Už asi 10x jsem za poslední dva týdny mi v hlavě naskočilo smutně smířeně označení "Dlouhodobý následky..."
Fyzický i psychický. Poslední dny ale převážně ty fyzický.
Včera brutální nevolnost a neschopnost žaludku nechat si jídlo u sebe, vratnej chod prakticky i u hltu čaje. Byla jsem ale dost vyčerpaná, a tak jsem se hodně snažila dělat že nic a pít a jíst, abych ušla těch dalších x kilometrů. Někde na vysokým kopci, odkud nevedla turistická značka, kde foukal vítr a někde na kameni seděl Luk s termoskou, jsem klečela mezi stromama a přemlouvala svůj obrácenej žaludek, aby se na to teď vykašlal a nedělal blbosti. Po chvíli hlubokýho rozdýchávání se bolest trochu zredukovala a mohla jsem vstát. Po zbytek cesty to realativně fungovalo. Lukovi jsem nic neřekla, protože proč taky... dost, že jsem se tvářila jako mrtvola...
Někdy v 6 hodin ráno v mezičase, kdy po bytě běhal kocour za chrastící kuličkou a Luk se někde chystal do práce jsem se zastavila mezi dveřma a sevřela se mi hruď. Říkám si, dost brzký ráno, motání hlavy, klasicky když moc rychle vstanu z postele...další krok dopředu a pocit blízkej omdlívání... dosedla jsem na nejbližší měkký místo... buch buch nic nic nic buch nic buch nic buch nic buch buch nic buch... au do hajzlu... nádech, výdech... buchbuch buchbuch buchbuch...uff, sedím s hlavou na kolenách. Přichází vrnící kocour, že chce pohladit. Přestává se mi motat hlava, je to zase v pohodě. Luk se na mě usmívá, že jako ještě spím, usmívám se taky, nic mu neříkám. Proč taky, přece jsou to dlouhodobý následky. Cestou ze školy vůbec nevnímám a slabost přetrvává. Achjo.
.....................
Mám takovej pocit, že paměť těla mi to všechno ještě spočítá.