Někdy dávno v historii gymplu jsme s Lepusculem udělali skvělý divadlo poezie, divně jsme se hýbaly na jevišti a u toho recitovaly přeházený verše od Andrey Jarošový, proslavený svým otcem a knihou o životě s otcem a tak dál. Já ji mám ráda za její verše, který známý nejsou. Tehdy jsme si vybraly káždá svou básničku, kterou chceme někde na židli říct... já si vybrala Možnosti... a vybrala bych si ji určitě znovu. Nevím, co víc. Divadlo bylo sakra úspěšný.
Už pár tejdnů pokulhávám
na levou zadní.
olizuju si zbytky medu kolem pusy
a šrouby co si opatrně tahám z hlavy
odkládám vedle banánovejch slupek;
do jedný z nich sem nožem vyřezala "hovno"
ale vypadly mi vnitřky óček
(abych se tomu vyvarovala, musím přejít na novej font
podle wiki se mu říká STENCILS)
na jinejch banánech sou otisky rtěnky
kterou sem si koupila v paříži na líbání dopisů
respektive rtů
a jeden má na konci citróny-jakože koule;
sem infantilní, sprostá.
a mám na stole spousu ovoce
to je tak všechno, co mám.
(možná to neni málo)
V noci jsem si zkoušela pohladit tvář
vlastní dlaní
a pak si do ní nabrečela
vídám spoustu duh poslední dobou
(nebo tu samou na jinejch místech)
a je jedno co dělá
když není se mnou
dycky se vrátí
mrkne na mě tím
spektrálně zmalovaným okem
nepoškozená
ať už se v noci válela kdekoliv
mrknu na ní zpátky
vím svoje.
že se můžu naplnit
jenom
sama sebou
Možná to neni málo