Už se to tak stalo víckrát.
Mucha i Sestra se mi vyjádřily pozitivně, nadšeně, že je to super, ALE, že tak to bylo i s Tomem a co pak.
1. nemám ráda v tomhle ohledu takhle doslovný srovnávání, proč taky jo
2. přes veškerou lásku k Tomovi vidím ten znatelný a zásadní rozdíl - nebylo to tak silný oboustranně, nebylo to prostě, nezapadli jsme do sebe

Můžu teď vidět, že jsem chtěla, aby se Tom choval ke mně jinak, přitom by to nebyl on. Stejně tak on chtěl někoho jiného. Ale Olgoj je ten princ na bílým koni, kterýmu moc věřím a věřím, že by mě ochránil a věřím, že jeho tendence nosit mě na rukou nejsou jenom gesto. Tak nic neříkám a prostě to společně prožíváme. Líbí se mi, že není stejný jako já. A nejlepší je, že jsem tohle dřív vůbec netušila, ani mě nenapadlo, že bychom mohli spolu nějak víc souznít. Vůbec by mě to nenapadlo. Proto je to asi tak silný.

Už zase hodně plácám o chlapech. Tak zase pssst.

Jen chci naznačit, že jsem teď docela spokojená, že se pomalu zklidňuje moje stresující hlava se školou a se životem a že teď cítím nový příval odhodlání zase posunout sama sebe k cílové rovince PPP. Polehoučku.

Mějte se fajn.