Každej den se trochu třesu, že jako žiju z dluhů. Ty dluhy jsou podmíněný jenom mou osobou. Protože já půjčuju každýmu kousek, ale taky ze sebe nemůžu půjčit úplně všechno. Taky se může stát, že už nepůjčím nic, zbývá mi poslední kousek zdravýho já, chorou müsl nepočítaje. A vůbec co je špatnýho na tom, být tak nějak sobecká. Nepůjčovat se pořád jen tak z hezký chvilky, nevydávat hlavně tehdy, kdy vlastně už fakt nerozdýchávám... pak se na mě lidi mračí... proč nedejchám jako... když jsem řekla, že dejchat budu.
Zítra večer odjíždím směr Šumava, hory, lesy, sakra těžká krosna a se Špagetkou mimo lidi a běžný starosti. Těším se, protože prostě zase chvilku nebudu řešit, budu se moct hluboce nadechnout což se mi poslední týdny ve městě nedaří...vůbec netuším kam, kudy, jak dlouho půjdeme, bude to stejně podivnej neplánovanej výjezd jako loni. Těžko říct, co nás tam potká za super propršenou noc, po tmě s mokrýma nohama kdesi na vrcholu hory. Těžko říct a to je na tom to nejlepší. Taky proto, že jsme teď byly se Špaget dlouho od sebe.
Po hrozně dlouhé době jsem nějak ohraničila svoje tělo jinak než pocitově a vzala jsem krejčovskej metr. Čísla nebyly dobrý, byly větší než obvykle, protože poslední 3 týdny byly mimo. Koukla jsem na metr, otřepala se a zase se vrátila do svýho těla, kterýmu teď je docela dobře. A těším se až se budu před spaním protahovat, až budu cítit kilometry v nohách a ten vzduch... ten vzduch a nic komplikovanýho.

Závidím puťák... Jsem zvědavá, s jakou poreferuješ o bouřkách. A o vyčištění hlavy:)