Nevím, z jakýho podělanýho důvodu lidi potřebujou dosahovat nějakých výšek před ostatníma. Proč je tak stresující a ponižující říct si - nechci to, nebudu to tak dělat, spokojím se s něčím úplně jiným, zkusil jsem to, nevyšlo to.
Nevím, proč chtějí lidi za každou cenu před světem "nějak vypadat"... setkávám se s tím vlastně ve všech oblastech žití. Nějak vypadat. Nějak působit. Chceme být krásní a držíme diety nebo si necháme řezat do prsou a zadku a píchat injekce do obličeje. Chceme nějak vypadat a tak se přetváříme vizuálně. Chceme působit chytře, vzdělaně a znale. Čteme knihy, co nás nebaví, učíme se o něčem, co nás nezajímá, počítáme příklady, abychom zvládli obecný předpoklady.
Ke všemu, co děláme jsou kdovíodkud nějaký obecný předpoklady. Proč se musí vůbec něco předpokládat? A ještě zobecňovat? Kdo to řekl? Kdo to stanovil? Kdo dal normu? Kdo dal pravidla nějakým obecným předpokladům?
Možná se něco dá zaškatulkovat, ale rozhodně se nedá předpokládat, jak bychom měli v životě postupovat. Nejen, že se to nedá, ale vůbec by se to nemělo.
Člověk se nechá strašně snadno zmanipulovat tím, co dělají ostatní, jak se chovají a jak vypadají. Jedinečnost každýho člověka je ostře bouraná pozorováním ostatních. V hlavě se nám pak vytvoří předobraz poskládanej z toho vidění u jiných lidí. Nejsme to ani originální my, ani jeden jiný, jsme vyobrazením sebe, ale v cizím kontextu. A do toho kontextu se snažíme nasoukat. Nikdo nechce žít v cizí kůži, nikdo nechce být někým jiným, chceme žít jako my, ale v kontextu cizích životů, který si odkoukáme.
Logicky pak jen trpíme tou nepřirozeností.
Přemýšlím, jakej život bych mohla žít, kdybych netušila, že po škole se jde na vysokou a že potom teprve můžeš být označený za společensky hodnotnýho inteligenta, co si najde výnosnou práci. Kdyby mi nikdo neřekl, že ke kráse potřebuju velký prsa, žádný břicho nebo bezchybný obličej. Kdybych neviděla na každým rohu, že bez peněz je život obecně bídný a hrozný. Kolik věcí by se ztratilo.
Jaký by to bylo, kdybych netušila nic o konzervatoři, jamu, talentových zkouškách či soutěžích - měla bych o sobě pořád nedotčený mínění, že prostě zpívat umím a že je to moje nadání?
Uměla bych bez klavírních přehrávek prostě hrát a nebát se jednou provždy improvizovat a složit vlastní písničky?
Studovala bych teď vůbec školu prostě, abych "něčeho" dosáhla, měla titul a mohla se teda nějak živit?
Seděla bych v koutku a bála se, že mě nikdo nikdy nemůže milovat?
Třásla bych se před zkouškama strachy, že jsem úplně blbá?
Lidi na to pomalu přicházejí. I já už jsem upustila od velkýho děsu z každé zkoušky a až enormně moc si říkám, jestli bych byla o něco méně dobrý člověk, kdybych nedostudovala. Jestli by to něco značilo. Jsem přesvědčená, že ne, věci jsou jak mají být. Proto teď udržuju hladinu klidu v normě a nestresuju se zbytečně nad míru. Pokud to nepůjde, nepůjde to.
Ale pořád jsou taky lidi, kteří se na to takhle dívat neumí, ani to nezkouší. Myslím hodně na Olgoje, který právě teď je hodně vystresovaný a zároveň mu nemůžu říct, že je úplně fuk, jestli to neudělá. Že to neznamená vůbec nic. Věřím, že k tomu ale dojde sám a větu - studovat bakaláře čtyři roky je ale trapný - už říkat nebude.
Když na mé konstatování, že buď maká v práci nebo se učí a nespí, jen tak pro sebe tichounce prohodil - jo, to je život...žádnej život" málem mi puklo srdce. Jak je to možný, jak je možný, že se tohle lidem děje.
Nějak vypadat. Všechno je jenom o tom. Před někým nebo něčím nějak vypadat.
a myslíš, že neexistuje přirozená touha vědět, poznat, proniknout do nějakýho tématu? i třeba skrze výšku?
myslim, že tvůj pohled je typickej pro lidi, co se nějakým způsobem vysekávaj z buhvi jakých blbých prožitků. ale jsou i lidi, kteří prostě nasávat (a ty normy nastavujou) pro vlastní potěšení. ne pro dosažení tabulek. nebo jejich přeskočení.
anebo sama si teď připadám jednou nohou mimo tvůj pohled. kterej je pro mě celej život dost vlastní. bábinka mi minulej týden řekla, že sem v době základky vždycky říkávala, že nejsem tak dobrá a chytrá, jak segra. až poslední čas, třeba rok dva, to opouštím a připadám si chytrá a dobrá tak akorát. a s tím samo přichází to, že chci poznat, vědět, porozumět něčemu.
jedna věc je být sám sobě trpitelem pro škatulky a normy, anebo brát, co se nabízí.
[1]: Myslím, že určitě taková touha po vědění nebo zlepšování existuje.
Mám to tak třeba se zpěvem, kterej mi dlouho na hodinách byl vtloukanej - musíš každej den cvičit a musíš se snažit, jinak budeš zpívat pořád blbě. A až po dlouhé době na mě samovolně přišla potřeba doma cvičit a zlepšovat to a nehodnotit se takhle.
Narážím spíš na ty případy, kdy o něco usiluješ a pak se Tě někdo zeptá, proč máš takový strach z neúspěchu a ty vlastně nevíš, protože prostě...co tomu řeknou lidi...
Ale je super, Vendy, že jsi se dopracovala k takovému uvědomění o sobě, takhle by asi ideálně mělo vypadat celý studium vysoké :)
a myslíš, že neexistuje přirozená touha vědět, poznat, proniknout do nějakýho tématu? i třeba skrze výšku?
myslim, že tvůj pohled je typickej pro lidi, co se nějakým způsobem vysekávaj z buhvi jakých blbých prožitků. ale jsou i lidi, kteří prostě nasávat (a ty normy nastavujou) pro vlastní potěšení. ne pro dosažení tabulek. nebo jejich přeskočení.
anebo sama si teď připadám jednou nohou mimo tvůj pohled. kterej je pro mě celej život dost vlastní. bábinka mi minulej týden řekla, že sem v době základky vždycky říkávala, že nejsem tak dobrá a chytrá, jak segra. až poslední čas, třeba rok dva, to opouštím a připadám si chytrá a dobrá tak akorát. a s tím samo přichází to, že chci poznat, vědět, porozumět něčemu.
jedna věc je být sám sobě trpitelem pro škatulky a normy, anebo brát, co se nabízí.