Červenec 2014

O řízení a kontrole

30. července 2014 v 17:43 Životní smetiště
Už nechci být řízená.
Jsem řízená a kontrolovaná v průběhu viditelnýho života. V těch důležitých věcech se zavírají oči. Největším řídítkem je pochopitelně Mucha, která mě má každej den na očích. Nedělá to se záměrem určovat mi život, jenom jsem část toho jejího zažitýho světa a ten si chce udržet. Jsem řízená tím, jak to Mucha zařídila, jsem řízená jejími kroky a rozhodnutími. Nejde o drobný věci jako moc přijít z hospody kdy budu chtít nebo nepřijít vůbec. To, co je pod kontrolou je celkově můj vlastní "samostatný" život. Kdybych se teď chtěla zbalit a zmizet sbírat někde ve Skotsku brambory nebo putovat stopem Evropou, nikdy to nemůžu udělat bez dlouhýho oznamování, vysvětlování, argumentování, dohadování a to bez klidného výsledku - mohla bych odjet, protože jsem tvrdohlavá, ale přes všechnu snahu by to bylo něco velice blízkého provinění vůči Muše, bylo by to něco, za co bych musela poslouchat věty jako "Je mi to líto, žes to udělala. Jsem smutná a zklamaná." Musela bych se potom cítit jako zrádkyně. Jako bych měla celoživotní dluh.
Copak jsme jako děti automaticky dlužníci rodičům? Opravdu je v životě jediná naše skutečná zodpovědnost splácet doživotně dluhy rodičům?
Zní to jako bychom neměli na nic právo, pokud nám to rodiče nepovolí. Pokud životadárci řeknou, že tohle je podraz že oni vás prostě "potřebují", nemůžete nic dělat. Přitom slovo "potřeba" je v naprosto jiném měřítku, než skutečně nezbytná životní péče.

Babička je zoufalá a křičí hnusný věci protože jí chce vlatní krev posílat do bytu pečovatelku na úklid. Ono je to stejný asi na všech frontách - Mucha má vlastní život, nemůže bydlet s rodiči a starat se o ně, ale když to zkusí jinak, je zrádkyně. A když bych já chtěla opustit naši domácnost a žít po svým, jsem zrádkyně pravděpodobně taky. Protože přece to nejde a asi ani nikdy nepůjde, protože vždycky bude sto důvodů, které mi dají cejch Zklamání.

Jsem zpět u řízení a kontroly. Mucha řídí. Protože má strach. Kdyby se věci měnily, kdyby musela dělat neplánované kroky, které nemá v hlavě x let, mohlo by se "něco" stát. Nehledá možnosti, nezkouší, nemění názory a zažité předpoklady. Nechce slyšet...
Kontroluje, abych nemohla narušit její plány. Stejně jako nikdy nepojedeme na dovolenou a nikdy nebude věřit, že hubnoucí tabletky jsou velký svinstvo...
Je hrozně nefér určovat život lidem dle toho jak jsme si to zařídili. Nejde o venčení psa nebo umytí nádobí, jde o to, že mi Mucha nikdy neodpustí, když odejdu,bez ohledu na to, že to pro mě znamená možnost uzdravit se do stavu normálního člověka a ne být jen ve stavu přežívající choré müsli v rámci nějakých poslepovaných podmínek.


Z háje břízek

27. července 2014 v 11:07 Ušima a Očima
Terapeutický účinky... to hory maj...

Byly jsme na výletě. Užily si jeden večer v kouzelným penzionu a poté jeden den stopování do Krumlova, kde jsme se kochaly historickým centrem, uličkama, zámkem, nádvoříma, zahradama a tíha krosny ještě byla docela bolestivá. Město bylo ale nádherný. Poté jsme se přesunuly k Lipnu a po pár kilometrech jsme zalehly na kraji lesa mezi batohy. Bylo vedro a ospalo, ale pod širákem mě jednou probral dusot srnky metr od nás, a tak jsme byla zbytek noci trochu podělaná z praskajících větviček v okolí. Další den jsme si naplánovaly až příliš dalekou trasu, ježto asi 40 km se stále dost otravnou krosnou nebylo moc zvládnutelný. Ale štěstí přeje nepřipraveným, stoply jsme si na kousíček k dědině místního hajnýho, který nám ochotně cestou referoval o historii lesů a vesnic v okolí. Byl skvělej. Ještě kus jsme se vlekly k oficiálnímu nocovišti (jak je známo, na Šumavě se tábořit nesmí, jsou pro to zřízena nocoviště) a pak si vařily rýži a zeleninu a bylo to moc dobrý. Seděly jsme na dřevěný lavici s výhledem na stromečky ještě nesežraný kůrovcem. Postupem večera přibylo několik turisticých párů, s psíkem, s kolama, s knihou do stanu a tak. Ráno jsme se rozutekli každej po svým. Skoro.
Další den jsme se tedy docouraly k Plešnýmu jezeru. Díky vtipnýmu fotopointu máme i důkaz. Jezero bylo krásný, my si orazítkovaly dalšího Jetíka do turistickýho pasu a neveřily, že to kolem je vážně tak sežraný. "Kurňa kous mě kůrovec..."


Výšlap na Plechý byl ždímající... ne ani tak proto, že bylo nechutné vedro, byla to krásná zážitková trasa po příkré cestičce z velkých kamenů. Krása, fakt že jo. Ale neměly jsme mnoho vody. Spíš jen tak na pár nouzových hltů. Nebylo mi z toho extra dobře, blbej tlak z vedra a na vrcholu už jsem neměla ani jednu slinu a jazyk se mi přisušil k patru. Fuj. Ale ta nádhera kolem a hromady velkých borůvek pomohli. Jojo. Pak dále na Dreisessel, kde jsme krom orangesaftu s vodou (och bože, nikdy jsem nic lahodnějšího na výšlapu nepila) viděly, že skopčáci si to uměj zařídit - jelikož hranice prochází přímo přes hřeben, bylo vidět zcela zřetelně, že zatímco se na české straně válely na hromadě sežraný stromy, u sousedů se všechno přesně od hranice krásně zelenalo... natürlich.
Pak jsme se vlekly zase dolů a protože jsme si zašly po německé straně, hupsly jsme si cestou do rašelinišťovýho jezírka. No... Špaget hupsla, mně přimrzly nohy hned u břehu a pak už jsem se jen modlila, aby nekróza nezasáhla i zbytek těla. Byly jsme pochopitelně na divoženky nahý a naproti se zjevil nějak Herr, tak jsme si řekly, že jsme mu aspoň zlepšily den.
Další dny to šlo do zeleného háje, protože se zatáhlo a všichni nás varovali, že bouřky s krupobitím, padajícíma stromama a vysokým stupněm nebezpečí pro turisty jsou špatný. Tak jsme musely smutně odkývat a zabalit se na cestu zpět. Jely jsme zase do Krumlova, kde jsme zaplakaly, že je pondělí a tudíž zavřeno na zámku a jako útěchu jsme si daly ledovou kávu, cheescake a nádherný tričko a sukni z jarmarku. Bolestný. Aby taky ne. Cesta do Brna byla stopovací a s každým řidičem jsme tak tak utíkali před mračnama. Dojely jsme večer, do deště a do zaplivanýho Brna. Achjo.

Protože jsme odmítly být zase doma a nějak komunikovat se světem, zavřely jsme se na Letní sídlo, kde není internet, pouze hromada věcí, oblečení, zahrada a ticho. Tam jsme si žily, vykládaly taroty a poslouchaly hudbu. Samozřejmě taky anime a tak, jak jinak. A o Letním sídle napíšu někdy mnohem víc, teda aspoň v to doufám!

Pryč

16. července 2014 v 20:31 Bez logiky věci
Každej den se trochu třesu, že jako žiju z dluhů. Ty dluhy jsou podmíněný jenom mou osobou. Protože já půjčuju každýmu kousek, ale taky ze sebe nemůžu půjčit úplně všechno. Taky se může stát, že už nepůjčím nic, zbývá mi poslední kousek zdravýho já, chorou müsl nepočítaje. A vůbec co je špatnýho na tom, být tak nějak sobecká. Nepůjčovat se pořád jen tak z hezký chvilky, nevydávat hlavně tehdy, kdy vlastně už fakt nerozdýchávám... pak se na mě lidi mračí... proč nedejchám jako... když jsem řekla, že dejchat budu.

Zítra večer odjíždím směr Šumava, hory, lesy, sakra těžká krosna a se Špagetkou mimo lidi a běžný starosti. Těším se, protože prostě zase chvilku nebudu řešit, budu se moct hluboce nadechnout což se mi poslední týdny ve městě nedaří...vůbec netuším kam, kudy, jak dlouho půjdeme, bude to stejně podivnej neplánovanej výjezd jako loni. Těžko říct, co nás tam potká za super propršenou noc, po tmě s mokrýma nohama kdesi na vrcholu hory. Těžko říct a to je na tom to nejlepší. Taky proto, že jsme teď byly se Špaget dlouho od sebe.


Po hrozně dlouhé době jsem nějak ohraničila svoje tělo jinak než pocitově a vzala jsem krejčovskej metr. Čísla nebyly dobrý, byly větší než obvykle, protože poslední 3 týdny byly mimo. Koukla jsem na metr, otřepala se a zase se vrátila do svýho těla, kterýmu teď je docela dobře. A těším se až se budu před spaním protahovat, až budu cítit kilometry v nohách a ten vzduch... ten vzduch a nic komplikovanýho.


2 3 1

11. července 2014 v 20:30 Životní smetiště
Normálně se stydím za to, že ještě pořád tahám ten stejnej balík záseků se sebou samotnou. Stydím se za to, že už nějakej ten rok "řeším" ty stejný blbosti. Z fáze, kdy jsem všem říkala, že tenhle problém mám, ať to berou v potaz, jsem došla k fázi, kdy urputně mlčím a dělám, že jsem naprosto ready, že s ničím UŽ problém nemám, že jsem prošla dál.
Jen občas vybuchnu soukromně a brečím...

Jsou tři možnosti...
...opravdu ten balík pustit po cestě z rukou a jít bez něj, protože je zbytečný a ve skutečnosti ho nepotřebuju řešit, protože jsem reálně kus ušla (což vím, ale držím si ho u těla stejně)
... přiznat konečně okolí, že jsem neušla TAK daleko a že balík pořád trochu řeším a že prostě ready asi nejsem, přiznat to svýmu životu jako takovýmu, že nejsem takovej bourák a nevyřešila jsem si to a (trapně) si tu stagnuju ve slepý uličce
...balík otevřít, rozsypat obsah a vyřešit ho


Mám nad sebou několik absurdních vykřičníků, který jsem si sama stvořila a kterých se bojím. Ty vykřičníky je nutný přestat brát jako osobní bibli. Vygumovat.
Postup teď zahrnuje vlastně všechny tři možnosti v pořadí 2 3 1
Děj se co děj.