Stejný modely pro život... lidi...my lidi máme stejný modely.
Teoreticky se to dá brát jako už skoro klišoidní Tady a Teď vole, ale zase tak jednoduchý to vlastně není, lidi si prostě vytvářejí zpětně vzorce věcí, který jim v životě vyšly nebo naopak, věci, který je nějak zasáhly...
Sečteno po obdobích, lidi si pamatujou, tehdy mi bylo fajn, tehdy to bylo přesně tak a onak a teď si tu můžu řvát jak malý děcko, že nemám ty stejný okolnosti, že to nějak nevychází stejně jako tehdy. Je to hloupý očekávání.
Stejně je pořád všechno kolem jiný. My jsme jiní, ale je to pro nás velká jistota. Když budu spolíhat na jednou prožitý vzorce, bude mi aspoň v okamžiku krize líp, protože si to navrtám na současnost a budu věřit, že to teď taky půjde. Horší je, když to tak nezafunguje a ocitneme se ve slepé uličce. Respektive nebudeme chtít vymyslet novej a mnohem líp pasující plán. Naražíme na zeď jako princ úchylně vráží do zdi ve starý verzi Princ of Persia, když nezmáčknete i šipku nahoru. Buch buch buch.
To dobrý je, že když se na ty starý zavedený postupy vykašlete, může vám přijít hodně novýho a to nový vzniklý za novejch okolností a trochu jiným způsobem vytvoří vlastně přesně to, co fungovalo tehdy, ale inovovaně, nenásilně.
Roky jsem třeba srovnávala svoje šťastný období někdy ve druháku, přirovnávala jsem chlapy, svoje úspěchy, činy, náladu. A ono to nešlo a nešlo. Až když jsem se na to vykvákla a nějak to pachtila z toho, co jsem aktuálně měla, přišel Pan Štěpán, přišla dobrá škola a nějaký přijetí těla v jiným měřítku. Je mi vlastně stejně dobře, ale jinak.
Jiný vzorce, ale výsledek chtěnej.
Dobrou.