Podívala jsem se na číslo na váze, jen tak ze zvědavosti, narostla ve mně panika, ne z čísla, ale z faktu, že to číslo je mi úplně u zeleného háje, že v zrcadle vidím pořád to stejný a že pokud mě neštve číslo, tak mám opravdu problémy někde hluboko pod povrchem...
Na večírku jsem se koukala kolem. Bylo tam hodně lidí. Ještě nedávno jsem tiše přemýšlela, že nejedu na klasickou bitvu a neuvidím lidi zase další rok, pak jsem tam najednou seděla naproti miliardě vzpomínek, provázaností z jedné strany Introvert a z druhé Štěpán. Tyhle chvíle jsou zároveň úžasný a strašný.
Byl to kytarovej večer a já skoro nevnímala, jestli kolem opravdu zní kytary, jestli v uších je vůbec místo na něco víc vedle myšlenek a vjemů. Potom jsem pila, Štěpán se vypařil za svýma lidma, já zůstala s Introvertem a s lidmi, kteří pak byli jakože noví kamarádi. Proč ne. Před vchodem v nočním mrholení se mluvilo o potratu, já jen zasekaně poslouchala a kývala a ptala se na obvyklý věci, abych aspoň trochu reagovala. Chvíli jsem i přemýšlela, jestli And není jen velká extrovertka, protože kdo sakra mluví o hnusným potratu s lidma před hospodou. Ale lidi jsou různí, já se zmohla jen na panáka, aby se uvolnila atmosféra. V podstatě jsem byla v rauši, že existuju tak envázaně společensky a že nevisím na jednom místě, že můžu zdravit víc lidí a bavit se s nima. V půlce večera jsem ztratila pojem o počtu panáků, o mým obsahu peněženky o tom, že ještě stojím na vlastních nohách. Míhal se mi před očima Štěpán s různýma kámošema, občas se o mě otřela jeho pusa jen tak mimochodem. Taky jsem zírala na to, že věci nejsou takový, jaký si představuju o samotě, že je jedno, že si s Introvertem hezky povídáme někde u vody, že stejně pak mluví zaníceně s And, ve své podstatě mnohem odvázaněji. Nepřišlo mi to líto, jen jsem koukala, že svět pořád funguje nezastavitelně nezávisle na mých představách. Pak mi vtiskl do ruky bonbóny ke svátku - já mám svátek? Tak dík. Mimochodem Tě mám ráda, jsme kámoši, pojď ven, je tu vedro...Kdybych nebyla se Štěpánem, tak jdu klidně s Tebou domů, hahaha...sranda.... jsem s ním šťastná....
Nevím, jestli ta celodenní kocovina byla fyzická nebo spíš emocionální. Jako vždycky když se někde upíchnu, zkusím na t navázat další den, ale ne vždycky to další dny jde. Introvert si popovídal s And a všechno je zase úplně jinak, kdoví, co si o mě vlastně myslí a to mě trochu rozčiluje. Bylo mi tak zle jako nikdy a po strašně dlouhé době jsem zvracela příchuť tvrdýho chlastu. Bože proč.
V tu nejnechutnější chvíli, kdy už jsem neměla náladu na ani jeden drzej vtípek na můj účet, jsem si uvědomila, že Štěpána miluju a nejsem na sobě závislí, máme vlastní životy a že žádná nesvoboda neexistuje, že jsme. A to stačí.
Tyhle plodný události mívaj dobrý konce.