Normálně se stydím za to, že ještě pořád tahám ten stejnej balík záseků se sebou samotnou. Stydím se za to, že už nějakej ten rok "řeším" ty stejný blbosti. Z fáze, kdy jsem všem říkala, že tenhle problém mám, ať to berou v potaz, jsem došla k fázi, kdy urputně mlčím a dělám, že jsem naprosto ready, že s ničím UŽ problém nemám, že jsem prošla dál.
Jen občas vybuchnu soukromně a brečím...
Jsou tři možnosti...
...opravdu ten balík pustit po cestě z rukou a jít bez něj, protože je zbytečný a ve skutečnosti ho nepotřebuju řešit, protože jsem reálně kus ušla (což vím, ale držím si ho u těla stejně)
... přiznat konečně okolí, že jsem neušla TAK daleko a že balík pořád trochu řeším a že prostě ready asi nejsem, přiznat to svýmu životu jako takovýmu, že nejsem takovej bourák a nevyřešila jsem si to a (trapně) si tu stagnuju ve slepý uličce
...balík otevřít, rozsypat obsah a vyřešit ho
Mám nad sebou několik absurdních vykřičníků, který jsem si sama stvořila a kterých se bojím. Ty vykřičníky je nutný přestat brát jako osobní bibli. Vygumovat.
Postup teď zahrnuje vlastně všechny tři možnosti v pořadí 2 3 1
Děj se co děj.