Před chvílí jsem se konečně probrala z podivnýho tranzu posledních dní a hodin. Vydechla jsem pomalu veškerý zbytky vzduchu a okoukla svoje nohy, ze kterých jsem opět zcela nevědomky oškubala všechny nehty. Asi to bylo potřeba...Pár bodů, doplníme do časové osy, zarýsujeme, vyšrafujeme a kocháme se výsledkem na milimetrovým papíru...
Čtvrtek brzký ráno
Stojíme někde na porostlý zídce lehce ošlehlí hlínou, ostnatým drátem a alkoholem...
"Tohle je takovej alternativní vesmír. Tady jsme někdo jinej."
O chvíli později mi ostnatej drát škube pramen vlasů a kráčíme zase dolů na zem, zpět z alternativy do běžnýho světa.
"Nádraží je otevřený, pojedeme někam náhodným vlakem... Namburk? Co to je?"
"Hamburk..." (smích)
"Nemám brýle...tak někam jedem."
Sobota počátek dlouhý noci
Veselý divadlo plný lidí, víno, co se skoro samo dolívá, romská kapela. Raději sedím při zemi v neosvětlené části jeviště, tam je mi dobře. Na milým dvorečku běhá lehce otupenej pes alá Kubrick, na střeše dost příznačně sedí Tom a dole já balím cigarety od Luka a povídáme o světě.
"Je tady zima, musíme rychle jít někam dál."
Na krku se mi zjeví modrokostkovaná šála. Koukám na prakticky cizího člověka, co se tváří mile a opile.
"Tady máš. To je dárek proti chladu. Běž"
Jdu dál mluvit s Lukem.
Neděle velice brzké ráno
...
"Usměješ se na mě?"
...
Neděle a dál až dnes
Nezvládám dohánět všechny nedospánky. Přežívám s každodenním bolehlavem a nechutí k jídlu. V hlavě mám hodně clon a mezi nima se snažím aspoň fungovat. Jde to ztuha. Každej kolem mě musí cejtit tu pochybnou ztrátu zdravý hlavy v nedohlednu.Co znamená láska, když to v tobě nic nedělá, některý věci by tě ani nenapadly, kdyby to opravdu bylo to všechnoco chceš a potřebuješ. Jasně, nenapadly, takže je to špatně.
Musíš se rozhodnout sama, co chceš v celým životě bez ohledu na okolní lidi. Láska a lítost není to stejný, takže něco udělej, bude ti líp. Není totiž nic horšího než plácat se v nekonečný chvíli před samotným rozhodnutím. Je to tak. Musím to udělat.
Bála jsem se rozchodu. Bála jsem se všeho, co jsem ze sebe sypala, ale přišlo vyklidnění. Štěpán se nebránil, nenaštval se, nereagoval nijak negativně. V tu chvíli mi došlo, že on to tuší, že chápe a cítí a že to tak má být. Ať už příjemný nebo ne, mělo to být takhle.
Jsem klidná.
Chtěla bych taky jen poděkovat za něj, za to, že je, že jsme spolu byli tak intenzivně a že to bylo opravdu stoprocentně krásný období. A jo, nikdo nám nic z toho nevezme a budem s tím žít. Bude to zase dobrý. Myslím, že pokud jsem si kdy představila přirozenej konec, vypadal takhle. A nic to nemění na těch citech, který to celý vyplnily.
Cítím se zase o kus otevřenější a starší.