Říjen 2014

Blbost

30. října 2014 v 19:06 Bez logiky věci
Všechno je to blbost. Jedinej reálnej problém mýho současnýho žití je to, že bydlím tam, kde bydlím.
Zase se mi chtělo blít, když jsem si uvědomila tu past, kde to prostě nejde a nejde a nefunguje, ať už se děje co chce.
Já prožívám jedny z nejlepších uklidněných a léčivých chvil a jediná odpověď je:
"Co to děláš se svým životem...to se mi vůbec nelíbí."

Realita je tedy hodně diskutabilní záležitost.

Zamrazit si duši v těle...

28. října 2014 v 14:38 O mužské části světa
Cítím zvláštní nepohodu. A zároveň se těžce nechávám unášet, nic jinýho vlastně nezbývá.
Neustále smetávám kousky myšlenek na Štěpána a zároveň jsem vlastně zamilovaná. Absurdně, nečekaně, nepochopitelně, nesprávně, nechtěně... děje se to...
Za poslední tři týdny se událo dost zvratů, dole mám dvě kila a myslím, že je to pitím a občasnejma cigaretama. Tím, že chodím spát ve 3 ráno nebo vůbec a že mezitím nepociťuju žádný fyzický potřeby. Doslova se umlčuju. Moje hmatatelný já se dalo na ústup. Zamrzla jsem, už xy dní v kuse mám ledový nohy a ruce a nemění se to ani topením na sedmičce ani panákem rumu.
Zato duše někde vevnitř téměř vře, je rozehřátá a dost možná, kdyby tělo povolilo, duše by ho úplně roztavila. Tak nějak se cítím.
Pod tou krustou jsem já natolik živá, že to neumím zpracovat. Vevnitř roste vědomí prozřetelnosti, který mě už tak neděsí a spousta citů.

Moje zamilovanost je něco, čeho se bojím, bojím se důsledků mé zamilovansti. Bojím se, že to stejně jako vždycky nějak dopadne. A že nechci. Nevím, jestli chci být každou chvíli zamilovaná. Možná jen milovaná. Jsem neschopná vést vážnej vztah s někým externím, když ani se sebou moc vážnej vztah nemám. Nemůžu a nechci si s někým splýtat jakkoliv život, dokud si neutvořím ten vlastní. Nemůžu. Bojím se, že zůstanu navždycky zamrzlá zvenčí.

...


Když koukám na Luka, cítím tam něco hrozně intenzivního. Ale nehodlám s tím nic dělat. Kolikrát už tam něco bylo. Nemůžu.

...


Bezpečná zóna

26. října 2014 v 10:02 Životní smetiště
Je mi líto všech lidí, kteří nezvládají najít hloubkovou motivaci k "léčení se", ať už jde o reálnej problém nebo jenom osobní zmatky v duši. Je to možná spíš soucit (což je snad ještě nepříjemnější), protože bez motivace nejde dělat nic. Prostě se dá jenom převalovat v konstantních sračkách. Jenže ten jeden dobrej způsob hledání motivace neexistuje. Každej se nechá namotivovat něčím jiným. Za sebe bych snad dokázala určit jednu možnost, která se dá aplikovat na dost lidí... vyhodit se z komfortu...

Dost možná je to zároveň už samotnej léčebnej systém - vyhození z komfortní zóny jakožto terapeutický krok. Ale mně to vlastně způsobuje největší motivující otřesy.
Vyhození z komfortu mě nutí přemýšlet, postupovat a hlavně jednat jinak, než jak to je běžně. Vzhledem k tomu, že celá moje chorá müsl se už dlouhý léta krabičkuje do svých světů nebo možná do jednoho spletitýho světa, troufám si tvrdit, že různý vybočování z komfortu může být úspěšný pro většinu lidí, co nezvládají vnímat realitu. Teď se dotýkám ale pouze psychicky porouchaných a nikoliv psychicky nemocných, protože Nemoc už má jiný měřítka a změny, který hloubkově neznám.
Samozřejmě i komfort je u každýo jedince jinde a ty otřesy můžou u někoho přicházet při obyčejných úkonech, jako jít si sám nakoupit mezi lidi nebo při větších výkyvech typu ocitnout se v hodně odlišných sociálních podmínkách, které člověk dosud nezažil. Základ je ovšem stejný - vybočení způsobí člověku prudký náraz o realitu, kde se jednoduše musí přizpůsobit a zorientovat. Což sebou nese překonání spousty niterních překážek a emocí. Každej takovej zásek ale může ovlivnit další chování, vnímání a uvažování.

Moje vyhazování z komfortu je postavený na mým osobním světě, kterej si už leta tvořím - v tom světě existuju jako dost zaostalá vývojová jednotka z velkým zástupem nedostatků na těle i v hlavě, který prostě jsou a holt se s tím musím smířit. Tyhle nedostatky mi automaticky zakazují dělat jakýkoliv nový, nepoznaný, zajímavý věci a hlavně všechny věci, který jsem vždycky hrozně chtěla dělat. To je můj stálej osobní "komfort", ve kterým jsem chráněná. Zvláštní zvrácenej způsob ochrany. To že je to ještě zaobalený do PPP je už jenom věc projevení se.

Proto na mě jako vyhození z téhle bezpečné zóny funguje většina kroků do neznáma. Jít někam, kde to neznám, z cizíma lidma a nejhůř sama, někdy stačí třeba jen jít na přednášku s neznámým profesorem a už jsem nesvá. Různý práce a zodpovědný činnosti, pobyty v zahraničí... to všechno miv hlavě dává sady. S tělem potom fungují manuální práce a velký zátěžáky typu chození s krosnou mimo civilizaci, překonávání těžkých vyčerpaných a ustrašených chvil. V ty samotý chvíle se může stát cokoliv a není mi dobře. Ale dobře je mi potom, když to udělám. Je to motivace posouvat se dál do reality. Posouvat se celkově.
Ne vždycky se totiž přímo při takovým vyhození hodím do módu přežití a prostě se nějak aspoň v rámci možností zhroutím. V zpětným pohledu mi pak tyhle záseky mimo bezpečnou zónu nejlíp reálně ukážou, jak mimo jsem. A to je další motivace.

Jako dobrej příklad všeho je třeba rychlý jezení a zvracení do dost smrdutý kadiboudy kdesi na Muně. Nebo večerní olizování kokosovýho oleje (který používám výhradně na tělo a vlasy, nikdy na jídlo) na výměnným pobytu v Německu. Případně utajenej hysterickej pláč při dost nepovedeným počátečním výšlapu v Jeseníkách, kde byla noc, hustá mlha, zima, dost silenj vítr a déšť i přes baterky totální tma a my naprosto zmrzlý někde v půlce 6 km příkrýho stoupání s ještě hodně těžkou krosnou a oteklým kotníkem. Mohla bych říct hodně daších chvil...
Vždycky jsem záviděla velkým životním dobrodruhům, že mají tolik zážitků a tolik poznanýho. Ale po nějakým čase jsem teď dost nad věcí a uvědomuju si, že nepotřebuju lézt bez jištění po skalách, abych si připadala jako hýrou. Že mi stačí, když zvládnu věci, který chci běžně dělat a když se k nim zvládnu dopracovat. Protože mě to posouvá víc než ty dobrodruhy. Takže dost možná jednou vylezu i nějakej ten skutečnej Everest.

Ačkoliv už nastaly všelijaký změny, tuším, že pořád zvládám nekomfort v případě, že na mě závisí něco důležitýho nebo prostě někdo další. Budu hodně nadšená až zvládnu dělat věci, který ovlivní čistě a jenom mě a bude mi z toho dobře. Doufám, že se k tomu dopracuju.

Tak pro dnešek stačilo s filosofováním. Chtěla bych napsat něco osobního, ale to si ještě budu muset srovnat.
Tak si poslechněte Fallgrapp.


V časovým záznamu

22. října 2014 v 21:37 O mužské části světa
Před chvílí jsem se konečně probrala z podivnýho tranzu posledních dní a hodin. Vydechla jsem pomalu veškerý zbytky vzduchu a okoukla svoje nohy, ze kterých jsem opět zcela nevědomky oškubala všechny nehty. Asi to bylo potřeba...Pár bodů, doplníme do časové osy, zarýsujeme, vyšrafujeme a kocháme se výsledkem na milimetrovým papíru...


Čtvrtek brzký ráno
Stojíme někde na porostlý zídce lehce ošlehlí hlínou, ostnatým drátem a alkoholem...
"Tohle je takovej alternativní vesmír. Tady jsme někdo jinej."

O chvíli později mi ostnatej drát škube pramen vlasů a kráčíme zase dolů na zem, zpět z alternativy do běžnýho světa.

"Nádraží je otevřený, pojedeme někam náhodným vlakem... Namburk? Co to je?"
"Hamburk..." (smích)
"Nemám brýle...tak někam jedem."


Sobota počátek dlouhý noci
Veselý divadlo plný lidí, víno, co se skoro samo dolívá, romská kapela. Raději sedím při zemi v neosvětlené části jeviště, tam je mi dobře. Na milým dvorečku běhá lehce otupenej pes alá Kubrick, na střeše dost příznačně sedí Tom a dole já balím cigarety od Luka a povídáme o světě.

"Je tady zima, musíme rychle jít někam dál."
Na krku se mi zjeví modrokostkovaná šála. Koukám na prakticky cizího člověka, co se tváří mile a opile.
"Tady máš. To je dárek proti chladu. Běž"
Jdu dál mluvit s Lukem.

Neděle velice brzké ráno

...
"Usměješ se na mě?"
...


Neděle a dál až dnes

Nezvládám dohánět všechny nedospánky. Přežívám s každodenním bolehlavem a nechutí k jídlu. V hlavě mám hodně clon a mezi nima se snažím aspoň fungovat. Jde to ztuha. Každej kolem mě musí cejtit tu pochybnou ztrátu zdravý hlavy v nedohlednu.Co znamená láska, když to v tobě nic nedělá, některý věci by tě ani nenapadly, kdyby to opravdu bylo to všechnoco chceš a potřebuješ. Jasně, nenapadly, takže je to špatně.
Musíš se rozhodnout sama, co chceš v celým životě bez ohledu na okolní lidi. Láska a lítost není to stejný, takže něco udělej, bude ti líp. Není totiž nic horšího než plácat se v nekonečný chvíli před samotným rozhodnutím. Je to tak. Musím to udělat.

Bála jsem se rozchodu. Bála jsem se všeho, co jsem ze sebe sypala, ale přišlo vyklidnění. Štěpán se nebránil, nenaštval se, nereagoval nijak negativně. V tu chvíli mi došlo, že on to tuší, že chápe a cítí a že to tak má být. Ať už příjemný nebo ne, mělo to být takhle.
Jsem klidná.
Chtěla bych taky jen poděkovat za něj, za to, že je, že jsme spolu byli tak intenzivně a že to bylo opravdu stoprocentně krásný období. A jo, nikdo nám nic z toho nevezme a budem s tím žít. Bude to zase dobrý. Myslím, že pokud jsem si kdy představila přirozenej konec, vypadal takhle. A nic to nemění na těch citech, který to celý vyplnily.

Cítím se zase o kus otevřenější a starší.

In the middle... a splašenej tep

20. října 2014 v 19:49 Bez logiky věci
Na prsách mám pořád malinký škrábance od drápků... bylo vlastně nejvíc příjemný mít na těle vrnící, pomalu oddechující stvoření... moc příjemý vyklidněný po dost neklidným ponocování posledních týdnů. Kdoví, jestli budu schopna se v blízké době vyklidnit sama.

Dospala jsem jeden nedospánek, ale žaludek mám pořád podivně staženej, jako když se něco zásadního blíží a já nevím, jak to dopadne a jenom se plácám ve fantasmagorických představách. Skoro zvráceně si v tom libuju a nezbývá nic jinýho, protože hlava konstantně bolí a řve, ať už mlčím. Já se snažím mlčet víc než kdy dřív, ráda bych si způsobila menší lobotomii, aby bylo všechno trošku jednodušší.
Je to jako kdykoliv jindy, kdy se stane nějakej zvrat... sedávám různě ve škole, s kávou, na přednášce a neslyším nic, jen chvilkama se před očima zjeví hodně reálnej záblesk něčeho dost podivnýho, co moje racionální já ještě nestačilo dostatečně zpracovat. Mám to vlastně ráda, protože nejde tak ani o to přesný dění, ale o ten pocit... o pocit intenzivního života... intenzivní žití... sakra že jo, co jinýho taky chci.

Tak se ňuhňám v tátově zelený vytahaný mikině, pálím svíčky, venku hodně dýchám a pouštím si střídavě melancholii sigur ros a pohodu Lucy rose. Občas se snažím rozplést druhou ponožku do huňatýho páru, ale vypadá to, že nemám dobrou konstelaci hvězd ke zdárnýmu pletení bez vynechaných ok a párání. Pomalu se blíží ten správnej čas procházení po hřbitově, který mi vždycky trochu zastavilo splašenej tep.


A dál za kopcem třeba zasvítí jasněji...

13. října 2014 v 9:49 Životní smetiště
Někdy není komu co říct slovně, někdy to nejde a vzhledem k publikaci už asi ani nemá cenu cokoliv skrývat před Muchou a dalšíma. Lidi prostě čtou. A já můžu jen doufat, že se nebudou moje "projektový úspěchy" šířit skrze všechnu rodinu a známý a že se nebude komentovat a řešit nic z toho, co píšu. Prosím o to!

Měla bych být plná radosti z věcí, co jsme zvládly o víkendu.
Měla bych se smát a snažit dělat věci do školy.
Měla bych se vídat se všema lidma a povídat jim o svým štěstí.
Měla bych zamilovaně koukat na Štěpána.

Jenže jsem poslední týden natolik zbořená, že žádnou radost nepociťuju. Spíš konstantní smutek. Takovej ten beznadějnej. Snažím se zuby nehty držet nad plitkýma smuténkama, ale boří se mi to na hlavu tak rychle, jak to lepím. Škola mě teď extrémně nenaplňuje a obtěžuje, nemám žádnou chuť studovat tyhle hovadiny. Asi mě nenapadá žádnej obor vysoké školy, který není jenom hovadina pro titul. Nebo mě o tom nepřesvědčujou lidi, co to studujou. Těch pár studentů pychologie, co znám je ve výsledku hromada totálních mimoňů, která mi dost ničí představu dobrýho terapeuta. Chtěla bych být doživotní uklízečka asi. Nebo prodavačka na vánočníc trzích. Nevím, co víc chtít.
Nebaví mě chodit na vysokou, protože to znamená ještě x let, kdy musím bydlet doma s ostatníma bez možnosti žít si život dle sebe a bez dotazů. Samozřejmě když tohle vůbec vypustím z pusy, spustí se jen lavina hysterie a nepochopení, proč chci bydlet sama v garsonce s křečkama. A dokud jsem tady, tak se prostě moje hlava vůbec nemá šanci spojit se zbytkem mé existence a skutečně nějak žít. Je mi z toho zle už tak dlouho, že nemám ani kousek síly něco s tím dělat. Tak jenom zvládám co zrovna zvládnout dokážu. Ale moc toho není.
Mám pocit, že o svých zkratech umím mluvit, přednášet a psát, ale rozebrat je a změnit, to už neumím. Mluvím v projektu o něčem, ale taky to prožívám, všechny ty úděsy, o kterých mluvíme a to je to nejhorší. Obě poslední neděle byly opravdu vyčerpané psychicky.
V minulým týdnu jsem vypila velkej počet piv, moc nejedla a pořád kouřila. Volnej čas jsem trávila buď někde s bandou kolem Toma, coč znamenalo hodně smutný pocity a rozepře, když jsem byla se Štěpánem...

Včerejšek měl být krásnej. Mělo to být naše půlročí, měl být krátkej podzimní výlet po mojí oblíbené cestě podél řeky. Svítilo sluníčko a listy padaly a bylo to přesně takový, jenom jsem to nemohla opravdu prožít. Prožívala jsem si místo toho sbírání splašků z vlastního Já a v naivní naději, že když to řeknu nahlas, bude to lepší, jsem Štěpánovi povídala, co se mi děje a na co myslím. Je docela možný, že mi Štěpán v dalších dnech řekne, jak tohle zvládá on a pak už bude oběma jasný, že je to teda konec. Že to tak musí být a že ta láska to zase všechno nevyrovná. Už teď mám v žaludku úzkost a kruhy pod očima. Lidi se mnou nemluví. V takových chvílích většinou... chodím běhat v 6 ráno a ve škole čmárám po šešitech...