Už nechci být řízená.
Jsem řízená a kontrolovaná v průběhu viditelnýho života. V těch důležitých věcech se zavírají oči. Největším řídítkem je pochopitelně Mucha, která mě má každej den na očích. Nedělá to se záměrem určovat mi život, jenom jsem část toho jejího zažitýho světa a ten si chce udržet. Jsem řízená tím, jak to Mucha zařídila, jsem řízená jejími kroky a rozhodnutími. Nejde o drobný věci jako moc přijít z hospody kdy budu chtít nebo nepřijít vůbec. To, co je pod kontrolou je celkově můj vlastní "samostatný" život. Kdybych se teď chtěla zbalit a zmizet sbírat někde ve Skotsku brambory nebo putovat stopem Evropou, nikdy to nemůžu udělat bez dlouhýho oznamování, vysvětlování, argumentování, dohadování a to bez klidného výsledku - mohla bych odjet, protože jsem tvrdohlavá, ale přes všechnu snahu by to bylo něco velice blízkého provinění vůči Muše, bylo by to něco, za co bych musela poslouchat věty jako "Je mi to líto, žes to udělala. Jsem smutná a zklamaná." Musela bych se potom cítit jako zrádkyně. Jako bych měla celoživotní dluh.
Copak jsme jako děti automaticky dlužníci rodičům? Opravdu je v životě jediná naše skutečná zodpovědnost splácet doživotně dluhy rodičům?
Zní to jako bychom neměli na nic právo, pokud nám to rodiče nepovolí. Pokud životadárci řeknou, že tohle je podraz že oni vás prostě "potřebují", nemůžete nic dělat. Přitom slovo "potřeba" je v naprosto jiném měřítku, než skutečně nezbytná životní péče.
Babička je zoufalá a křičí hnusný věci protože jí chce vlatní krev posílat do bytu pečovatelku na úklid. Ono je to stejný asi na všech frontách - Mucha má vlastní život, nemůže bydlet s rodiči a starat se o ně, ale když to zkusí jinak, je zrádkyně. A když bych já chtěla opustit naši domácnost a žít po svým, jsem zrádkyně pravděpodobně taky. Protože přece to nejde a asi ani nikdy nepůjde, protože vždycky bude sto důvodů, které mi dají cejch Zklamání.
Jsem zpět u řízení a kontroly. Mucha řídí. Protože má strach. Kdyby se věci měnily, kdyby musela dělat neplánované kroky, které nemá v hlavě x let, mohlo by se "něco" stát. Nehledá možnosti, nezkouší, nemění názory a zažité předpoklady. Nechce slyšet...
Kontroluje, abych nemohla narušit její plány. Stejně jako nikdy nepojedeme na dovolenou a nikdy nebude věřit, že hubnoucí tabletky jsou velký svinstvo...
Je hrozně nefér určovat život lidem dle toho jak jsme si to zařídili. Nejde o venčení psa nebo umytí nádobí, jde o to, že mi Mucha nikdy neodpustí, když odejdu,bez ohledu na to, že to pro mě znamená možnost uzdravit se do stavu normálního člověka a ne být jen ve stavu přežívající choré müsli v rámci nějakých poslepovaných podmínek.

