Červen 2014

Dokonalá domácnost

27. června 2014 v 23:55 Životní smetiště
Trocha inspirace z naší domácnosti...
(A teď se pokusím vynechat svoje úvahy o zlepšování/zhoršování problémů ve vlastním bydlení, ať už to pořád probírám ze všech stran)

Pokud máte problém s poruchami příjmu potravy a obecně prostě problém se sebepřijetím, u nás se to řeší velice zajímavým způsobem. Vyskytuje se následující:

1. Všichni se úzkostně vyhýbají zmínkám o jídle, hubnutí, tloustnutí a za žádných okolností vám neřeknou, že jste tlustá, že máte břicho a že už to nevypadá hezky. Ani kdybyste tahali břicho po podlaze. Ujišťují vás, že jste dokonalí.
2. Kontrolují, co a jak jíte, ale jen z důvodu, abyste náhodou jíst nepřestali, ačkoliv vašim problémem už několik let není nejezení, ale naopak jezení pomlčka sebepoškozování.
3. Zároveň však neustále schovávají všechno jídlo, o které se obávají, že "bude tajně sežráno" a vtipkuje se na toto téma. Když jakákoliv potravina zmizí, je to na vás. I když týden doma nejíte.
4. Při nějaké vaší malé připomínce, že máte fakt velký břicho nakonec prohodí milující rodina věty jako "Tak nežer, já viděla, co jsi zas dneska jedla..."

Chtěla bych k tomu něco dodat, ale vlastně jsem si sama odpověděla na některý otázky výše vypočteným. Jenom jsem si utvrdila, že by mi mimo domov bylo o moc líp.

Štěstí

23. června 2014 v 21:07
Všichn často říkají, jak máte výcházet ze své situace, jak máte milovat sebe právě v tom stavu, v jakém jste, přijmout se tady a teď... a vidět to dobrý na sobě... a být optimista... a užívat si svých darů...
A kdybyste náhodou nechápali, jak to udělat, tady se inspirujte!!


And again and again...

22. června 2014 v 21:59 Bez logiky věci
Stejný modely pro život... lidi...my lidi máme stejný modely.


Teoreticky se to dá brát jako už skoro klišoidní Tady a Teď vole, ale zase tak jednoduchý to vlastně není, lidi si prostě vytvářejí zpětně vzorce věcí, který jim v životě vyšly nebo naopak, věci, který je nějak zasáhly...
Sečteno po obdobích, lidi si pamatujou, tehdy mi bylo fajn, tehdy to bylo přesně tak a onak a teď si tu můžu řvát jak malý děcko, že nemám ty stejný okolnosti, že to nějak nevychází stejně jako tehdy. Je to hloupý očekávání.

Stejně je pořád všechno kolem jiný. My jsme jiní, ale je to pro nás velká jistota. Když budu spolíhat na jednou prožitý vzorce, bude mi aspoň v okamžiku krize líp, protože si to navrtám na současnost a budu věřit, že to teď taky půjde. Horší je, když to tak nezafunguje a ocitneme se ve slepé uličce. Respektive nebudeme chtít vymyslet novej a mnohem líp pasující plán. Naražíme na zeď jako princ úchylně vráží do zdi ve starý verzi Princ of Persia, když nezmáčknete i šipku nahoru. Buch buch buch.

To dobrý je, že když se na ty starý zavedený postupy vykašlete, může vám přijít hodně novýho a to nový vzniklý za novejch okolností a trochu jiným způsobem vytvoří vlastně přesně to, co fungovalo tehdy, ale inovovaně, nenásilně.
Roky jsem třeba srovnávala svoje šťastný období někdy ve druháku, přirovnávala jsem chlapy, svoje úspěchy, činy, náladu. A ono to nešlo a nešlo. Až když jsem se na to vykvákla a nějak to pachtila z toho, co jsem aktuálně měla, přišel Pan Štěpán, přišla dobrá škola a nějaký přijetí těla v jiným měřítku. Je mi vlastně stejně dobře, ale jinak.
Jiný vzorce, ale výsledek chtěnej.

Dobrou.


13.6. Pátek

14. června 2014 v 15:58 Životní smetiště
Není mi často jasný, co se děje vevnitř. Ale je jasný, že všechny propady, kiksy, černa a prázdna jsou k něčemu velkýmu a užitečnýmu. To mi nikdo nevymluví.

Často plácám, analyzuju tak důkladně a taky to ráda vypisuju, přitom se v tom plácám pořád stejně. A taky když Fall podotkla, že si to všehcno pěkně vždycky vybarvím a přitom si v tom pořád jedu, hluboký nádech a výdech... au.
Ano, neplní se mi věci na základě analýzy, na základě nějakých postupů. Ale pravdou je, že věci se mění a já věřím, to je to, co si asi vždycky ponechám, že věřím. Víra pořád utišuje rozbolavělý nohy po těch střepech, který se dobrovolně sypu. Není mi sypáno, sypu si sama. Jako každej, člověče, jen se přihlaste, kdo si veškerý trable nesypete sami. Těžko věřím, že nikdo. Všichni jsme ze stejnýho kusu nějaké lidskosti, která je hodně schizofrenní.

Až tyto poslední dny jsou pro mě skutečnou hlubokou bolestí... není k tomu důvod... nemám žádnej důvod být smutná, nešťastná, mimo... a právě to je to, co mě tak strašně láme. Večera jsem seděla nad pivem, s pocitem, že jsem tady navíc, že bych nemusela existovat. Přemýšlela jsem, co jsem, co mě může definovat, co dělám ze svý pravý podstaty, čím můžu být prospěšná. Na nic jsem nepřicházela a Koňská hlava se pomalu plnila. Koukala jsem pod stůl, prázdno, bylo tam stejně hezky jako kdykoliv jindy, ale já jsem byla moc vyprázdněná, momentálně v natolik těžký psýše, že jsem tak mohla zůstat do rána a nic by se nestalo. Ani svět by se neotočil.
Uvědomuju si dost svých vlastních lží, svých podvodů, krachů a zbytečností a nepřerušených kruhů na dlani. Vím to sakra tak dobře, že teď mi bylo tak děsně a poprvý za hrozně dlouhou dobu... za léta...měsíce...týdny... to vůbec nemělo co dočinění s nějakým tělem, s jídlem, s pivem v ruce, už nějakou tu chvíli pro mě tohle nemá význam a já se toho tak strašně bojím, nemám se za co schovat, vyšlápla jsem z balíčku navyklých "problémů," který můžu řešit jako hlavní v životě, už to nemá význam...je jedno co sním, jaký z toho mám pocity (žádný), jestli mám špek na břiše nebo ne, protože taky kolem jsem já a mám problém s realitou, kterou si utvářím.
...
Je to tragikomický nebo smutný nebo další lež?! A pochopitelný?
...
Myslím, že si nezasloužím žádný nadávky, výčitky, výsměchy nebo facky. Myslím, že to není fér, že mi nikdo nemůže říct, že jdu pokřiveně. Ani já. Chci jedině být v klidu.
...







Děkuju, Tome, vážně děkuju!

Lalalalalala

9. června 2014 v 14:38 Bez logiky věci
(No jo... přece jenom kdysi vznikla první verze blogu a ta mi nejvíc sedla. A ta bílá mi prostě nějak neštimuje. Prostě měním, měním, měním až vždycky stejně skončím na tomhle divným černým. Proč to taky pořád stajlovat, žejo.)

To, že to tady zčernalo neznamená, že jsem nějak v těžké depresi. Byla jsem trošku poslední dny... ale jak je všeobecně známo - praxe utvrzuje a vyhození z osobní komfortní zóny posouvá. Asi to nebudu kdovíjak rozebírat, ale jen napíšu, jak skvěle se teď vlastně mám. Prakticky vzato.

1. Vypadá to, že nebudu muset prodloužovat kvůli ničemu studium, že zkoušky se zatím zdařily na první max druhé pokusy a že nejsem beznadějně blbá.

2. Mám dost věcí v životě, který mají smysl a díky kterým můžu zužitkovat i svou chorou müsl.

3. Mám skvělýho, inteligentního (zdárně s titulem :D), optimistickýho, pozitivního, silnýho, vytrvalýho, romantickýho, vtipnýho a prostě dokonalýho muže, kterej mě miluje (i mou objemnou sedinku a chlupatý záda a nečesaný vlasy) a já miluju jeho a jednou si pořídíme kapybaru Filoménu a máme Myšku, která s náma jezdí na výlety a prostě jsme Olgoj a Oioi a hrajeme před zkouškama Yeti sports a stavíme společně Zoo snů v Zoo Tycoon.

Tady zas Katzenjammer (v překladu kocovina) pro lepší náladu.


A Myška s přátelskou Lamou. Druhá lama měla předkus a koza nedaleko asi astma. Pěknej den.


Erasmus jako největší vrchol tvýho života

5. června 2014 v 14:11 O škole a blabla
Přesně to vyjádřila Es nedávno: "Prý Erasmus není o škole, ale hlavně i lidech. To říkají všichni, ale mě vůbec noví lidi nezajímají, byla bych celý dny zalezlá v pokoji a koukala na Star trek, stejně jako když studuju tady. Takže co."

O Erasmu jsem uvažovala asi tak dvakrát v životě. První byla nadšená vidina toho, že pojedu do Švédska, protože mám ráda sever a že tam zúročím svoje A- znalosti švédštiny. (Hej, Amalia badar i havet, znáte to.) Tenhle plán padl rychleji než začal. Přešla mě chuť. Podruhé mě to napadlo v souvislosti polských vyučujících, které nás lákaly do Wroczlawi. Tahle možnost mě lákala svou zvráceností - studovat německej jazyk v Polsku a taky faktem, že bych se nemusela učit anglicky. Ale i tak jsem to nemyslela úplně vážně.

Takže co s tím. Erasmus vám dává nové možnosti, můžete si zkusit žít samostatně, hospodařit sami s penězi, prostě žít sami za sebe, do školy toho zase tak moc dělat nemusíte, můžete si užívat cizí zemi, kterou chcete, naučíte se pořádně používat angličtinu, poznáte cizí kulturu, odpočinete si od rodičů a nebo se vám po nich poprvé v životě bude stýskat, budete si připadat jako hýrou, zažijete sex s cizincem a romantickej vztah na dálku, posere vás zahraniční holub nebo se budete opilí plazit domů v neznámým městě a s trochou štestí to přežijete a hlavně... poznáte tolik tolik tolik nových, skvělých, úžasných, multikultisuper lidí, že ani kapacita fb nebude stačit. Zkrátka výhod to má očividně stovky.


A proč mě osobně to teda neláká?
No... nevím, z jakýho důvodu bych dobrovolně chtěla prodlužovat studium, to alespoň na našem oboru hrozí všem díky vyhazovacímu postupovému předmětu, takže si to nebudu ještě komplikovat. Hospodařit s pěnezmi musím občas už takhle, protože většinou žádné nemám a říkejte si co chcete, těch peněz není mnoho a mnozí by bez jistoty podpory rodičů ani nepřejeli hranice. Pokud chci jet někam do zahraničí mám spoustu možností jet kdykoliv jindy. Vezmu krosnu, zařídím coachsurfing a jedem na stopa.
Připadají mi smyspluplné stáže přes léto, kdy neztrácíte kredity ve škole a přitom se vzděláváte intenzivně v oboru a často je to celé proplacené.
A teď ti lidi... ti lidi... já prostě netoužím po tom, poznat stodvacet nových lidí, vy všichni opravdu jo? Znáte jich málo? Nebo proč?
Nemám nic proti novým perspektivám, nově poznanému, ale to jde i mimo studijní pobyt, pokud je mi známo.
A teď ještě za mě - kdybych chtěla využít tohle cestování, jedu někam daleko... Indie... Sever... tak nějak. Ale proč bych měla studovat germanistiku v Indii převážně v angličtině?? Takže by smysl mělo jet do Německa, ale tam můžu skoro kdykoliv, že ano. To už je o něčem jiném.
Pokud na zkušenou do zahraničí, tak za prací. To beru všema třema.

Neodsuzuju erasmáky, vím, že jsou mnohdy opravdu nadšení a určitě zažili super věci a ráda poslouchám, kde byli. Ale stejně tak se mi nechce pořád poslouchat, že " je to nejlepší zkušenost, a ti lidi, a to všechno, ty vážně nechceš nikam jet? Jsi blázen??"

Od některých erasmáků bych se určitě teď dozvěděla, že... jsem líná, rozmazlená, bojím se opustit maminčinu péči a mám jen trapný výmluvy. Tak fajn, ale ani tak se mi na Erasmus nechce, nemám pocit, že právě teď během studia je ta jediná doba, kdy můžeš svobodně cestovat a žít.
Panebože, Fall se rozhodla jít do Santiaga a šla, Špagetka se rozhodla dostopovat k Gibraltaru a jde na to, takže kde jsou hranice mladické svobody.

Danke für eure Aufmerksamkeit.


P.S. Celou dobu potlačuju nutkání psát místo Erasmus Orgasmus. Kde se stala chyba.