Někdy není komu co říct slovně, někdy to nejde a vzhledem k publikaci už asi ani nemá cenu cokoliv skrývat před Muchou a dalšíma. Lidi prostě čtou. A já můžu jen doufat, že se nebudou moje "projektový úspěchy" šířit skrze všechnu rodinu a známý a že se nebude komentovat a řešit nic z toho, co píšu. Prosím o to!
Měla bych být plná radosti z věcí, co jsme zvládly o víkendu.
Měla bych se smát a snažit dělat věci do školy.
Měla bych se vídat se všema lidma a povídat jim o svým štěstí.
Měla bych zamilovaně koukat na Štěpána.
Jenže jsem poslední týden natolik zbořená, že žádnou radost nepociťuju. Spíš konstantní smutek. Takovej ten beznadějnej. Snažím se zuby nehty držet nad plitkýma smuténkama, ale boří se mi to na hlavu tak rychle, jak to lepím. Škola mě teď extrémně nenaplňuje a obtěžuje, nemám žádnou chuť studovat tyhle hovadiny. Asi mě nenapadá žádnej obor vysoké školy, který není jenom hovadina pro titul. Nebo mě o tom nepřesvědčujou lidi, co to studujou. Těch pár studentů pychologie, co znám je ve výsledku hromada totálních mimoňů, která mi dost ničí představu dobrýho terapeuta. Chtěla bych být doživotní uklízečka asi. Nebo prodavačka na vánočníc trzích. Nevím, co víc chtít.
Nebaví mě chodit na vysokou, protože to znamená ještě x let, kdy musím bydlet doma s ostatníma bez možnosti žít si život dle sebe a bez dotazů. Samozřejmě když tohle vůbec vypustím z pusy, spustí se jen lavina hysterie a nepochopení, proč chci bydlet sama v garsonce s křečkama. A dokud jsem tady, tak se prostě moje hlava vůbec nemá šanci spojit se zbytkem mé existence a skutečně nějak žít. Je mi z toho zle už tak dlouho, že nemám ani kousek síly něco s tím dělat. Tak jenom zvládám co zrovna zvládnout dokážu. Ale moc toho není.
Mám pocit, že o svých zkratech umím mluvit, přednášet a psát, ale rozebrat je a změnit, to už neumím. Mluvím v projektu o něčem, ale taky to prožívám, všechny ty úděsy, o kterých mluvíme a to je to nejhorší. Obě poslední neděle byly opravdu vyčerpané psychicky.
V minulým týdnu jsem vypila velkej počet piv, moc nejedla a pořád kouřila. Volnej čas jsem trávila buď někde s bandou kolem Toma, coč znamenalo hodně smutný pocity a rozepře, když jsem byla se Štěpánem...
Včerejšek měl být krásnej. Mělo to být naše půlročí, měl být krátkej podzimní výlet po mojí oblíbené cestě podél řeky. Svítilo sluníčko a listy padaly a bylo to přesně takový, jenom jsem to nemohla opravdu prožít. Prožívala jsem si místo toho sbírání splašků z vlastního Já a v naivní naději, že když to řeknu nahlas, bude to lepší, jsem Štěpánovi povídala, co se mi děje a na co myslím. Je docela možný, že mi Štěpán v dalších dnech řekne, jak tohle zvládá on a pak už bude oběma jasný, že je to teda konec. Že to tak musí být a že ta láska to zase všechno nevyrovná. Už teď mám v žaludku úzkost a kruhy pod očima. Lidi se mnou nemluví. V takových chvílích většinou... chodím běhat v 6 ráno a ve škole čmárám po šešitech...
děvče s využitým hlasem, kdybys chtěla na pár dní voraz v praze (a klidně tě nechám bejt, pučím ti arese a gauč a buď si), tak si řekni!