Na prsách mám pořád malinký škrábance od drápků... bylo vlastně nejvíc příjemný mít na těle vrnící, pomalu oddechující stvoření... moc příjemý vyklidněný po dost neklidným ponocování posledních týdnů. Kdoví, jestli budu schopna se v blízké době vyklidnit sama.
Dospala jsem jeden nedospánek, ale žaludek mám pořád podivně staženej, jako když se něco zásadního blíží a já nevím, jak to dopadne a jenom se plácám ve fantasmagorických představách. Skoro zvráceně si v tom libuju a nezbývá nic jinýho, protože hlava konstantně bolí a řve, ať už mlčím. Já se snažím mlčet víc než kdy dřív, ráda bych si způsobila menší lobotomii, aby bylo všechno trošku jednodušší.
Je to jako kdykoliv jindy, kdy se stane nějakej zvrat... sedávám různě ve škole, s kávou, na přednášce a neslyším nic, jen chvilkama se před očima zjeví hodně reálnej záblesk něčeho dost podivnýho, co moje racionální já ještě nestačilo dostatečně zpracovat. Mám to vlastně ráda, protože nejde tak ani o to přesný dění, ale o ten pocit... o pocit intenzivního života... intenzivní žití... sakra že jo, co jinýho taky chci.
Tak se ňuhňám v tátově zelený vytahaný mikině, pálím svíčky, venku hodně dýchám a pouštím si střídavě melancholii sigur ros a pohodu Lucy rose. Občas se snažím rozplést druhou ponožku do huňatýho páru, ale vypadá to, že nemám dobrou konstelaci hvězd ke zdárnýmu pletení bez vynechaných ok a párání. Pomalu se blíží ten správnej čas procházení po hřbitově, který mi vždycky trochu zastavilo splašenej tep.