V poprázdninovým čase
v čase skoro-podzimu
se nejlíp čmárají slova
zamotaný nebo rovný
hluboký
plitký
hranatý
oblý
ve spirále
a v chomáči čar
Jako by se to všechno nedalo
aspoň jednou za čas
říct na plnou hubu
...............................................................................
Opravdu se mi začínají ježit chloupky na rukách, když se vedle mě objevuje něco jako "falešnej strýček", lidi co si hrajou, co dělají, že vás mají rádi, že vás chtějí, že jste nejlepší kámoš. Už pár týdnů poslouchám od A. všelijaký její soukromý věci, pro mě takovýho charakteru, že bych to mohla vykládat asi jen těm nejbližším lidem a ještě s ostychama. A. povídá, píše si se mnou a protože nechci být hnusná kráva, co ji jen tak pošle domů, tak to poslouchám, někdy kývnu hlavou a někdy se držím, abych jí opravdu neřekla něco o sobě. A. si ještě nestihla všimnout, že jsem živej člověk, že mám svůj život, svoje problémy a skvělý životní zvraty, a tak o mě neví nic. Odepisuju často, dělej, jak sama myslíš nebo jak se na to cítíš a ona netuší, proč jí tohle vůbec odpovídám. Poté, co se mnou začala velice aktivně řešit své vztahové, sexuální aktuality s Introvertem, začala jsem se víc distancovat, protože... znám ho, jsme kamarádi, svěřuje se mi a já jemu a do tohohle uzavřenýho partnerství najednou přijde A. a chce vědět, co má dělat, když spolu spí, když jí říká a píše tohle a tohle. Jsem v pozici, kterou soukromně nazývám Na hovno. A. mi sdělí docela zásadní informaci a já vím, že to nebudu šířit dál. Asi hodinu na to volá Introvert a ptá se mě přesně na tu informaci... nic neříkám, ale tím je to zcela jasný. Informátor jeden druhýmu. Introvert mi pak nechce říkat úplně všechno a když něco nechci říkat já, všechno je vysvětlováno tím, že Já a A. jsme přece kamarádky, v pořádku. Už nemám sílu na to vysvětlovat, že vlastně (dle mýho názoru) nejsme. Taky se mi klepou ruce u telefonu, abych Introvertovi neřekla něco hodně otevřenýho, i když nemám vůbec právo zasahovat do jeho života. Komunkační krach klapka tísícsedmsetdvacet.
Od Štěpána jsem dostala rudý růže, normálně kytky nenosí a ve mně hrklo, bylo to jako přes kopírák toho jednoho Tehdy, svět asi rád opakuje věci, abychom je konečně nezprasili jako předtím. K růžím zaznělo malý ultimátum, pro mě ve vztahu nepochopitelná věc. Pro mě je vlastně nepochopitelný, jak lidi můžou říkat vedle sebe Miluju Tě a Ještě jednou a konec. Pro mě asi neexistuje nic, co by mě utvrdilo v naprostej konec, pokud to ovšem není oboustranně jasná věc a pokud se nestane nějaká opravdu nechutná zrada nebo násilí. Štěpán to prý už víckrát nezvládne, takže bacha... ne že bych mu nerozumněla. Jsem ve vztazích úplnej lobotom. Mávám emocema a jsem zamilovaná, ale umět zacházet s opravdovým vztahem je pro mě totální abstrakt. Vím, že vztah jednou bude hodně o domově, společným žití, dětech a tak dál, ale co je vztah do té doby vůbec nechápu. Jediný moje přesvědčení je naivní romantika bezbřehé lásky a bolestivé romantiky, což bohužel v praxi nebývá a pokud ano, bývá to vykoupeno nemožností daného vztahu.
Štěpán je TEN Štěpán, ale stejně jsou chvíle, kdy chci zažívat vášnivý kolapsy jako v Zamilovaným Shakespearovi nebo Moulin Rouge (nutno dodat, že tyhle touhy mám většinou v premenstruační tenzi...)
Jako vždycky potřebuju pracovat na sobě a na tom, abych ten vztah dokázala vůbec vnímat nějak správně.
P.S. Píšu tyhlety žblepty převážně proto, že mám moc povinností od školy až k projektu a ne všechno se úplně daří a tak jsem nachlazená, aby to bylo ještě lepší. Nemluvě o trochu zatěžkávajícím úklidu u Perfekcionistky.