Pravá podstata mé neutuchající podprahové "touhy" mít sebe, jídlo a dobré soužití sama se SEBOU pod dokonalou a cílenou kontrolou je v mém případě pouze náhražkou za - ukázaní se okolnímu světu - přesněji, že existuji a že může moje Divnost něčeho dosáhnout a něco dokázat.
Už několikrát jsem zde vypisovala, že jsem odjakživa v průběhu let byla mezi lidmi považována za Divnou. Je jedno v jakým ohledu, ale prostě jsem byla vzduch s nálepkou Špatná (na základce), mohla jsem se v pubertálních letech zařadit do nově objeveného světa brněnské alternativy, první divný hospody (Pod koňskou hlavou), divný kavárny, divný místa a divný akce - bylo to všechno tak nový, že jsem si prostě připadla jako běžnej a NORMÁLNÍ alternativec. Jenže stejně když z tohohle mladickýho vzrušujícího poznání člověk vyroste, zná všechno jako svoje boty, zase si bude připadat divně a nezařaditelně jinde a jinak. Z nějaké příjemné Výjimečnosti je prostě Divno a já jsem se vlastně ještě nesmířila úplně plně s tím, jaká jsem. Plavu někde mezi - jsem někdy sama sebou, ale na střídačku šílím z toho, jak se ve většinové množině lidu nedokážu adaptovat jako běžnej jedinec. Já bych se chtěla adaptovat, ale jako já sama. Je tohle vůbec splnitelný přání?
To sebepřijetí je jedna věc, já se přijímám, ale chtěla bych být zároveň přijímána zbytkem světa a to je vlastně ta nejneřešitelnější věc. Přece nikdy mě nebudou brát všichni lidi stejně. Žádná jistota. Proto bych měla mít pevný základy ve vlastní víře v sebe, BÝT SAMA SEBOU. Ještě jsem ale stále nepřekročila tu hranici, za kterou bych se odvážila být stoprocentě kdekoliv sama sebou. Co když by to pro mě znamenalo jen moc nepříjemna.
A když neumím být já sama konvenční, normální a normálně chápaná holka, svými zájmy, činnostmi, oblibami, úchylkami, humorem etc. etc. etc., pak je kontrola vzhledu a jídla zdánlivě IDEÁLNÍ možností, jak alespoň nějak zajistit srovnání do řady. Přitom oblečení nehraje roli, můžu se oblíct jak chci a teoreticky zapadat, ale budu jako falešnej strýček - schovanej Drsoul. Když ale budu prostě já krásná, budu se líbit a ideály jsou většinový, ideály krásy jsou nějak záhadně stanovený většinovou populací a tedy se i krása dá ohraničit do normální krásy a je jedno, jestli se já takhle líbím nějakýmu mimoňovi nebo jednomu vzácnýmu případu. V podstatě, abych si připadla uznávaná za normální a dobrou ženu - potřebuju splňovat pvrchní normálnost všední krásy!
Chorá müsl to takhle vymyslela jako super plán na přežití a vyrovnání disbalancu v zařazení člověka mezi ostatní. Když budu mít konfekční velikost, rozměry, hezkou pleť a nekřivý prsty na nohou a vesměs všechno průměrně bezchybný, budu přijata všema přece, že jo... (ne)logicky
Chorá müsl chce být považována za hezkou/talentovanou/jakoukoliv ve větším měřítku, než mezi pár lidma, protože čím víc lidí, tím je to pravdivější tvrzení. (Je mi hodně zle z toho, co píšu, ale víc ze dna jsem za dobu rozrýpávání ještě nevyhrábla a je to nutný říct!)
To, že bych měla mít krásný, štíhlý, pevný tělo a hezkej krichtík, to má ukazovat světu, že jsem něco dokázala, že jsem zvládla být krásná a tudíž hodna obdivu a uznání v průměrným měřítku - aneb Důležitější v normální konvenci jest Vzhled nikoliv duše.
Jak je to zvrácený, ale je to tak. Čím víc je v mým životě stagnujících snů, který bych chtěla naplnit, za který by mě mohl někdo trochu globálněji oceňovat, tím víc se upínám na absurdní představu, že "Udělám velkou změnu svýho vzhledu a kam přijdou tam si toho každej všimne a bude mi lichotit" a je to tak zvrácený právě v tom, že je to pravda. Kdybych měla o 20 kg míň, lidi mě začnou obdivovat a ptát se jak jsem to udělala a následně se zařadím, nebude na mě zvláštní pozornost. To neviditelný, ty všelijaký jakýstakýs talenty a umy zůstanou schovaný, protože, aby byly vidět to už člověk musí mít sakra štěstí a hodně sakravelkýho nadání.
V přeneseným významu chorá müsl touží po tísících lajků na fb, aby někam normálně zapadla a byla v něčem "dobrá", mezitím dostává fblajků jen pár, protože je prostě Divná.
Oboustranná schíza. Protichůdnej princip, kterej mi dělá už roky peklo.
" A přesto pořád zkouším, otče Opasku, jakoby pevně věřit na dobré slovo, na radost a na lásku..."