Jsem zpět a žiju. Bylo to opravdu úžasný a i když se mi nedobře píše, chci o tom napsat. O Banátu. Po částech.
Cesta
Ve středu ráno jsem ještě na táboře mazala chleby na snídani a přemýšlela, co dělat s dětma v dopoledním programu a po obědě už jsem šupala autobusem do Brna, abych vyměnila obsah krosny. Potkala jsme se se Štěpánem a pomalu jsme se vydali k autobusu, kde mělo být Zrní a další x lidí. Těšenínetěšení...bylo hodně hodin, zima, únava z tábora a nervozita, kam se nalodit a jak a co s sebou. Autobus přjel o hodinu později a my...byli lehounce šokovaní...
V autobusu byli Honza, Honza, Ondřej a muzicírovali si něco mezi, hledali jsme naivně dle svých lístků, kam si sednout, usedli jsme přesně za Honzu a ten nám následně sdělil, že tam nesedíme, že tam už se místa dávno nedrží, že anarchie. Druhej Honza podotkl, že si mu můžem klidně sednout na klín a my se zdekovali na jistý prázdný místa vpředu, kde leželi jen prázdný lahve. Kapitánka autobusu zavelela k odjezdu, nevěřícne zírala, že nemáme co pít a do palubního mikrofonu prohodila svoje první blboblondýnovský "Čauky mňauky", poté jsme pomalu začali chápat, že se musíme urychleně ožrat, protože nastoupit střízlivě do autobusu, kde se už několik hodin pije, se nevyplácí.
Štěpán se tvářil všelijak, byl mimo a unavenej a asi i lehce otrávenej. Já si říkala, že mě za tenhle výlet začne nenávidět. Já byla po chvíli rozmrzelá, protože prostě infiltrovat se do rozjetý ucelený skupiny není moje silná parketa. Zrní vzadu kvílelo Hýkala a já se přesvědčovala, že nesmím spát, že ještě ne, že ještě se paří a že cesta se Zrním je jen jedna. Stejně jsem pozděj viděla, že jsem mimo a že kamarádi přes noc nebudem. Někdy je těžký přjmout fakt, že fantasmagorie se plánováním nikdy neuskuteční, že zorganizováním vhodných podmínek to nevyjde a že všechny opravdu živý chvíle se dějou samovolně. Logicky. Okolo sedělo pár super lidí a tak jsem se mohla aspoň usmívat.
Po chvíli jsem si řekla, že na to seru a jdu do zadu, kde Honza hrál na kytaru, Honza hrál na flétnu a zpíval, Honza opile chrněl a Ondřej usínal. Lidu bylo kolem dost, kolovalo víno a hruška a nedalo se dýchat. I tak jsem byla ráda, protože se zpívaly všemožný písně, Doors, Beatles a tak dál a dál a já byla pro tu noc spokojená. Ignorovala jsem Čauky mňauky a že nesmíme spát, lehla jsem. Někdy ve 4 ráno jsem otevřela oči, většina autobusu usínala a Zrní vzádu zpívali Mraky, domy, les na dobrou noc... pak už zbýval jen kousek a mě to pohladilo na duši víc než kdovíjakej kontakt.