Pokračujeme v jízdě cest tam, zpět, návštěv a tak dále.
Zítra focení.
Pozítří plzeňská návštěva.
Olgoj mi mezitím bude scházet a běhat v práci. A vlastně je to dobrý. Moc se na něj pak těším, když máme společně jen málo času.
Musím říct... že už jsem dlouhou necítila tohleto... že teď Olgoje dost obdivuju za to jaký prostě je. Ať už mi tvrdí cokoliv. V noci a ráno jsem měla veliké, skoro olbřímí nutkání mu říct něco jinýho, mnohem silnějšího. Drtilo mi to rty, jak jsem se snažila to neříct. Protože mám zábrany, nechci aby to zase dopadlo nějak jinak. Nechci se takhle brzo naprosto vyždímat z emocí. Už se to tak stalo víckrát.
Mucha i Sestra se mi vyjádřily pozitivně, nadšeně, že je to super, ALE, že tak to bylo i s Tomem a co pak.
1. nemám ráda v tomhle ohledu takhle doslovný srovnávání, proč taky jo
2. přes veškerou lásku k Tomovi vidím ten znatelný a zásadní rozdíl - nebylo to tak silný oboustranně, nebylo to prostě, nezapadli jsme do sebe
Můžu teď vidět, že jsem chtěla, aby se Tom choval ke mně jinak, přitom by to nebyl on. Stejně tak on chtěl někoho jiného. Ale Olgoj je ten princ na bílým koni, kterýmu moc věřím a věřím, že by mě ochránil a věřím, že jeho tendence nosit mě na rukou nejsou jenom gesto. Tak nic neříkám a prostě to společně prožíváme. Líbí se mi, že není stejný jako já. A nejlepší je, že jsem tohle dřív vůbec netušila, ani mě nenapadlo, že bychom mohli spolu nějak víc souznít. Vůbec by mě to nenapadlo. Proto je to asi tak silný.
Už zase hodně plácám o chlapech. Tak zase pssst.
Jen chci naznačit, že jsem teď docela spokojená, že se pomalu zklidňuje moje stresující hlava se školou a se životem a že teď cítím nový příval odhodlání zase posunout sama sebe k cílové rovince PPP. Polehoučku.
Mějte se fajn.