Dojíždím sama na sebe.
Není pravda, že by mi všechno bylo jedno a jenom se nechávám unášet... není to pravda, protože mi nic není jedno.
Ještě včera jsem seděla v totálním balíku zmačkanejch úvah a myšlenek, který mě děsí. Zvažovala jsem spoustu možností, jako, že už s tou posranou školou vážě seknu a všichni se můžou postavit na hlavu, protože Oni na tu školu nechodí, Oni neprožívají moje niterný věci a Oni prostě nemají právo mi zasahovat do názorů. Samozřejmě, že takhle hladce by to nikdy nešlo, protože bez respektu žádný klidný vztahy nejsou. Respekt třeba v naší rodině prostě není a asi nikdy nebyl. Je to aný nastavením a kombinací povah, který se nešťastě shodly. Říkám si, že kombinace povah Mucha plus Pan Otec se vážně nepovedla a když jsem já většinovou částí Pan Otec, nemůže být kombinace mě a Muchy nijak závratně skvělá. Samozřejmě, že se mi teď smějou všichni genetici světa. Hahaha. Jo.
Štěpán mi už od rozchodu předvádí nadšenej optimismus a na jakoukoliv otázku typu Jak se máš odpovídá nejlepšími superlativy. Patrně je opravdu obrněnej a má se skvěle, báječně, růžově, béžově a tím trochu klesá moje lítost ad naším špatným koncem. Netroufám si tvrdit, že to na mě hraje, protože proč by to měl za potřebí. Těžko ale soudit, když se v meziřeči objeví i několik rýpavých poznámek jakože To máš za to, cha!
Mezitím doma vytejkají největší kýble hnisu, nejen ze mě, ale ze Sestry a Muchy a skoro to teče z mezer v parketách a ze zdí. Je to hnus. Tomu hnusu utíkám za Lukem. S Lukem žádnej hnus nemůže prostoupit.
Včera mi řekl, že ho děsí, že na mě nevidí žádný negativa, že i přes mlžnej opar vždycky viděl něco špatnýho, ale na mě ne.
Chtělo se mi smát a brečet zároveň. Tyvole, vždyť já jsem přece iracionální bestie, kámo, až tohle zjistíš, budeš ještě víc vyděšenej. Ale neřekla jsem nic, nechci tvořit chimérovitý fantazie na téma vlastní Špatnosti. Ale trochu mě to děsí taky.
Děsí mě to, že v tomhle období totálních hnojů se najde něco tak průzračnýho a naplňujícího jako občasný chvíle s Lukem. (Ty ses dala na noční život, jo?! By Štěpán...)
To jen tak, než vyrazím do školy. Už jdu.