Září 2014

Falešnej strýček

21. září 2014 v 18:21 Bez logiky věci
V poprázdninovým čase
v čase skoro-podzimu
se nejlíp čmárají slova

zamotaný nebo rovný
hluboký
plitký
hranatý
oblý
ve spirále
a v chomáči čar

Jako by se to všechno nedalo
aspoň jednou za čas
říct na plnou hubu

...............................................................................

Opravdu se mi začínají ježit chloupky na rukách, když se vedle mě objevuje něco jako "falešnej strýček", lidi co si hrajou, co dělají, že vás mají rádi, že vás chtějí, že jste nejlepší kámoš. Už pár týdnů poslouchám od A. všelijaký její soukromý věci, pro mě takovýho charakteru, že bych to mohla vykládat asi jen těm nejbližším lidem a ještě s ostychama. A. povídá, píše si se mnou a protože nechci být hnusná kráva, co ji jen tak pošle domů, tak to poslouchám, někdy kývnu hlavou a někdy se držím, abych jí opravdu neřekla něco o sobě. A. si ještě nestihla všimnout, že jsem živej člověk, že mám svůj život, svoje problémy a skvělý životní zvraty, a tak o mě neví nic. Odepisuju často, dělej, jak sama myslíš nebo jak se na to cítíš a ona netuší, proč jí tohle vůbec odpovídám. Poté, co se mnou začala velice aktivně řešit své vztahové, sexuální aktuality s Introvertem, začala jsem se víc distancovat, protože... znám ho, jsme kamarádi, svěřuje se mi a já jemu a do tohohle uzavřenýho partnerství najednou přijde A. a chce vědět, co má dělat, když spolu spí, když jí říká a píše tohle a tohle. Jsem v pozici, kterou soukromně nazývám Na hovno. A. mi sdělí docela zásadní informaci a já vím, že to nebudu šířit dál. Asi hodinu na to volá Introvert a ptá se mě přesně na tu informaci... nic neříkám, ale tím je to zcela jasný. Informátor jeden druhýmu. Introvert mi pak nechce říkat úplně všechno a když něco nechci říkat já, všechno je vysvětlováno tím, že Já a A. jsme přece kamarádky, v pořádku. Už nemám sílu na to vysvětlovat, že vlastně (dle mýho názoru) nejsme. Taky se mi klepou ruce u telefonu, abych Introvertovi neřekla něco hodně otevřenýho, i když nemám vůbec právo zasahovat do jeho života. Komunkační krach klapka tísícsedmsetdvacet.

Od Štěpána jsem dostala rudý růže, normálně kytky nenosí a ve mně hrklo, bylo to jako přes kopírák toho jednoho Tehdy, svět asi rád opakuje věci, abychom je konečně nezprasili jako předtím. K růžím zaznělo malý ultimátum, pro mě ve vztahu nepochopitelná věc. Pro mě je vlastně nepochopitelný, jak lidi můžou říkat vedle sebe Miluju Tě a Ještě jednou a konec. Pro mě asi neexistuje nic, co by mě utvrdilo v naprostej konec, pokud to ovšem není oboustranně jasná věc a pokud se nestane nějaká opravdu nechutná zrada nebo násilí. Štěpán to prý už víckrát nezvládne, takže bacha... ne že bych mu nerozumněla. Jsem ve vztazích úplnej lobotom. Mávám emocema a jsem zamilovaná, ale umět zacházet s opravdovým vztahem je pro mě totální abstrakt. Vím, že vztah jednou bude hodně o domově, společným žití, dětech a tak dál, ale co je vztah do té doby vůbec nechápu. Jediný moje přesvědčení je naivní romantika bezbřehé lásky a bolestivé romantiky, což bohužel v praxi nebývá a pokud ano, bývá to vykoupeno nemožností daného vztahu.
Štěpán je TEN Štěpán, ale stejně jsou chvíle, kdy chci zažívat vášnivý kolapsy jako v Zamilovaným Shakespearovi nebo Moulin Rouge (nutno dodat, že tyhle touhy mám většinou v premenstruační tenzi...)

Jako vždycky potřebuju pracovat na sobě a na tom, abych ten vztah dokázala vůbec vnímat nějak správně.

P.S. Píšu tyhlety žblepty převážně proto, že mám moc povinností od školy až k projektu a ne všechno se úplně daří a tak jsem nachlazená, aby to bylo ještě lepší. Nemluvě o trochu zatěžkávajícím úklidu u Perfekcionistky.

Neřešení

17. září 2014 v 16:46
Co já v životě řeším...
Stipendia na letní kurzy, stříhání keřů a úklid u perfekcionistky, projektový organizování, který mi šlape n paty... pak taky cizí existenční krize, cizí vztahový potíže a možný mylný těhotenství, to vše ideálně u svých bývalých milých a pak teprve mám chvilku na nějaký osobní úvahy o vlastním životě a podobně. Proto potom musím myslet na Štěpána, kterej je kdoví kde, mám vynucenej prostor na "žití" a v noci se pořád převaluju, špatně spím a zdá se mi zase často o tom, jak mám hrozně moc všelijakejch hlodavců a jinýh zvířátek, který se pořád množí a umírají, protože se o ně nezvládám starat, pak nacházím porůznu jejich mrtvolky.

Jezdím všude na koloběžce, protože mi to jde jen na jednu stranu, bolí mě stehno jen na jedné noze a ta druhá noha se veze. Taky e už dva týdny myju v ledové vodě, protože karma, boiler a tak. Křečci chudáčci pořád nemají domeček, ale zachraňují mě před špatnou náladu, když roztomile koukají nebo spí. Na jejich dlouhosrstých zadečkách se dělají dready...

Někdy si čtu se zájmem sestřiny Elle, protože se tam vždycky najde aspoń jeden rozbor něčeho, co postuhje lidi a pro moje uklidnění to má i odbornej název... momentálně Imposter syndrom...
Když to čtu, běží mi koro celej život v otázkách - jakto, že jsem vůbec mohla dodělat gympl, jak to, že mě na něj vlastně vzali? Jak to, že mě vzali na výšku, jakto, že jsem prolezla prvákem bez opakování těžkch předmětů? Jak je možný, že jsem ve stejý skupině, jako němčinářský mozky ročníku... to všechno a ještě mnohem víc se děje pravděpodobně úplným omylem a nebo prostě štěstím, který nijak nesouvisí s mýma schopnostma... wie immer

Mám prostor na řešení něčeho, co nemůžu vůbec řešit prostorem.

Alternativní měsíc

15. září 2014 v 9:10 O mužské části světa
Seděla jsem naproti Tomovi, koukala na jeho pruhovaný tričko a jak se občas tak pro sebe zamračil. Špaget vedle cucala maliny a zmzlinu a asi myslela na všechny ty chlapy, který může ve svým životě časem obdivovat. Já se bodala jehlicema do hlavy a myslela na to, že mám prázdno. V sobě.

Asi tři hodiny předtím mě Štěpán jemně vypakoval z bytu, kolem očí měl červený fleky... v podstatě filmovej průběh, scénář jako z milostnýho dramatu. Koukal zoufale, já ne o moc líp, čmuchala jsem jeho vůni. Párkrát zabořil hlavu do mých vlasů, sám nejvíc jednal a navrhoval, protože já neměla na to říct něco konkrétního. Potom jsme se v návalu jakýhosi smutku a lásky dohromady pováleli v peřinách a za 10 minut měla začít bohoslužba... bylo mi to jedno, nepotřebovala jsem bohoslužbu, nepotřebovala jsem nic a nechtěla jsem krátit tu chvíli. Štěpán chtěl, s upřeným pohledem do země čekal až se obleču.
Vrátím se ti.
Bež už.

Bohoslužba se nekonala. Tak fajn....

Díky Špaget jsem si začala svoje neohrabaný rozhodování ujasňovat tarotem. Kartičky nic neřeknou, jenom si můžu uvědomit, že tuhle kartičku opravdu nechci a tuhle jo. Jako házet si koskou. V noci jsem si vykládala a dávalo mi to smysl. Měsíc neexistovat a přitom existovat o moc víc, jenom v alternativním věsmíru...
Potřebuju to, i kyž nechci.


Den I
Je mi prázdno a myslím na Štěpána.

Najednou...tadadamtam...

9. září 2014 v 15:50 Životní smetiště
Ještě nedávno jsem se bavila s holkama o minulosti a té zatracené Propletenosti, kterou prostě nikdo i s velkou fantazií nevymslí. A mě ty náhodný překvapení nikdy neminuly jen tak, vždycky to mělo nějakej význam pro další dění nebo aspoň pro nějakej záblesk v hlavě.

V pátek jsem se po dlouhé době viděla s Drahou, zapíjely jsme státnice a pak se odebraly k Drahé s Es na panáka slivovice. Při té příležitosti jsme vytáhly spolubydlící, aby pila s náma. Drahá něco naznačovala, že D. má všelijaký zajímavý spojitosti s naším dřevárenským světem a že mě to bude VELICE zajímat. D. se však zarděle bránila, že raděj nic nepoví. Pak jsme šly tančit na Rickyho Martina. Povídala jsem to vesele Štěpánovi.
Včera večer jsme opět zašli na kytarovku, kde se zase mihly jiný obličeje. Štěpán najednou zaregistroval známou, když jsem se na ni koukla... hele, Štěpáne, to je ta spolubydlící od Drahé... tadadamtam. D. vytřeštila oči na mě a Štěpána. Já jen pozdravila a D. se Štěpánem se objali, olíbali a měli si co povídat. Tak jsem tam stála, jakože CO? a mlčela a doufala, že se ke mně brzo zase dostane jeden z putovních potkánků, abych se tam taky měla ským obejmout a pokecat.
Je mi jasný, že Brno je prostě pořád menší a menší, čím víc let tu člověk žije. A je jasný, že propletenosti se budou dít. Ale sakra já jsem tak zmatená pokaždý když se to stane.
Nejde to racionálně vysvětlit, děje se to pořád a... ani to nebylo postavený na nějakým základu...šla jsem ven a koukala na ni, na její super kostičkovaný šaty a přemýšlela, co asi tak bylo mezi ní a Štěpánem, že to mohlo bejt vážný, ale nic neproběhlo... nechtělo se mi mluvit a nějak se mi sevřelo srdce, nechala jsem se ponořit do vzpomínek na M. a Houslovou a jak neuvěřitelnej to byl pocit předtím u M. doma a taky potom a že jsem už tehdy tušila, že to dopadne zle a potřebovala jsem si zapamatovat nějakej detail, kterej by mi dokázal, že se to vážně stalo. Pamatuju si přesně slony, kteří byli na postelovým přehozu, dokázala bych je nakreslit do detailu správně. Stalo se to. Tak proč by se nemohlo stát něco zvrácenýho i jindy a jinde, jiným lidem.

Chvíli později...

Čachruju s suverénně cigaretou, gesta naprosto navyklý očima od mámy, táty, sestry, všech... vlastně opravdu kouřej úplně všichni. Sedím na ulici před hospodou a mluvím protřele o kapelách a hudbě, co kdo chce a nechce. Zuz a Onen svět - tohle mi zaznělo od cizích lidí v tramvaji nebo na ulici už dostkrát na to, abych se mohla tvářit, že to mám na háku.
"Dobře se mi povídá, tak já si sednu."
"Já se zmáčknu, ať nesedíš na zemi."
Nalepený stehno na stehně, dobře se nám mluví. Ale je čas odvlíknout se domů, někde vzádu se Štěpán připil všema těma lidma, co zná a co ho rádi vidí.
Tak zase někdy. (Stejně "zase" někdy nebude platit, pravděpodobně si mě nebudeš pamatovat a bude "nanovo" někdy.)

Nechtěla jsem být naštvaná ani na opilýho Štěpána, ani na všechny ty známý neznámý. A nebo možná právě jo, ale nemohla jsem, protože bych mohla být hysterická neférově. Jsem na sebe tak hrozně rozhněvaná. Za celý ty roky, za svoje uchylárny a újezdy, za svoje promrhaný chvíle, za všechny ty rádobystarosti, ty sračičky, co si provádím už tak samozřejmě.

Lidi mi pořád říkají, že jsem šťastná jako už dlouho ne. Je to hezký šlyšet, ale vevnitř to vyvolává dávivej reflex, že to tak vůbec nevnímám. Ani nevím, jestli je to mou chorou müslí nebo tím, že umím tak dobře předstírat že je všechno ok.



Obecně jsem hodně ztracená v tom, co jsem a co ne a můj celkový sebeobraz je zase hodně poničenej.
Zvenčí slyším, že jsem šťastná, že nejsem žádnej XL model, že mám hezkou pleť bez make-upu... a já se pořád klepu, že je něco špatně, že jsem i XXl a svůj obličej považuju za zanícenej. Holky mi tvrdí, že jsem normální pěkná ženská a pak povídají o jné holce, co se zvětšila tak na velikost 38/40, že je tlustá. Takže kde kdo může co normálně posuzovat. Ale teď se to netýká vůbec nějakýho povrchu, spíš té nejhlubší hloubky.

Už mě o tom ani nebaví psát, chci o tom mluvit.

A víte co, už mě vážně nebaví se jen tak dívat kolem a vnímat sebe jako kus mlhy. Už mě to nebaví a už to nemá žádnej smysl. Už se chci vnímat a zakončím to písničkou z Frozen... ta pohádka je hezká a ta písnička taky, ať už to je komerční nebo ne.