Není mi často jasný, co se děje vevnitř. Ale je jasný, že všechny propady, kiksy, černa a prázdna jsou k něčemu velkýmu a užitečnýmu. To mi nikdo nevymluví.
Často plácám, analyzuju tak důkladně a taky to ráda vypisuju, přitom se v tom plácám pořád stejně. A taky když Fall podotkla, že si to všehcno pěkně vždycky vybarvím a přitom si v tom pořád jedu, hluboký nádech a výdech... au.
Ano, neplní se mi věci na základě analýzy, na základě nějakých postupů. Ale pravdou je, že věci se mění a já věřím, to je to, co si asi vždycky ponechám, že věřím. Víra pořád utišuje rozbolavělý nohy po těch střepech, který se dobrovolně sypu. Není mi sypáno, sypu si sama. Jako každej, člověče, jen se přihlaste, kdo si veškerý trable nesypete sami. Těžko věřím, že nikdo. Všichni jsme ze stejnýho kusu nějaké lidskosti, která je hodně schizofrenní.
Až tyto poslední dny jsou pro mě skutečnou hlubokou bolestí... není k tomu důvod... nemám žádnej důvod být smutná, nešťastná, mimo... a právě to je to, co mě tak strašně láme. Večera jsem seděla nad pivem, s pocitem, že jsem tady navíc, že bych nemusela existovat. Přemýšlela jsem, co jsem, co mě může definovat, co dělám ze svý pravý podstaty, čím můžu být prospěšná. Na nic jsem nepřicházela a Koňská hlava se pomalu plnila. Koukala jsem pod stůl, prázdno, bylo tam stejně hezky jako kdykoliv jindy, ale já jsem byla moc vyprázdněná, momentálně v natolik těžký psýše, že jsem tak mohla zůstat do rána a nic by se nestalo. Ani svět by se neotočil.
Uvědomuju si dost svých vlastních lží, svých podvodů, krachů a zbytečností a nepřerušených kruhů na dlani. Vím to sakra tak dobře, že teď mi bylo tak děsně a poprvý za hrozně dlouhou dobu... za léta...měsíce...týdny... to vůbec nemělo co dočinění s nějakým tělem, s jídlem, s pivem v ruce, už nějakou tu chvíli pro mě tohle nemá význam a já se toho tak strašně bojím, nemám se za co schovat, vyšlápla jsem z balíčku navyklých "problémů," který můžu řešit jako hlavní v životě, už to nemá význam...je jedno co sním, jaký z toho mám pocity (žádný), jestli mám špek na břiše nebo ne, protože taky kolem jsem já a mám problém s realitou, kterou si utvářím.
...
Je to tragikomický nebo smutný nebo další lež?! A pochopitelný?
...
Myslím, že si nezasloužím žádný nadávky, výčitky, výsměchy nebo facky. Myslím, že to není fér, že mi nikdo nemůže říct, že jdu pokřiveně. Ani já. Chci jedině být v klidu.
...
Děkuju, Tome, vážně děkuju!