Listopad 2014

Maličkosti

29. listopadu 2014 v 16:12
V dnech osobního úpadku a vůbec všeho, co se mi sype na hlavu... se mi nejvíc líbí sledovat drobný detaily. Hezký věci, co mi dělají dobře.
Ráda se koukám na Luka, jak hladí kocoura, jak z konvice na plotně utíká pára a jak se za dvojitým starým oknem houpe opuštěná větev stromu. Taky pozoruju neumětelsky navěšený světýlka na malých stromcích v bočních uličkách v centru. Ty hlavní obří výzdoby jsou bezchybně instalovaný už několik týdnů, ale tyhle osamocený stromky těžce unášejí pár žlutejch žároviček, který jsou tak od oka nahozený na větvích. Punk.
U Švábů na dvorku poslouchám vrzání rozpadlé stříšky a vevnitř se procházejí kočule bez zájmu o pohlazení. Ocáskem vyrovnávají jinak stabilní polohu ležmo na úzkým topení. Kočule obecně mě teď nejvíc uklidňují. S Kocourem jsme si myslím dost padli do oka. Nechám si od něj zarývat drápky do rukou a vytrvale ho drbu. On mi za to vrní v klíně a zahřívá bolavý cysty. Pak si sedne a nehybně sleduje jako stoletý menhir. Kocour je asi moje životní láska.
Taky jsem si udělal z půlky hlavy dready. Ještě nevím, jak budu pokračovat To nevím ostatně s ničím. Chtěla bych se do všeho pustit, ale ještě ne. Ještě to úplně nejde, ještě nemůžu.

Spící ranní Menhir, snídaňovej ústřižek a iluze hubených nohou. Instagramstájl.


Možnosti tu jsou

25. listopadu 2014 v 11:47 Ušima a Očima
Někdy dávno v historii gymplu jsme s Lepusculem udělali skvělý divadlo poezie, divně jsme se hýbaly na jevišti a u toho recitovaly přeházený verše od Andrey Jarošový, proslavený svým otcem a knihou o životě s otcem a tak dál. Já ji mám ráda za její verše, který známý nejsou. Tehdy jsme si vybraly káždá svou básničku, kterou chceme někde na židli říct... já si vybrala Možnosti... a vybrala bych si ji určitě znovu. Nevím, co víc. Divadlo bylo sakra úspěšný.



Už pár tejdnů pokulhávám
na levou zadní.

olizuju si zbytky medu kolem pusy
a šrouby co si opatrně tahám z hlavy
odkládám vedle banánovejch slupek;
do jedný z nich sem nožem vyřezala "hovno"
ale vypadly mi vnitřky óček
(abych se tomu vyvarovala, musím přejít na novej font
podle wiki se mu říká STENCILS)
na jinejch banánech sou otisky rtěnky
kterou sem si koupila v paříži na líbání dopisů
respektive rtů
a jeden má na konci citróny-jakože koule;
sem infantilní, sprostá.
a mám na stole spousu ovoce

to je tak všechno, co mám.
(možná to neni málo)

V noci jsem si zkoušela pohladit tvář
vlastní dlaní
a pak si do ní nabrečela

vídám spoustu duh poslední dobou
(nebo tu samou na jinejch místech)
a je jedno co dělá
když není se mnou
dycky se vrátí
mrkne na mě tím
spektrálně zmalovaným okem
nepoškozená
ať už se v noci válela kdekoliv
mrknu na ní zpátky
vím svoje.

že se můžu naplnit
jenom
sama sebou

Možná to neni málo

Miluju romanťáky, kde se neříká Miluju tě

24. listopadu 2014 v 20:49 O mužské části světa
Jsem závistivej sobec.
Hlavně teda závistivej. Závidím spoustě lidem spoustu věcí. Ale nejvíc asi láskyplný dlouhodobý letitý vztahy, kde si člověk buduje s někým vlastní život. Dle všeho se tohle mně těžko stane. Všechno jsou to milostný vzplanutí a po večerech sedím doma opuštěná úplně stejně jako jsem opuštěná s někým v objetí. Ty objetí jsou dost prchavý a nepřesný na něco tak silnýho, co v mých představách má být správně.
Jak je svět zvrácenej. S Lukem asi není žádnej důvod myslet negativně, JE to, je to milý,hezký, naplněný a v podstatě co víc chtít... Stejně mi trhalo srdce odcházet z kafe ze Štěpánem jako utajovanej stín bez obejmutí, aby se jeho nová láska nečuřila. Nová Láska. Protože jsem čekala, kdy to přijde, byla jsem připravená na to, že na zdi už nebude viset žádnej Olgoj a Oioi a že se bude žít beze mě někomu blaze. Já mu v nejlepší víře v dobro povídala, ať ji proboha neodhání. Ale snad to nebojování mě zabolelo víc. Otázka: Ty na mě ještě pořád myslíš?
V hlavě: A Ty na mě už ne? To byla rychlá velká láska... už to tak bývá...

Necítím lásku. Necítím žádnou lásku. Já jsem v útlumu a od těch správnejch to necítím. Jsem hrozně opuštěná v srdci. Duše se živí relativně malým množstvím kontaktů, vazeb a vjemů. Srdce se potřebuje plnit a pumpovat a já nemám z čeho. Nemůžu se pumpovat jenom sama ze sebe. Pořád zastávám ty starý klasický názory, že na lásku mají být dva a tudíž se v tom zase ráchám sama.
Nechci ale už začínat a končit, začínat a končit, začínat a končit. Začínat věřit a končit o chvíli později nad panákem rumu, v nonstopu s rozmazanou řasenkou a s chutí poválet se teda raději s celým lokálem, ať už to za něco stojí, ty velký city, emoce a lásky, který rostou jen v mý hlavě. Pokaždé si vykreslit kamenitou cestu lesem k domku se dvěma dětma, knihama a barevnýma zdma. A pokaždé se koukat, jak si to někdo vypěstuje s někým dalším nebo třeba s nikým, protože už jsme si přece prožili svoje a hrrr romány s význáním už jsou nerozumy. Je mi z toho na nic.

Možná se někdy provdám za prvního ubožáka, kterej nebude doma vyvolávat vzpoury a budu se tvářit, že už konečně za něco stojím, že konečně zažiju pocit být s někým životně plně. Budu hodná ženuška, co peče buchty, který potají v noci jí, dělá, že je happy a fňuká si do notýsku. Iluze hodná mýho dosavadního života.



Nemocná zatupenost

18. listopadu 2014 v 15:59 Bez logiky věci
Člověk dodělá práci, změří teplotu, zakápne si prst s podivnou vyrážkou tea tree oilem, čeká až se mu nahřeje voda v boileru (protože samozřejmě aktivní šetřiči vypínají při každé příležitosti a nemyslí na to, že odpoledne se taky občas chce někdo umýt, co naplat), otřevře blog, že napíše něco ze života a první co na něj blog.cz vytasí jest titulek - Proč nás vzrušují připínací penisy?!
...
Nevím jak je na tom okolní svět, ale netuším, proč by kohokoliv měl vzrušovat připínací robertek a proč to hlavně musí být na hlavní stránce nevinýho blogu. (Kdo si takovou věc vlastně připíná? Chlapi, co chtějí pocítit sílu devítiocasé kočky nebo ženy...proč sakra ženy? Asi jsem v téhle oblasti málo vzdělaná.)
Tak místo paralenu chroupu tatranku a snažím se neusnout. Na sobě mám už dva svetry a závidím křečkům, kteří bydlí hned vedle topení a mají zpocený kožíšky. Mám čím dál větší pocit, že už nezvládnu nevybočovat. Snažím se docela dlouho toliko koexistovat s lidmi kolem, kteří nemívají stejný náhledy na život a svět a tak. A snažím se je moc nedráždit. Jenže kdo to má vydržet dlouhodoběji. Já se těším na Vánoce, těším se na půlnoční Koňskou hlavu a těším se až budou všude koledy, i na ty komerční stánky se těším, protože se vždycky najde nějakej ten kovář nebo voňavý voskový svíčky a to se mi líbí. Těším se na romantický chvíle zapadaný sněhem. Nětěším se na hysterii domácností, na umělou snahu působit vyrovnaně naoko jako správná rodina. Všimla jsem si, že u nás se vážně rádo hraje na to, abychom před ostatníma nějak vypadali. Před návštěvou se najednou všechno promění jak z oříšku pro Popelku na kouzelnej zámek, plný usměvavých lidí, pohostinosti... a když já pak přijdu a zavřu se do pokoje, neustále slyším, jak už bych teda mohla vylézt a tvářit se taky radostně. Jojojo. Už běžím.
Sestra si dneska od doktorky přinesla antibiotika a nosní kapky s kortikoidama. Já se vyděsila, že jestli to opravdu chce brát, ale tady jsem bohužel jedinej antichemikář, protože jediný co jsem ochotna do sebe nalít jest tekutej paralen. Kapky s kortikoidama mě děsí už jen tím, že existují. Když jsem koukala na ségru, jak docela živě hovoří, chodí po bytě a hlučí, říkala jsem si, že je dost zdravá na nějaký antibiotika, že já bych něco takovýho byla schopná sníst až při totálním kolapsu.
Taky mám velkou chuť ostříhat se dohola nebo si udělat dready jen proto, že mi všichni říkají, že vlasy jsou an mě nejhezčí. Ty vole a co. Já bych ráda byla vnímána komplexně jako osoba s celou podobou ne že Zuz rovná se krásný Vlasy. Když jsem přišla hlídat dítka se skrillexem, bylo mi řečeno, že se asi vážně snažím být co nejošklivější. Zvrácenej svět, když si člověk nemůže rozhodnout ani o vlastním porostu hlavy. Mám chuť rozšlapat počítač a nebýt neustále bomardována tím, jak si lidi hromadně přejou k narozeninám přes fb a jinde. Pak ke mně přichází výčitky, že jsem kdekomu nepopřála... aha... a to že mně nepopřál skoro nikdo, protože na fb datum nemám, to už je vedlejší. Zmírám ze zatupenosti dnešních společenských vazeb. Zmírám z celkové zatupenosti. I ze svojí.

Tak Low Roar a Hypnotix a tak dále do uší.






Rychle o dění

15. listopadu 2014 v 21:31 Bez logiky věci


Prý že mi bušilo srdce jinak...

Asi to dává smysl. Buší jinak pár posledních týdnů. Násilně jsem vyřízla kus zabírající Štěpána a teď je srdce oslabený. Potom se vyvinula část Luka, která se adaptovala na srdci a vyplnila nějaký ty pukliny. Přistihla jsem se, že slastně žárlím. Žárlím na xy objetí, který byly pro Luka stejný jak se mnou v jakýmkoliv smyslu. Žárlila jsem potichoučku, když jsme si povídali o minulých láskách a o vztazích obecně. Není to zlý žárlení, je to žárlivost vlastně příjemná, protože přejde kdykoliv se podívám Lukovi do očí. Protože nějaký definování je zbytečný. Je to zbytečný. Často se mi zdá o K., když spím vedle Luka, převaluju se a zdá se mi, jak se rozrazí dveře a v nich bude stát K. a bude se na mě nevěřícně dívat., u toho mi v hlavě běží její slova z nonstopu "Na luka se ani nekoukej, ten je můj, hahaha. Leda že by do trojky, co? To by šlo, chceš?" (ironickej smích a další pivo)
"Ale myslím, že s Tomem ještě budete. To je jasný, vy oba tak vypadáte. Spíte spolu?"
"???"
"No já myslím, že jo. Ale kdyby nic, tak Tě s Lukem bereme."
"!!!!"

Pak se probudím a snažím se dívat jenom na strop a nemyslet. Nemyslet příliš přes čáru.
...

Včera jsme stáli pod praskající stříškou Sedmi švábů a já vpomínala. Hmm. Tady někde byl Ypsilon a Ježíšek tehdy ještě hodně dreadatej a taky vyfocená Ypsilonova dřívější žena v jeho zabarvenejch kalhotách. Všechny ty obrazy mám v hlavě. Nadávám si za to, jaký debilní detaily mi zůstávají v mozku. Proč teď musím myslet na Ypsilona a na tu srovnanost. Je to ale jistá analogie - přestřicet chlap s dlouhýma vlasama, vzádu pár dreadů z pod mých ruk, dost navíc ve srovnanosti a dost obohacující společnej čas, bylo to až k smíchu když jsem stála v OP vedle Luka a najednou mě objímá Ypsilon, že kde se tam beru. No jo.
Nicméně včera to mělo význam. Čekala jsem, kdy to přijde, kdy se mi "něco" stane a budu chtít utéct, sednout si do tmy a nechat myšlenky plynout. Přišlo to včera podníceno mluvením o PPP a mým suverénním kvákáním o cigeretách. Sama sebe jsem znechutila a bylo to. Hodně hodin, pivo a malej kousek zelenýho kvítku, všechno mi ukázalalo, že takhle ne.

Za tuhle věc jsem své PPP vděčná... když se jen trochu vzdálím od snesitelnýho života pro tělo, netrvá to dlouho a chorá müsl mi dá vědět, co dělám. Takže teď po měsíci dost špatnýho jídla, spaní, cigaret, pití, nepití a tak dále, teď už mi zase svítí alarm, že už to stačilo. Takže mám velkou potřebu zrevidovat se. Díky aspoň za nějaký vnímání.

Napjetí se trochu uvolnilo. Ve své hluboké podstatě ne, ale aspoň v realitě trochu polevuju, trochu se snažím komunikovat normálně a snažím se dělat, že kolem mě je i škola, lidi, kamarádi, povinnosti a vůbec nějakej svět. Když ležím přes den s Lukem u filmu v tom ultrazatemněným bytě, mám pocit, že nic venku není, že je tam jen hromada rozestavěnýho bordelu, kde se vrtá a mlátí jen tak pro ten zvukovej efekt, ale nic opravdovýho tam není. Ale je fajn občas odrhnout závěs.

V jedné větě

11. listopadu 2014 v 22:02
Musím jenom říct, že bych nikdy nečekala takový podobnosti, když znovu pročítám Loukotkové Medúzu.





Následky

10. listopadu 2014 v 12:32 Životní smetiště
Už asi 10x jsem za poslední dva týdny mi v hlavě naskočilo smutně smířeně označení "Dlouhodobý následky..."
Fyzický i psychický. Poslední dny ale převážně ty fyzický.
Včera brutální nevolnost a neschopnost žaludku nechat si jídlo u sebe, vratnej chod prakticky i u hltu čaje. Byla jsem ale dost vyčerpaná, a tak jsem se hodně snažila dělat že nic a pít a jíst, abych ušla těch dalších x kilometrů. Někde na vysokým kopci, odkud nevedla turistická značka, kde foukal vítr a někde na kameni seděl Luk s termoskou, jsem klečela mezi stromama a přemlouvala svůj obrácenej žaludek, aby se na to teď vykašlal a nedělal blbosti. Po chvíli hlubokýho rozdýchávání se bolest trochu zredukovala a mohla jsem vstát. Po zbytek cesty to realativně fungovalo. Lukovi jsem nic neřekla, protože proč taky... dost, že jsem se tvářila jako mrtvola...

Někdy v 6 hodin ráno v mezičase, kdy po bytě běhal kocour za chrastící kuličkou a Luk se někde chystal do práce jsem se zastavila mezi dveřma a sevřela se mi hruď. Říkám si, dost brzký ráno, motání hlavy, klasicky když moc rychle vstanu z postele...další krok dopředu a pocit blízkej omdlívání... dosedla jsem na nejbližší měkký místo... buch buch nic nic nic buch nic buch nic buch nic buch buch nic buch... au do hajzlu... nádech, výdech... buchbuch buchbuch buchbuch...uff, sedím s hlavou na kolenách. Přichází vrnící kocour, že chce pohladit. Přestává se mi motat hlava, je to zase v pohodě. Luk se na mě usmívá, že jako ještě spím, usmívám se taky, nic mu neříkám. Proč taky, přece jsou to dlouhodobý následky. Cestou ze školy vůbec nevnímám a slabost přetrvává. Achjo.

.....................

Mám takovej pocit, že paměť těla mi to všechno ještě spočítá.

Poslední dny

6. listopadu 2014 v 12:05 Životní smetiště
Dojíždím sama na sebe.
Není pravda, že by mi všechno bylo jedno a jenom se nechávám unášet... není to pravda, protože mi nic není jedno.
Ještě včera jsem seděla v totálním balíku zmačkanejch úvah a myšlenek, který mě děsí. Zvažovala jsem spoustu možností, jako, že už s tou posranou školou vážě seknu a všichni se můžou postavit na hlavu, protože Oni na tu školu nechodí, Oni neprožívají moje niterný věci a Oni prostě nemají právo mi zasahovat do názorů. Samozřejmě, že takhle hladce by to nikdy nešlo, protože bez respektu žádný klidný vztahy nejsou. Respekt třeba v naší rodině prostě není a asi nikdy nebyl. Je to aný nastavením a kombinací povah, který se nešťastě shodly. Říkám si, že kombinace povah Mucha plus Pan Otec se vážně nepovedla a když jsem já většinovou částí Pan Otec, nemůže být kombinace mě a Muchy nijak závratně skvělá. Samozřejmě, že se mi teď smějou všichni genetici světa. Hahaha. Jo.

Štěpán mi už od rozchodu předvádí nadšenej optimismus a na jakoukoliv otázku typu Jak se máš odpovídá nejlepšími superlativy. Patrně je opravdu obrněnej a má se skvěle, báječně, růžově, béžově a tím trochu klesá moje lítost ad naším špatným koncem. Netroufám si tvrdit, že to na mě hraje, protože proč by to měl za potřebí. Těžko ale soudit, když se v meziřeči objeví i několik rýpavých poznámek jakože To máš za to, cha!

Mezitím doma vytejkají největší kýble hnisu, nejen ze mě, ale ze Sestry a Muchy a skoro to teče z mezer v parketách a ze zdí. Je to hnus. Tomu hnusu utíkám za Lukem. S Lukem žádnej hnus nemůže prostoupit.
Včera mi řekl, že ho děsí, že na mě nevidí žádný negativa, že i přes mlžnej opar vždycky viděl něco špatnýho, ale na mě ne.
Chtělo se mi smát a brečet zároveň. Tyvole, vždyť já jsem přece iracionální bestie, kámo, až tohle zjistíš, budeš ještě víc vyděšenej. Ale neřekla jsem nic, nechci tvořit chimérovitý fantazie na téma vlastní Špatnosti. Ale trochu mě to děsí taky.
Děsí mě to, že v tomhle období totálních hnojů se najde něco tak průzračnýho a naplňujícího jako občasný chvíle s Lukem. (Ty ses dala na noční život, jo?! By Štěpán...)


To jen tak, než vyrazím do školy. Už jdu.