Tak zase chvilku do rubriky chlapi.
Zdál se mi drsnej sen, kde se mi pomíchali všichni se všema. Trochu dráždivý a trochu ujetý, kdo se tam mihl a kdo ne. A já tam ani nehla brvou. Děly se mi tam takový zrady a já jen seděla a koukala a nic mi nevadilo. Když jsem se probudila, ještě chvíli jsem násilně držela víčka u sebe, abych zachovala zbytky, abych mohla ty divný pocity vstřebat. Pak mi něco zajímavýho došlo.
Jsem strašně moc obrněná. Ledová.
Při každým novým chlapovi nebo v nějaké citlivé situaci, kdy by mi někdo mohl ublížit se zatáhnu kousek zpátky z obezřetnosti a taky na to i upozorňuju. Hej, jsem citlivá, přecitlivělá a pamatuju si všechno v detailech, odpouštím, nezapomínám a bolí to sakra moc. Takže si dej bacha a já si dám bacha na tebe. Takhle to je. Při jakýmkoliv kiksu je to ve mně i podporovaný. Mucha se při každý špatný zprávě třese, že zase začnu nějak ničit sama sebe, že to neustojím. Chápu to, ona mě viděla rezignovaně brečet po záchvatech zahrabanou ve tmě v peřině, ona viděla, jak jsem zničeně brečela Bráchovi na raměni kvůli M., jak jsem se ploužila týdny po bytě a byla odrovnaná. Má důvod k tomu bát se, abych tak nedopadla zase. Taky o sebe mám tyhle strachy. Ale něco je přece jinak... už jsem si zažila ty hnusy, už jo, jsem obrněná.
Do jisté míry jsem připravená na ledasco, co se může stát s chlapama (ještě jsem teda nezažila, že by mi třeba muže přebrala nejlepší kamarádka nebo sestra, ale věřím, že tohle se zase tak často nestává mimo americký filmy) a taky to rozdýchávání po resuscitaci je mnohem rychlejší a už ne tak namáhavý. S M. se to táhlo bolestivě dlouho, s Introvertem potom jsem už čekala, co se stane, s Tomem to bolelo, ale rychle jsem se otřepala a teď nevím, co by musel udělat Olgoj, aby mě to rozsekalo na takový cucky jak dřív. Jsem za hradbama.
A vlastně se mi to nelíbí. Obávám se, že ty hradby neumím tak úplně zbourat a tudíž se ke mně prostě Olgoj nedostane stoprocentně. A to není žádoucí. Snažím se. Snažím se hrozně moc to probourávat kousek po kousku a nechávat to plynout, ale ta obrněnost. Není to strach. Je to permanentní zamrzlost.
...
Myslím na to, jak se takhle může měnit hloubka poznání druhýho člověka. Jsme s Olgojem chvíli, takže ani jeden se kdovíjak neznáme. Ale až včera mi došlo, že jsem za hradbou. Za docela klidnou hradbou, kde rostou kytičky a nejsou pod ní žádný mrtvoly, takže je to vlastně fajn. Jenže Olgoj nezná mou minulost, neví, kdo jsem byla dřív, kdo úplně dávno, co jsem zažila nezažila. A přitom minulost každýho člověka formuje, dává to odpovědi na spoustu věcí v přítomnosti a to mi nikdo nevymluví. Nepotřebuju se vypovídávat s každým krokem uplynulých dvaceti let, ale zároveň se děsím toho až Olgoj něco uvidí, pozná a bude z toho mimo. Jako M.
M. taky nic nevěděl, netušil, netušil, co se mi dělo bezprostředně po našem prvním rozchodu a potom byl překvapenej, šokovanej a nechápal, jak se chovám a kdo jsem. Tolik situací... moje náhlý záseky a útěky v tolika chvílích. Vůbec to nechápal. Neptal se ani později a potom zjistil, že už dávno nejsem ta Zuz, se kterou kdysi chodil. Neznal mě stoprocentně tehdy a po dalších letech jsme byla naprosto cizí. A Ypsilon? Tomu jsem zničila veškerý iluze, podrazila jsem ho a stačil k tomu jeden večer a střet s M.
Tom jedinej mě vlastně zná tak nějak se vším všudy, vážně mě zná a proto mi může říkat i bolestivý věci. Ví o čem mluví.
Obávám se toho, že pokud Olgoj nebude vědět některý věci, že nebude znát kus mého já. Asi jako kdyby netušil, že mám PPP. Nejde o to se v tom pitvat, ale vědět a akceptovat to nějak. Brát to jako něco, co má přesah do aktuálního dění.
Je to sakra důležitý, ale nemůžu jen tak přijít a říct tohle a tohle a tohle, zlvášť když se to týká převážně nějakých minulých vztahů, o kterých nechce nic vědět. Do hajzlu.
No nic, filozofie čeká.