close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Polopatě

14. května 2014 v 21:58 |  Životní smetiště
Hodinka pravdivýho tvrzení...

Před chvílí jsem si málem naliskala, protože jsem tlačila na pilu s osobníma pohnutkama v projektu. To že se mně něco nezdá, neznamená, že to tak reálně je a logika ustoupila do pozadí. Zbytečnej zásah do normálního rozjetýho tahu. Mrtvej tah. Strašně dobře výstižnej název čehosi v posilování. Venku úplňkovej měsíc. V podprsence se krčí myška, chudinka celej den. Ve své podstatě jsem naprosto vyštavěná psychicky i fyzicky nárokama, který na sebe kladu, pak se trapně krčím před výsledkama. Není pravda, že by teď nebylo co udělat, ale já teď nezvládám zaměřovat cíleně svou pozornost ještě na něco dalšího krom velkýho záhulu poslední doby.
V hlavě utíkám ulicema a s rukama na uších křičím "nemluvte na mě, nic po mě nechtějte, nechte mě, nečekejte nic"
A to nemá vůbec nic společnýho s dobrýma nebo špatnýma pocitama ohledně čehokoliv.

Přiznávám, že jsem se zacyklila v bludným a otravným kruhu, že zapomínám brát bachovky, že ve svý podstatě všechno co dělám, si tvořím na míru svýmu podvědomí.
Jo, Ypsilon posloužil jako jakási chvilková náhrada. Sice nemyšleno zle, ale je to tak. Myslím na něj teď častěji, ale nemůžu za ním jít. To, že se ke mně tiskl a tvrdil, jak mě pořád miluje je věc mýho osobního vlivu. Věděla jsem tiše, že si zase rozumíme a věděla jsem, že když to nechám pracovat, že to pro mě bude znamenat příjemné dny a večery, kdy nebudu muset myslet na žádnou realitu kolem. Faktem je, že ta obnovená souznící vazba vymyšlená nebyla, ale ty milujutě a doteky a další nároky na mě už jsem utvořila jenom já.
Error.
Stejně přiznávám, že ačkoliv jsem jakákoliv kamarádka, s Tomem teď nedokážu mluvit. Je mi hrozně líto všeho, co na něj chrlím, ale tak moc mě odráží, že to vůbec nezpracovávám.

A v neposlední řadě myslím na Olgoje jako na člověka a je mi smutno za hodně z mých milujutě v minulosti, který nebyly opravdu opravdový vůči jiným.
Když jsem s Olgojem mám vlastně těžko popsatelnej strach z toho celýho a trnu, protože kdy naposledy jsem od někoho slyšela tak čistý a upřímný miluju tě, kdy naposled jsem to zároveň nepopiratelně cítila. Vím to přesně... jedině s M.
A hrozně se bojím toho, že když tohle křehký něco budu utlačovat sebou, že se to rozplyne, že to zmizí a že se nakonec probudím a budu brečet do polštáře, že se mi to zase jen zdálo a že to něco jsem zároveň s M. zahubila a už nikdy to nepřijde. Bojím se Olgoje nechat o mě něco vědět.

V neposlední řadě se ted musím přiznat, že jsem se stále nesrovnala ze svou postavou, že jsem možná přijala funkční stránku, ale to jak to vypadá... jak to vypadá...to se mi nelíbí. Čistě esteticky. S tím mám problém. Takže fotky jsou prostě sada, vidím fotku a nechápu, jak je možný, že to každý ráno v zrcadle nevidím, že se balamutím, že jsem kdovíjaká, ale skutečnost je jiná, nebo naopak ten děs mi začaruje oči a na fotkách vypadám stejně jak v zrcadle.

Tak a teď se mi můžete vysmát, všichni vy, co už neřešít sračky a neřešíte svoje těla a všichni, co už dávno pochopili jak se léčit a nedusit se v tom.

Může takovejhle coming out, jak podobný věci trefně nazvala Drahá, odsartovat všechno zase ve vyšlapanější cestě s lepší mapou?

 


Komentáře

1 ven ven | 14. května 2014 v 22:47 | Reagovat

no sem si řikala, že tam na někoho narazim:) tak bezva. ráda tě potkám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.