close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Bezpečná zóna

26. října 2014 v 10:02 |  Životní smetiště
Je mi líto všech lidí, kteří nezvládají najít hloubkovou motivaci k "léčení se", ať už jde o reálnej problém nebo jenom osobní zmatky v duši. Je to možná spíš soucit (což je snad ještě nepříjemnější), protože bez motivace nejde dělat nic. Prostě se dá jenom převalovat v konstantních sračkách. Jenže ten jeden dobrej způsob hledání motivace neexistuje. Každej se nechá namotivovat něčím jiným. Za sebe bych snad dokázala určit jednu možnost, která se dá aplikovat na dost lidí... vyhodit se z komfortu...

Dost možná je to zároveň už samotnej léčebnej systém - vyhození z komfortní zóny jakožto terapeutický krok. Ale mně to vlastně způsobuje největší motivující otřesy.
Vyhození z komfortu mě nutí přemýšlet, postupovat a hlavně jednat jinak, než jak to je běžně. Vzhledem k tomu, že celá moje chorá müsl se už dlouhý léta krabičkuje do svých světů nebo možná do jednoho spletitýho světa, troufám si tvrdit, že různý vybočování z komfortu může být úspěšný pro většinu lidí, co nezvládají vnímat realitu. Teď se dotýkám ale pouze psychicky porouchaných a nikoliv psychicky nemocných, protože Nemoc už má jiný měřítka a změny, který hloubkově neznám.
Samozřejmě i komfort je u každýo jedince jinde a ty otřesy můžou u někoho přicházet při obyčejných úkonech, jako jít si sám nakoupit mezi lidi nebo při větších výkyvech typu ocitnout se v hodně odlišných sociálních podmínkách, které člověk dosud nezažil. Základ je ovšem stejný - vybočení způsobí člověku prudký náraz o realitu, kde se jednoduše musí přizpůsobit a zorientovat. Což sebou nese překonání spousty niterních překážek a emocí. Každej takovej zásek ale může ovlivnit další chování, vnímání a uvažování.

Moje vyhazování z komfortu je postavený na mým osobním světě, kterej si už leta tvořím - v tom světě existuju jako dost zaostalá vývojová jednotka z velkým zástupem nedostatků na těle i v hlavě, který prostě jsou a holt se s tím musím smířit. Tyhle nedostatky mi automaticky zakazují dělat jakýkoliv nový, nepoznaný, zajímavý věci a hlavně všechny věci, který jsem vždycky hrozně chtěla dělat. To je můj stálej osobní "komfort", ve kterým jsem chráněná. Zvláštní zvrácenej způsob ochrany. To že je to ještě zaobalený do PPP je už jenom věc projevení se.

Proto na mě jako vyhození z téhle bezpečné zóny funguje většina kroků do neznáma. Jít někam, kde to neznám, z cizíma lidma a nejhůř sama, někdy stačí třeba jen jít na přednášku s neznámým profesorem a už jsem nesvá. Různý práce a zodpovědný činnosti, pobyty v zahraničí... to všechno miv hlavě dává sady. S tělem potom fungují manuální práce a velký zátěžáky typu chození s krosnou mimo civilizaci, překonávání těžkých vyčerpaných a ustrašených chvil. V ty samotý chvíle se může stát cokoliv a není mi dobře. Ale dobře je mi potom, když to udělám. Je to motivace posouvat se dál do reality. Posouvat se celkově.
Ne vždycky se totiž přímo při takovým vyhození hodím do módu přežití a prostě se nějak aspoň v rámci možností zhroutím. V zpětným pohledu mi pak tyhle záseky mimo bezpečnou zónu nejlíp reálně ukážou, jak mimo jsem. A to je další motivace.

Jako dobrej příklad všeho je třeba rychlý jezení a zvracení do dost smrdutý kadiboudy kdesi na Muně. Nebo večerní olizování kokosovýho oleje (který používám výhradně na tělo a vlasy, nikdy na jídlo) na výměnným pobytu v Německu. Případně utajenej hysterickej pláč při dost nepovedeným počátečním výšlapu v Jeseníkách, kde byla noc, hustá mlha, zima, dost silenj vítr a déšť i přes baterky totální tma a my naprosto zmrzlý někde v půlce 6 km příkrýho stoupání s ještě hodně těžkou krosnou a oteklým kotníkem. Mohla bych říct hodně daších chvil...
Vždycky jsem záviděla velkým životním dobrodruhům, že mají tolik zážitků a tolik poznanýho. Ale po nějakým čase jsem teď dost nad věcí a uvědomuju si, že nepotřebuju lézt bez jištění po skalách, abych si připadala jako hýrou. Že mi stačí, když zvládnu věci, který chci běžně dělat a když se k nim zvládnu dopracovat. Protože mě to posouvá víc než ty dobrodruhy. Takže dost možná jednou vylezu i nějakej ten skutečnej Everest.

Ačkoliv už nastaly všelijaký změny, tuším, že pořád zvládám nekomfort v případě, že na mě závisí něco důležitýho nebo prostě někdo další. Budu hodně nadšená až zvládnu dělat věci, který ovlivní čistě a jenom mě a bude mi z toho dobře. Doufám, že se k tomu dopracuju.

Tak pro dnešek stačilo s filosofováním. Chtěla bych napsat něco osobního, ale to si ještě budu muset srovnat.
Tak si poslechněte Fallgrapp.

 


Komentáře

1 Krvavý koleno Krvavý koleno | 26. října 2014 v 21:26 | Reagovat

Ty jo... díky moc za tenhle článek.
Hodně přemejšlim o tom, jak se nedoceňuju na to, jakej mám počáteční vklad (a tim myslim to, kolik potíží a nepohody musim překonávat). Jsem ráda, když dokážu běžný věci. A už se nehodlám posrávat z toho, že nejsem schopná jet na půl roku na erasmus do Moskvy, případně Číny nebo třeba Mnichova a někdo jinej jo a pak v jakémsi meziprostoru vzniká tendence pro vzájemný srovnávání. A víš co? učim se dávat najevo i svýmu okolí tu nepohodu, když už prostě nemůžu. Snažim se zbytečně nepolykat. I v banálních věcech, ale pro mě to má smysl.
Primitivní případ z posledních dní, na kterej jsem ale pyšná...
Na výletě se známym... na cestě pro pěší bahno a on si umane, že bude lepší jít zarostlym lesem, prodírat se keřema (kde prostě žádná ceste neni) a tak. Jindy bych šla bezhlavě za nim, protože to je nejjednodušší možnost. Nemusela bych vysvětlovat, že nechci lízt do křovisek, že mi nevadí, jít chvíli po cestě sama atd. A teď jsem prostě řekla: ok, jdi lesem, já půjdu po cestě.
A víš co? byl to fakt super pocit. Že jsem si stála za svym, nebála se to říct a hlavně - že mě to vůbec napadlo říct (po zvyku jít automaticky vždycky cestou nejmenšího odporu)... A ještě zajímavější bylo, když se asi po dvou minutách vrátil na tu cestu on sám a uznal, že je to pořád lepší, než si rozdírat bundu.

No a jinak jsi mi připomněla jednu nepříjemnou otázku, kterou jsem se před nedávnem rozhodla ve svý hlavě ignorovat.
prostě... je to trapný, ale já asi bohužel patřim k tý skupině lidí, který poznali jakože fakt Nemoc. a nějak se v tom plácám a relativuzuju a stydim se a bojim se, jakže to je s mym aktuálním stavem a možností žít normální-obyčejný život. Ale o tom snad někdy osobně anebo možná radši ani ne.
Tuhle otázku-věc prostě nakonec neřešim.Bůh mě rád i tak a prostě... co na tom ve finále záleží?

2 spatnej spatnej | 27. října 2014 v 10:52 | Reagovat

[1]: Jojo, Koleno, taky mám největší radost z takových drobností a projevení se. Úplně chápu, jak to muselo být fajn, kdy ten kamarád ještě nakonec sám z keře vylezl :)

S tou Nemocí... netroufám si tvrdit nic, protože nemůžu chápat, ale myslím si, že normální život se dá žít s čímkoliv, pokud s tím umíš pracovat. Něco k tomu bych Ti řekla, ale tady by to četlo moc očí, takže třeba někdy. A jo, vlastně na tom přece jen v globálu nezáleží...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.