V dnech osobního úpadku a vůbec všeho, co se mi sype na hlavu... se mi nejvíc líbí sledovat drobný detaily. Hezký věci, co mi dělají dobře.
Ráda se koukám na Luka, jak hladí kocoura, jak z konvice na plotně utíká pára a jak se za dvojitým starým oknem houpe opuštěná větev stromu. Taky pozoruju neumětelsky navěšený světýlka na malých stromcích v bočních uličkách v centru. Ty hlavní obří výzdoby jsou bezchybně instalovaný už několik týdnů, ale tyhle osamocený stromky těžce unášejí pár žlutejch žároviček, který jsou tak od oka nahozený na větvích. Punk.
U Švábů na dvorku poslouchám vrzání rozpadlé stříšky a vevnitř se procházejí kočule bez zájmu o pohlazení. Ocáskem vyrovnávají jinak stabilní polohu ležmo na úzkým topení. Kočule obecně mě teď nejvíc uklidňují. S Kocourem jsme si myslím dost padli do oka. Nechám si od něj zarývat drápky do rukou a vytrvale ho drbu. On mi za to vrní v klíně a zahřívá bolavý cysty. Pak si sedne a nehybně sleduje jako stoletý menhir. Kocour je asi moje životní láska.
Taky jsem si udělal z půlky hlavy dready. Ještě nevím, jak budu pokračovat To nevím ostatně s ničím. Chtěla bych se do všeho pustit, ale ještě ne. Ještě to úplně nejde, ještě nemůžu.
Spící ranní Menhir, snídaňovej ústřižek a iluze hubených nohou. Instagramstájl.
