Seděla jsem naproti Tomovi, koukala na jeho pruhovaný tričko a jak se občas tak pro sebe zamračil. Špaget vedle cucala maliny a zmzlinu a asi myslela na všechny ty chlapy, který může ve svým životě časem obdivovat. Já se bodala jehlicema do hlavy a myslela na to, že mám prázdno. V sobě.
Asi tři hodiny předtím mě Štěpán jemně vypakoval z bytu, kolem očí měl červený fleky... v podstatě filmovej průběh, scénář jako z milostnýho dramatu. Koukal zoufale, já ne o moc líp, čmuchala jsem jeho vůni. Párkrát zabořil hlavu do mých vlasů, sám nejvíc jednal a navrhoval, protože já neměla na to říct něco konkrétního. Potom jsme se v návalu jakýhosi smutku a lásky dohromady pováleli v peřinách a za 10 minut měla začít bohoslužba... bylo mi to jedno, nepotřebovala jsem bohoslužbu, nepotřebovala jsem nic a nechtěla jsem krátit tu chvíli. Štěpán chtěl, s upřeným pohledem do země čekal až se obleču.
Vrátím se ti.
Bež už.
Bohoslužba se nekonala. Tak fajn....
Díky Špaget jsem si začala svoje neohrabaný rozhodování ujasňovat tarotem. Kartičky nic neřeknou, jenom si můžu uvědomit, že tuhle kartičku opravdu nechci a tuhle jo. Jako házet si koskou. V noci jsem si vykládala a dávalo mi to smysl. Měsíc neexistovat a přitom existovat o moc víc, jenom v alternativním věsmíru...
Potřebuju to, i kyž nechci.
Den I
Je mi prázdno a myslím na Štěpána.