Srpen 2014

Do Banátu a zpět Il.

26. srpna 2014 v 9:47 Ušima a Očima
Festival

Musím říct, že jsem víc vnímala okolí než konkrétně náplň hudebních scén, ale ono se to prostupovalo samo.
Hudebně jsem samozřejmě měla jasnýho vítěze, kterej mě nalákal a to Zrní (asi jako většinu návštěvníků), jenže toho bylo mnohem víc.
Program začínal v tahu zhruba od 15./16. hodin až do cca. 1 hodiny ráno. Stage nebyla převeliká a byla příjemně osazená ze všech stran travičkou, na které lidi mohli sedět a poslouchat. Ještě taky hospodská ministage.

Myslím, že pro mě osobně byly největšími zážitky - Kieslowski, Kieslowski Remix, Zrní, Kittchen, Dva
Ovšem musím říct, že mě nezklamali ani ostatní interpreti - Nylon Jail mi bohužel přerušila bouřka, WWW jsem k mému smutku taky promeškala kvůli bouřce, ale i Cháska, Už jsme doma a další kapely stály za to.
Příjemně promíchanej mix všeho možnýho plus místní folklór a česká cimbálka.








Do Banátu a zpět I.

25. srpna 2014 v 13:22 Ušima a Očima
Jsem zpět a žiju. Bylo to opravdu úžasný a i když se mi nedobře píše, chci o tom napsat. O Banátu. Po částech.


Cesta

Ve středu ráno jsem ještě na táboře mazala chleby na snídani a přemýšlela, co dělat s dětma v dopoledním programu a po obědě už jsem šupala autobusem do Brna, abych vyměnila obsah krosny. Potkala jsme se se Štěpánem a pomalu jsme se vydali k autobusu, kde mělo být Zrní a další x lidí. Těšenínetěšení...bylo hodně hodin, zima, únava z tábora a nervozita, kam se nalodit a jak a co s sebou. Autobus přjel o hodinu později a my...byli lehounce šokovaní...
V autobusu byli Honza, Honza, Ondřej a muzicírovali si něco mezi, hledali jsme naivně dle svých lístků, kam si sednout, usedli jsme přesně za Honzu a ten nám následně sdělil, že tam nesedíme, že tam už se místa dávno nedrží, že anarchie. Druhej Honza podotkl, že si mu můžem klidně sednout na klín a my se zdekovali na jistý prázdný místa vpředu, kde leželi jen prázdný lahve. Kapitánka autobusu zavelela k odjezdu, nevěřícne zírala, že nemáme co pít a do palubního mikrofonu prohodila svoje první blboblondýnovský "Čauky mňauky", poté jsme pomalu začali chápat, že se musíme urychleně ožrat, protože nastoupit střízlivě do autobusu, kde se už několik hodin pije, se nevyplácí.
Štěpán se tvářil všelijak, byl mimo a unavenej a asi i lehce otrávenej. Já si říkala, že mě za tenhle výlet začne nenávidět. Já byla po chvíli rozmrzelá, protože prostě infiltrovat se do rozjetý ucelený skupiny není moje silná parketa. Zrní vzadu kvílelo Hýkala a já se přesvědčovala, že nesmím spát, že ještě ne, že ještě se paří a že cesta se Zrním je jen jedna. Stejně jsem pozděj viděla, že jsem mimo a že kamarádi přes noc nebudem. Někdy je těžký přjmout fakt, že fantasmagorie se plánováním nikdy neuskuteční, že zorganizováním vhodných podmínek to nevyjde a že všechny opravdu živý chvíle se dějou samovolně. Logicky. Okolo sedělo pár super lidí a tak jsem se mohla aspoň usmívat.
Po chvíli jsem si řekla, že na to seru a jdu do zadu, kde Honza hrál na kytaru, Honza hrál na flétnu a zpíval, Honza opile chrněl a Ondřej usínal. Lidu bylo kolem dost, kolovalo víno a hruška a nedalo se dýchat. I tak jsem byla ráda, protože se zpívaly všemožný písně, Doors, Beatles a tak dál a dál a já byla pro tu noc spokojená. Ignorovala jsem Čauky mňauky a že nesmíme spát, lehla jsem. Někdy ve 4 ráno jsem otevřela oči, většina autobusu usínala a Zrní vzádu zpívali Mraky, domy, les na dobrou noc... pak už zbýval jen kousek a mě to pohladilo na duši víc než kdovíjakej kontakt.

O opilým večeru

13. srpna 2014 v 14:31 Bez logiky věci
Podívala jsem se na číslo na váze, jen tak ze zvědavosti, narostla ve mně panika, ne z čísla, ale z faktu, že to číslo je mi úplně u zeleného háje, že v zrcadle vidím pořád to stejný a že pokud mě neštve číslo, tak mám opravdu problémy někde hluboko pod povrchem...

Na večírku jsem se koukala kolem. Bylo tam hodně lidí. Ještě nedávno jsem tiše přemýšlela, že nejedu na klasickou bitvu a neuvidím lidi zase další rok, pak jsem tam najednou seděla naproti miliardě vzpomínek, provázaností z jedné strany Introvert a z druhé Štěpán. Tyhle chvíle jsou zároveň úžasný a strašný.
Byl to kytarovej večer a já skoro nevnímala, jestli kolem opravdu zní kytary, jestli v uších je vůbec místo na něco víc vedle myšlenek a vjemů. Potom jsem pila, Štěpán se vypařil za svýma lidma, já zůstala s Introvertem a s lidmi, kteří pak byli jakože noví kamarádi. Proč ne. Před vchodem v nočním mrholení se mluvilo o potratu, já jen zasekaně poslouchala a kývala a ptala se na obvyklý věci, abych aspoň trochu reagovala. Chvíli jsem i přemýšlela, jestli And není jen velká extrovertka, protože kdo sakra mluví o hnusným potratu s lidma před hospodou. Ale lidi jsou různí, já se zmohla jen na panáka, aby se uvolnila atmosféra. V podstatě jsem byla v rauši, že existuju tak envázaně společensky a že nevisím na jednom místě, že můžu zdravit víc lidí a bavit se s nima. V půlce večera jsem ztratila pojem o počtu panáků, o mým obsahu peněženky o tom, že ještě stojím na vlastních nohách. Míhal se mi před očima Štěpán s různýma kámošema, občas se o mě otřela jeho pusa jen tak mimochodem. Taky jsem zírala na to, že věci nejsou takový, jaký si představuju o samotě, že je jedno, že si s Introvertem hezky povídáme někde u vody, že stejně pak mluví zaníceně s And, ve své podstatě mnohem odvázaněji. Nepřišlo mi to líto, jen jsem koukala, že svět pořád funguje nezastavitelně nezávisle na mých představách. Pak mi vtiskl do ruky bonbóny ke svátku - já mám svátek? Tak dík. Mimochodem Tě mám ráda, jsme kámoši, pojď ven, je tu vedro...Kdybych nebyla se Štěpánem, tak jdu klidně s Tebou domů, hahaha...sranda.... jsem s ním šťastná....

Nevím, jestli ta celodenní kocovina byla fyzická nebo spíš emocionální. Jako vždycky když se někde upíchnu, zkusím na t navázat další den, ale ne vždycky to další dny jde. Introvert si popovídal s And a všechno je zase úplně jinak, kdoví, co si o mě vlastně myslí a to mě trochu rozčiluje. Bylo mi tak zle jako nikdy a po strašně dlouhé době jsem zvracela příchuť tvrdýho chlastu. Bože proč.

V tu nejnechutnější chvíli, kdy už jsem neměla náladu na ani jeden drzej vtípek na můj účet, jsem si uvědomila, že Štěpána miluju a nejsem na sobě závislí, máme vlastní životy a že žádná nesvoboda neexistuje, že jsme. A to stačí.

Tyhle plodný události mívaj dobrý konce.

TA divná a výpisek ze samotnýho nitra

8. srpna 2014 v 19:08 Životní smetiště
Pravá podstata mé neutuchající podprahové "touhy" mít sebe, jídlo a dobré soužití sama se SEBOU pod dokonalou a cílenou kontrolou je v mém případě pouze náhražkou za - ukázaní se okolnímu světu - přesněji, že existuji a že může moje Divnost něčeho dosáhnout a něco dokázat.

Už několikrát jsem zde vypisovala, že jsem odjakživa v průběhu let byla mezi lidmi považována za Divnou. Je jedno v jakým ohledu, ale prostě jsem byla vzduch s nálepkou Špatná (na základce), mohla jsem se v pubertálních letech zařadit do nově objeveného světa brněnské alternativy, první divný hospody (Pod koňskou hlavou), divný kavárny, divný místa a divný akce - bylo to všechno tak nový, že jsem si prostě připadla jako běžnej a NORMÁLNÍ alternativec. Jenže stejně když z tohohle mladickýho vzrušujícího poznání člověk vyroste, zná všechno jako svoje boty, zase si bude připadat divně a nezařaditelně jinde a jinak. Z nějaké příjemné Výjimečnosti je prostě Divno a já jsem se vlastně ještě nesmířila úplně plně s tím, jaká jsem. Plavu někde mezi - jsem někdy sama sebou, ale na střídačku šílím z toho, jak se ve většinové množině lidu nedokážu adaptovat jako běžnej jedinec. Já bych se chtěla adaptovat, ale jako já sama. Je tohle vůbec splnitelný přání?
To sebepřijetí je jedna věc, já se přijímám, ale chtěla bych být zároveň přijímána zbytkem světa a to je vlastně ta nejneřešitelnější věc. Přece nikdy mě nebudou brát všichni lidi stejně. Žádná jistota. Proto bych měla mít pevný základy ve vlastní víře v sebe, BÝT SAMA SEBOU. Ještě jsem ale stále nepřekročila tu hranici, za kterou bych se odvážila být stoprocentě kdekoliv sama sebou. Co když by to pro mě znamenalo jen moc nepříjemna.

A když neumím být já sama konvenční, normální a normálně chápaná holka, svými zájmy, činnostmi, oblibami, úchylkami, humorem etc. etc. etc., pak je kontrola vzhledu a jídla zdánlivě IDEÁLNÍ možností, jak alespoň nějak zajistit srovnání do řady. Přitom oblečení nehraje roli, můžu se oblíct jak chci a teoreticky zapadat, ale budu jako falešnej strýček - schovanej Drsoul. Když ale budu prostě já krásná, budu se líbit a ideály jsou většinový, ideály krásy jsou nějak záhadně stanovený většinovou populací a tedy se i krása dá ohraničit do normální krásy a je jedno, jestli se já takhle líbím nějakýmu mimoňovi nebo jednomu vzácnýmu případu. V podstatě, abych si připadla uznávaná za normální a dobrou ženu - potřebuju splňovat pvrchní normálnost všední krásy!
Chorá müsl to takhle vymyslela jako super plán na přežití a vyrovnání disbalancu v zařazení člověka mezi ostatní. Když budu mít konfekční velikost, rozměry, hezkou pleť a nekřivý prsty na nohou a vesměs všechno průměrně bezchybný, budu přijata všema přece, že jo... (ne)logicky

Chorá müsl chce být považována za hezkou/talentovanou/jakoukoliv ve větším měřítku, než mezi pár lidma, protože čím víc lidí, tím je to pravdivější tvrzení. (Je mi hodně zle z toho, co píšu, ale víc ze dna jsem za dobu rozrýpávání ještě nevyhrábla a je to nutný říct!)
To, že bych měla mít krásný, štíhlý, pevný tělo a hezkej krichtík, to má ukazovat světu, že jsem něco dokázala, že jsem zvládla být krásná a tudíž hodna obdivu a uznání v průměrným měřítku - aneb Důležitější v normální konvenci jest Vzhled nikoliv duše.
Jak je to zvrácený, ale je to tak. Čím víc je v mým životě stagnujících snů, který bych chtěla naplnit, za který by mě mohl někdo trochu globálněji oceňovat, tím víc se upínám na absurdní představu, že "Udělám velkou změnu svýho vzhledu a kam přijdou tam si toho každej všimne a bude mi lichotit" a je to tak zvrácený právě v tom, že je to pravda. Kdybych měla o 20 kg míň, lidi mě začnou obdivovat a ptát se jak jsem to udělala a následně se zařadím, nebude na mě zvláštní pozornost. To neviditelný, ty všelijaký jakýstakýs talenty a umy zůstanou schovaný, protože, aby byly vidět to už člověk musí mít sakra štěstí a hodně sakravelkýho nadání.


V přeneseným významu chorá müsl touží po tísících lajků na fb, aby někam normálně zapadla a byla v něčem "dobrá", mezitím dostává fblajků jen pár, protože je prostě Divná.
Oboustranná schíza. Protichůdnej princip, kterej mi dělá už roky peklo.



" A přesto pořád zkouším, otče Opasku, jakoby pevně věřit na dobré slovo, na radost a na lásku..."



Ať nejsi nikdy zcela dospělá...

8. srpna 2014 v 15:41 O mužské části světa
Cítím nesvobodu, cítím, že mě Štěpán nechápe, že nerozumí tomu, co jsem, že všechno, co mě drží nad vodou, bere jako mou divnost, ve které mě raději čas od času zkrotí. Někdy mám pocit, že svou práci miluje podstatně celistvěji než mě, že se o ni zajímá a chápe ji, mě miluje a neví o mě nic. Je to tak správně?! Existuje vůbec láska, ve které to správně je?

Chtěla bych umět být v klidu.

Kdyby to šlo, napsala bych velký množství básniček, jsem zadrhnutá.



Hrozně mě dojímá uspávanka od Kuby Čermáka...

ať není žádná volba zbabělá
rozfoukám uhlík luny do běla
ať tě chrání
do svítání
ať není žádná volba zbabělá
pavoučka poprosím, ať do záclon
vetká, co shořelo a nezhaslo
a ať svítí
bílou nití
na cestu snům, až vylezou zpoza slov
jednorožec tenký jako paprsek
bez dechu tě po obloze poveze
k velkým hvězdám
kterým se zdá
že je noc jen kakaový pamlsek
až se mlha je jak poleva rozlije
hvězdy se tmy přejí a den zhasí je
pak místo nich
budeš jak sníh
svítit na svět ty, světýlko Lucie