Jak se pozná chvíle, kdy odmítáte žít, jakkoliv, prostě nějak žít.
Větišnou tak, že se zasunete někam na dno skříně a čekáte až vás někdo nebo něco vytáhne ven a koukáte u toho na hodně emocema přesycený seriály a filmy. A to, co třeba případně děláte přitom, to se nepočítá.... nepočítají se kalorie z jídla, který do sebe cpete ani pupínky, co u toho roznípete, ani záděry a otrhaný nehty na nohou neplatí. Prostě děláte, že nejste a tudíž nic nevadí. A ty cizí vymyšlený emoce si pouštíte, abyste se mohly zasmát nebo si poplakat,když ve vašem životě nic takovýho nepřichází. Ideálně si pouštíte ty nejsmutnější a nejtragičtější díly serálů a skotro si zvráceně přejete, aby se vám taky něo drsnýho stalo, abyste z toho mohli pozděj do života vytřískat co nejvíc. Což je natolik zvrácený, že i v tom bezvědomí si to uvědomíte. A je vám z toho trochu na nic...
Takhle často žiju, dívám se třeba na Chirurgy, kde v jedné sérii pomře tak 5 hlavních postav a brečím si potichoučku a říkám si, do háje a mě v životě se děje velký hovno. A nejde o smutný události. A pak si dám facku. Je pravda, že v okamžiku bolesti nebo extrémů obecně prožíváte všechno tak nějak nejvíc naplno, ale není se čemu divit, když se zavřete doma a čekáte, že vám na hlavu spadne meteorit nebo aspoň ten mrtvej holub na parapet...
A díky Olgojovi jsme si zase uvědomila některý mi zbabělý strachy a útěky. On je tak strašně aktivní, akční, plný energie bůhví odkud a nestěžuje si. Na nic. Neválí se v děštivým počasí, nevydrží spát do poledne, nechává mě spát a sám po celodenní šichtě vstane a jde se učit. A zpívá si. A já na to koukám a cítím se hodně zabedněně a hloupě. Že co já sakra pořád řeším... že když se odstěhuju budu muset střídat školu s prací, školu s prací... že bych neměla třeba na něco čas. Panebože. A co jako? A co mi přináší ten čas, který mám teď? (No dobře, zkouškový, teď mám co dělat) Tak který mám teď obecně?
Do hajzlu. Prostě mám pocit, že nejvíc jsem žila stejně když jsem si sbalila krosnu a vydala se chytit stopa do Jesu. A k čemu mi sakra byly šichty na trzích, když teď úplně zapomínám na to, jak to nesíthání a málo času a únava a tak, jak to bylo vlastně fajn. Dělání, dělání, že jo. Logicky. Tak se jdu učit na zítřejší dvě záhadné písemky. A nebudu už fňukat.
Zvláště teď mám chuť si naliskat hodně, protože... Zuz... máš skvělýho, úžasnýho, milujícího, upřímnýho muže, část zkoušek úspěšně za sebou, skvělý zájmy a přátele, kde spát, co jíst, co Ti chybí?
Poslední dny se upřímně děsím toho, že sama sebou zabiju tu lásku Olgoje, že to je tak pěkný až to podělám svou labilitou, jako všechny poslední vztahy, že ano. Hlavně se mě Ypsilon ptal - a milujete ho? A myslíte, že je to váš typ? Není on pro vás až moc hodnej? Vždyť ho semelete a zaženete... raději nekomentuju, že to říká Ypsilon, protože co jsme si to jsme si, že jo Yspilonku.
V zápětí jsem si vzpomněla, jak mi Živočich říkal, že ke mně přece všichni chtějí, ale že je úspěšně odháním.
Fajn.
Jdu se učit.
A Reginu k tomu.