close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Miluju romanťáky, kde se neříká Miluju tě

24. listopadu 2014 v 20:49 |  O mužské části světa
Jsem závistivej sobec.
Hlavně teda závistivej. Závidím spoustě lidem spoustu věcí. Ale nejvíc asi láskyplný dlouhodobý letitý vztahy, kde si člověk buduje s někým vlastní život. Dle všeho se tohle mně těžko stane. Všechno jsou to milostný vzplanutí a po večerech sedím doma opuštěná úplně stejně jako jsem opuštěná s někým v objetí. Ty objetí jsou dost prchavý a nepřesný na něco tak silnýho, co v mých představách má být správně.
Jak je svět zvrácenej. S Lukem asi není žádnej důvod myslet negativně, JE to, je to milý,hezký, naplněný a v podstatě co víc chtít... Stejně mi trhalo srdce odcházet z kafe ze Štěpánem jako utajovanej stín bez obejmutí, aby se jeho nová láska nečuřila. Nová Láska. Protože jsem čekala, kdy to přijde, byla jsem připravená na to, že na zdi už nebude viset žádnej Olgoj a Oioi a že se bude žít beze mě někomu blaze. Já mu v nejlepší víře v dobro povídala, ať ji proboha neodhání. Ale snad to nebojování mě zabolelo víc. Otázka: Ty na mě ještě pořád myslíš?
V hlavě: A Ty na mě už ne? To byla rychlá velká láska... už to tak bývá...

Necítím lásku. Necítím žádnou lásku. Já jsem v útlumu a od těch správnejch to necítím. Jsem hrozně opuštěná v srdci. Duše se živí relativně malým množstvím kontaktů, vazeb a vjemů. Srdce se potřebuje plnit a pumpovat a já nemám z čeho. Nemůžu se pumpovat jenom sama ze sebe. Pořád zastávám ty starý klasický názory, že na lásku mají být dva a tudíž se v tom zase ráchám sama.
Nechci ale už začínat a končit, začínat a končit, začínat a končit. Začínat věřit a končit o chvíli později nad panákem rumu, v nonstopu s rozmazanou řasenkou a s chutí poválet se teda raději s celým lokálem, ať už to za něco stojí, ty velký city, emoce a lásky, který rostou jen v mý hlavě. Pokaždé si vykreslit kamenitou cestu lesem k domku se dvěma dětma, knihama a barevnýma zdma. A pokaždé se koukat, jak si to někdo vypěstuje s někým dalším nebo třeba s nikým, protože už jsme si přece prožili svoje a hrrr romány s význáním už jsou nerozumy. Je mi z toho na nic.

Možná se někdy provdám za prvního ubožáka, kterej nebude doma vyvolávat vzpoury a budu se tvářit, že už konečně za něco stojím, že konečně zažiju pocit být s někým životně plně. Budu hodná ženuška, co peče buchty, který potají v noci jí, dělá, že je happy a fňuká si do notýsku. Iluze hodná mýho dosavadního života.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.