Prosinec 2014

Bilance konce roku

31. prosince 2014 v 15:36 Bez logiky věci
Konec roku ve znamení vymítání... bacilů... infekcí z krku... špatných nálad...vší... a tak. Aby to bylo zajímavý.

Poslední čtyři dny jsem strávila u Luka s Lukem. Zprvu proto, abych ho donutila pít čaj a tekutej paralen, protože vypadal na umření. Moje ochotná snaha asi trochu zapůsobila a vzápětí bacil přeskočil na mě, jakožto jedince s dlouhodobě slabou imunitou. Takže Luk nemusel litovat, že dlouho nebyl v práci, ježto se musel starati chvíli o mě. Nicméně jsme se oba pěkně snažili, koukali jsme na filmy na Pata a Mata, spali, svorně kašlali a pili paraleny a měnili si teploměry a na večer přišel největší příval energie a tak jsme si nahlas četli mou oblíbenou Helenku Součkovou, hezky na střídaču, každej jednu kapitolu. A bylo to tak klidný, vyrovnaný, milý a léčivý, že už jsem si ani větší odpočinek dát nemohla. Jak fyzickej, tak psychickej, bez televize, internetu, ISu a tak dále. Bez hysterie, nervozity a prostě klid. Teď se teda dolečuju, u Luka jsem ustlala a odešla do domoviny, kouknout, jak to tady zatím vypadá.
Vypadá to dobře, i když je kuchyň načichlá cigaretama a v pokoji mám zimu jak v psírně.


Tak tady končím.

Mohla bych básnit o více věcech. O tom jak jsem tenhle rok zažila spoustu věcí, jak jsem poznala Štěpána a jak mi ukázal úplně jinou rovinu lásky a vztahu.
Jak jsem potom poznala samu sebe, když jsem se v Barce zoufale snažila nehledat Luka očima v davu lidí, ale stejně jsem pak přes všechny zádrhely byla rozhodnutá, že nemám co ztratit a msím mu říct, jak moc se mi líbí jako člověk.
A taky o celým projektu a osobním (ne)vývoji.

Ale to si nechám na jindy.

Snad bude další rok pokračovat... snad prostě další rok přijde.

Ačkoliv trochu chraplavý záznam, velice doporučuju!

Nevlastní život ve svátečním ohozu

26. prosince 2014 v 14:57 Bez logiky věci
Nebaví mě být pořád v útlumu... chovat se pořád nějak "takhle by to raději mělo být"... připadám si často už skoro jako v tom Přeletu (jo, Jen pro vaše dobro a další věty mi dost vrtají v hlavě), člověk se pak úplně utopí (nebo otupí?) v těch obecně přijatelných rovinách.

Musím se bavit s lidma, se kterýma nechci, musím se tvářit jinak než normálně, musím poslouchat nervy jiných lidí a musím dělat že nic, musím jíst jídlo, který jíst nechci, musím být, kde nechci. A nejde o nechci jakože zrovna nemám náladu, ale jakože opravdu nechci, protože to nikomu k ničemu dobrýmu nepomůže. U babiček se už leta jede na podivnou cenzuru, neříkám s kým zrovna chodím nebo co dělám, protože by se to do příště zapomnělo a nebo zamotalo s dalšíma informacema. Od jedné babičky neustále dostávám bezlepkový cukroví a u další se ze všech mých bývalých a současných stala jedna osoba, takže pro dnešek třeba kominík, co má dneska svátek (Tom a Štěpán v jednom), natož abych tak třeba mluvila o někom jako Luk.
Luk je nemocnej a musím říct, že vařit mu dokola čaje a běhat po městě se snahou najít otevřenou lékarnu mě opravdu naplňuje, má to smysl a nedělám to proto, že bych musela. Prostě je to automatická reakce. Což se u zbytku takových těch zvláště rodinných akcí nekoná. Dneska jsem si nabrala červený zelí, který bylo sladký (novej recept se skořicí a brusinkama, proč ne), mám ráda kyselý zelí, tak jsem nahrábla kus normálního zelí a při prvním soustu se mi zkřivila pusa, že mi ani tohle nechutná. Asi všechny ty knedlíky a zelíčka prostě nemusím. Vůbec jsem v tu chvíli nechápala, proč tam sedím, proč mám poslouchat všechny ty zmatky a historky, proč nemůžu prostě říct, Babi, buď ticho, nás to nezajímá postopadesáté, obědváme... a proč jsem musela jíst to zelí... proč jsem musela obědvat, když jsem neměla hlad.
Je to přehnaný uvědomování nevlastního života.

...

Na ruce se mi udělal ekzém a vůbec netuším, jak bude probíhat rozhovor o některých věcech s některými lidmi, přestože s Panem Otcem to šlo normálně. A asi jsem nemocná.

...
Přeju hezký svátky.

Krátký přehled

22. prosince 2014 v 23:16 Bez logiky věci
Nelogika předsváteční doby.
Uklízím ostošest cizí domácnosti a u nás se bude uklízet asi až zítra, jestli vůbec nějak pořádně.
Peníze na vlastní dárek jsem rozdala za dárky ode mě ostatním.
Zamilovaná po uši a stejně na všechny sváteční dny sama.

Můžu být na sebe pyšná aspoň za dárky, který jsem zpracovala vastnoručně, i když výsledek je nejasnej. Štěpánovi pletený, Lukovi háčkovaný, sestře částečně stvořený. Aspoň tak. I když vážně nevím, jak to dopadne na ostrý zkoušce.
Čekám netrpělivě na alespoň nějaký výsledky zkoušek, abych měla trošinku jasněji v časové ose ledna. Ticho po pěšině. Snažím se dát si mezi svátky co nejvíc klidnýho volna na setkávání, dolaďování a tak dále, abych nemyslela jen na nedodělaný e-learningy.

Doma sleduju už několik týdnů a dýl nepokojnou Sestru, jak chodí a je nesvá. To co obdivovala Fall někdy dřív, Sestřino odhodlání a neřešení některých věcí ohledně vzhledu a těla a tak, to se pomalu ztratilo v mlze Nutriční Superspecialistky, "doplňků stravy" a zabývání se tělem v nové rovině... achjo. Je mi z toho smutno, ale zároveň moje působení se míjí stejně jako působení rodiny se míjelo mě. Asi je tady opravdu jiná psychická dimenze mezi lidma, nebo možná právě stejná...ksakru...

Jinak mám radost z novýho náhodně ulovenýho dreadovýho korálku z hodně hrubě opracovanýho dřeva. Taky mám radost z lásky. Můj aktuální stav se dost blíží štěstí, ale k tomu mi vrtá hlavou až příliš zádrhelů a nedořešených věcí. Jenže si chci dát volno i v hlavě. Udělat si prostě svátky plný nepřemýšlení, neřešení a úklidu v těch normálních věcech - vytřídit věci ve stole, ve skříni, v učení, dodělat seminárky, promazat zprávy a setřít ze všeho prach. Je to někdy potřeba i bez hlubší mozkový činnosti v pozadí.

Hezký svátky všem!!

Nehezký myšlenky

17. prosince 2014 v 18:03 O mužské části světa
Tak se hlásím. Že žiju. Že nějak překlepávám tohle nanicovatý období. Chvilkama pěkný, chvilkama nudný a chvilkama prostě nijaký.

S Lukem jsme včera stáli mezi ovocnýma stromkama a prohlíželi si minidomeček, ve kterým by se teoreticky dalo bydlet. Nikoliv spolubydlet, prostě bydlet. Ale jela jsem se kouknout taky. Starší pán povídal a povídal, co vše tam je, není, může být, nemůže být a díval se na nás jako na mladé manžele, co si hledají alternativní bydlení. Já se jen usmívala a občas zavrtěla hlavou, jako že němáme děti a že je neplánujeme a že ano, že jsme mladí a produktivní a opravíme to. My, my, my. Přitom si tak nějak pořád připadám jako Já a On, On a Já nebo jen On, Já... Přitom se mi dostalo všeho, citů, empatie, doteků, zájmu, vyznání, dobrých snídaní, občasných komplimentů... přesto všechno si pořád připadám jako: Jeden a Jeden se potkali a jsou pořád Jeden a Jeden, vedle sebe. Z toho důvodu taky mlčím a dělám, že nic. Poslouchám pořád, jak to má Luk nepříjemný a jak to má K. nepříjemný. Já to nepříjemný nemám, já jsem prakticky vetřelec v nevyřešeným ději, žejo.
Ne že bych to nějak těžce nesla. Já to přecházím a čekám, co bude, občas přijde noční můra na téma K. a stalking a občas Luk zmíní jednu dvě věty o K., ale jinak mlčím a čekám.

V neděli na divadle jsem šílela, cukala mi hlava a pořád se různě otáčela, protože se mi neustále zdálo, že tam K. přišla. Informace, že by snad mohla za Lukem přijít takhle mezi lidi mě vyděsila víc, než představa, že leží v posteli vedle něj. Představovala jsem si, jak za ním jde, jak to bere stále beze změny, K. plus Luk a jak já sedím zařezaná v sedadle, ignorovaná a odsunutá do tmy neaktivního publika. Co by se stalo, kdyby tam byla a já třeba za Lukem prostě šla taky. Vytasila by mačetu a zasekla mě? Nebo se zhroutila? Nebo by to ignorovala a vytrhla mi Luka z náruče?
Možná by se spíš Luk raději tvářil, že mě nezná a dost možná by se mi z náručí raději vytrhl sám.
Prý se mu zdálo, že vidí K. jít domů a tak tam chtěl být dřív, aby mohl zahladit stopy...tadadamtam... zajímalo by mě, jestli by i vypral svoje tričko, abych z něj nebyla cítit. Protože i stopový množstí je asi dost bolestivý.
Prý, že K. dál neakceptuje a dál chce všechno. Respektive asi celýho Luka. Tak já teda sedím a čekám, sakra, co můžu dělat jinýho.

Všichni mi říkaj, jak to maj těžký. Chudák Luk. Chudák K. a mě to může být vlastně jedno, že jo. Co jsou okouzlený dva měsíce proti čtyřem bohatejm rokům... Tak já se snažím. Teď to vypadá, že jsem sobecká mrcha. Ale moje podvědomí nejlíp ví, jak myslím na K., jak jsem ta poslední, co by jí přála cokoliv zlýho. Jak myslím na to, aby to bylo rozumně dobře dovedený do jasnýho závěru. Jak si přeju, aby Luk měl už prázdnou hlavu bez těžkýho svědomí a myšlenek.
A je mi to ku hovnu, s prominutím.
Stejně mám při každičkým okamžiku u Luka kolem sebe clonu z K. a moje oškubaný, ustrašený srdce si netroufá tu clonu strhnout.

Blablablablablablablablablablabla.

Už aby bylo zase po všem.



Noc je náš jediný majetek
Noc je náš jediný spolešný majetek

Texty, písně, texty, písně a dál

9. prosince 2014 v 16:46 Ušima a Očima
Texty. Texty jsou důležitý, někdy je ignoruju a někdy píšu nový. A pak se rozebírají... tak teď jiný texty...


I see so much now
How my head spins round
Tell me just what to do
Cause I'm lost inside it all

Cause I would like to get to know you
I would like to get to know you
To know you

Cause if there is a place for me, a place for you
This is what I've found
And if there is a place for me, a place for you
This is what I've found

Try to forget how
All these things came round
Tell me just what to do
Cause I'm lost inside it all

Cause I would like to get to know you
I would like to get to know you
To know you

Cause if there is a place for me, a place for you
This is what I've found
And if there is a place for me, a place for you
This is what I've found

So hold your head high
Think about a better time
[x7]

Hold your head high
Think about...

Cause if there is a place for me, a place for you
This is what I've found
And if there is a place for me, a place for you
This is what I've found

If there is a place for me, a place for you
If there is a place for me, a place for you
If there is a place for me, a place for you
If there is a place for me






Niemand kommt rein und setzt sich hin
Den Fuß auf'n Tisch, Hand unter's Kinn
Niemand isst hungrig mein Frühstücksmenü
Niemand kommt immer zu früh

Niemand, ich habe Geschenke für dich
Was wär ich geworden, gäb es dich nicht
Meine gesammelten Werke - bitte sehr
Alles gehört dir

Niemand, niemand kennt mich wie du
Unbedingt, ich geb alles zu
Keine Enttäuschung, kein einziges Mal
Aber dir ist eh alles egal

Niemand, siehst du's, ich wachse nicht mehr
Meine Hände sind Füße, Niemand, schau her
Bald bin ich nichts und das, was dann bleibt
Ist deine Wenigkeit

Niemand, was, was willst du?
Immer bist du hier
Niemand, was, was willst du?
Von mir?

Nechat se pohnout...

5. prosince 2014 v 21:20 Životní smetiště
Zajímavá terapie co se těla týče.
Už dlouhý leta svoje tělo nastavuju, vlastně jsem sama sobě korekturou. Mám v hlavě normy, jak můžu vypadat, v jakých polohách mě může vidět okolí, v jakých polohách mě může někdo vidět nahou, jak se můžu vidět já sama. Je to hrozně děsivý. Už několik let jsem neměla nezatažený břicho, možná ve spánku, ale kdo ví, připadám si tak ujetě, že bych se nedivila i automatickýmu zatahování během spánku. Už jsem v hodně ohledech tuhle úchylku povolila. Ale pořád je toho dost, co v běžné praxi vědomě nevnímám. Kroutím se, nefotím se, šteluju se, sedím a stojím v sice pohodlných, ale hlavně "bezpečných" polohách. O kontrole svýho těla při sexu ani nemluvě. Mám zauomatizovaný polohy těla, dokážu jít nahá po pokoji, ale musím si rukama zakrývat prsa. Dokážu se před někým oblíkat/vysvlíkat, ale nedýchám u toho... achjo, přitom už to zdaleka není tak zlý, jak to bývalo. Je to ale jen iluze sebepřijetí, protože je to přijetí na základě už nacvičených pohodlných a schůdných pozic v 90% situací.

Tak jsem udělali s Lukem dobrou věc.
Luk jakožto osobní asistent profík, kterej celý dny s lidma nějak hýbe nebo je oblíká, vysvlíká a vůbec všechno, zavtipkoval, že mě ráno budit nechce, ale může mě oblíct a posadit na káru (postavit na nohy přesněji), měl v sobě piva, ale já se nadchla, že jo, že to rozhodně, že se ráda nechám stoprocentně opečovávat se vším všudy. Tak Luk souhlasil, že teda jo.
...
Přišla situace, kdy jsem ležela nahá pod peřinou, Luk nahmatal moje kalhotky a že ať jsem celá "ochrnutá", že mě teda obleče. A mě začaly cukat ruce a nohy a styděla jsem se, vůbec se mi nelíbil pocit, že se na moje tělo bude Luk dívat v naprosto povoleným, nekočírovaným stavu, že se mnou bude hýbat a že prostě všechno uvidí! (I když hranici studu a intimity jsme dávno překročili...wtf??) Ale chtěla jsem to zkusit, nedalo mi to a ve volných chvílích jsem si aspoň nervózně ťukala prstama do břicha a moc jsem mluvila, abych to zvládla do konce. Myslela jsem, že kalhotky budou to nejhorší, že pak už pohoda... hahaha... vůbec mě nenapadlo, že pak mi bude oblíkat podprsenku a šaty a třičko a že u toho mě zdvihne a opře o sebe a že budu v poloze, do které se nešteluju ani sama před sebou, natož tak polonahá před fešným mužem.
Abych byla upřímně konkrétní, nikdy bych nemohla dopustit, aby se mi takovým způsobem povolilo a skrčilo břicho pod prsama a někdo to mohl vidět bez minimálně jedné vrstvy černýho oblečení. Jasně, že se mi břicho krčí pokaždý když si sednu, ale je to pod mou kontrolou, s pocitem zataženýho vetřelce, s pocitem, že když si budu prohrabovat vlasy a zašmodrchám si nohy, bude to ošklivý přehlídnutý. (je to hrozně podobnej pocit jako při focení na výstavu!) Poloha polozborcenýho Pinoccia bez podprsenky asi největší schíza. Zajímavý, že vlastně nemám ráda ani svoje prsa v jakýmkoliv stavu.
Když jsem měla oblečený šaty, přestávalo mi to vadit a jen jsem sledovala, vtipkovala a vnímala Lukovy jemný ruce. Škoda, že jsem se nedokázala opravdu stoprocentně uvolnit a být víc vláčná. Chci to zkusit znovu.

Dost by mě zajímalo, jaký by to bylo od někoho intimně neblízkýho, od někoho, kdo na mě nikdy víc nesahal a kdo mě nikdy nahou neviděl.

Samozřejmě, že Luk žádný takový hovadiny vůbec nevnímal, mrmlal, že mu to usnadňuju a chlípně se usmíval při zapínání knoflíčků v oblasti prsou. No jo.


Byl to rozhodně zajímavý terapeutický a probouzející pokus. Původně velká sranda a nakonec velká nervozita. Doporučuju všem, kdo se přirozeně nepříjímají. Doporučuje 9 z deseti chorých müslí.


Tělo, tělo, tělo, tělo.........

1. prosince 2014 v 21:40 Životní smetiště
Tělo. Tělo.Tělo.Tělo.Tělo............ odosobněná jednotka někde v prostoru................
Připadá mi důležitý napsat, jak se vyvíjí moje sebepoškozovací záseky.

Věc se má tak. Teoreticky jsem v pohodě. Teoreticky nemám nijak zvlášť vyhublý tělo ani extra obtloustlý (ostatně tohle vůbec už neumím posoudit, asi bych se zase měla občas vyfotit). Teoreticky normálně jím, dle možností, peněz, nálady vařit nebo se odbýt rohlíkem. Jím jako běžnej smrtelník, piju kafe, občas víno a občas maté, jím někdy sladkosti, hojně pečivo, dneska jsem naprosto normálně snědla knedlíky, aniž bych byla frustrovaná špatným trávením. Trávení mi občas funguje a občas jako celej můj život zadrhává. Někdy v noci jím čokoládu nebo piškoty. Někdy večeřím až po 9 večer, někdy nevečeřím vůbec. Maso jím pouze v případě, že je doma navařený, ale doma se tak často nestravuju. Jsem línej zdravojedlík. Na pohled to vypadá dobře/správně/normálně/jakkoliv přijatelně. V PMS mám větší chutě na sladký, ale jinak moc velký touhy zajídat se, nejsou. Jsem údajně relativně zdravá?!?


Tělo.


Úchylný představy o tom, že jsem odporná, že moje tělo by si zasloužilo radikální ořez tukové a možná i svalové hmoty jsem postupně změnila v touhu mít zdravý tělo (zahrnující hubenost, vitalitu, vysportovanost a tak dále), později v touhu mít zdravý tělo bez PPP (neblít, neničit ho a žít dobře a normálně) a nakonec jsem tady... tady v naprostým prázdnu a útlumu, co se týče jakýhkoliv zásahů do vlastního těla.
Moje tělo teď funguje dost mimo mě. Nějak ho krmím, nějak ho láduju, nějak ho občas umyju a obleču, ale naprosto nevnímám, co dělá, jak reaguje, jak se cítí a co po mě chce, výjma zimy, tepla, hlad, nehlad, bolest. A to až v hraničních polohách.

Tak dlouho jsem se snažila nevnímat svoje tělo jako základní středobod vesmíru a ignorovat svoje obavy, očekávání až jsem došla k totální ignoraci a odosobněnosti těla. Dělám věci, který vím, že škodí, ale je mi to úplně jedno, jenom se občas kouknu a nic nevidím. Je mi jedno, co udělá moje tělo po nezdravým jídle, je mi jedno co udělá po zdravým jídle, nezáleží mi na tom, jak moc mi po cigaretách žloutnou zuby, ani jak mě svědí vlasy, jak se mi na rukách dělají exémoidní puchýřky, jak si oškubávám nehty na nohou a jak moc se mi množí kvasinky. Co se týče Těla, jsem APATICKÁ, FLEGMATICKÁ, SKEPTICKY SMÍŘENÁ. Asi takhle bych definovala vztah ke svýmu tělu.

Tenhle přístup mi dává možnost nezabývat se tělem a hovadinama, ale starat se život okolo. Jenže jak moc je to narušený a správný... jednou mi to totiž tělo oplatí, o tom není pochyb. Jak už jsem psala, dlouhodobý následky, snad jen arytmie mě občas vyplaší. Ten zbytek? Egal...
................................................................................................................

V tomhle stavu dost chápu lidi s morbidní obezitou, že si toho ani nevšímají a že to tam nechají zajít. Chápu i lidi, co nejí a jen kouří a pijou kafe, chápu vlastně všechny podivný jinak nepochopitelný úlety s vlastním tělem. Chápu to.
Žiju v takovým apatickým nepohodlí, nechodím na záchod, když se mi chce, mačkám si pupínky a říkám si, že třeba někdy to udělám líp. Pak mě vlastně překvapí, když je mi dobře/příjemně na těle. Když se cítím svěží, uvolněná, odpočatá, když mě nebolí břicho a když je mi dobře po józe. Takže jiná forma patologickýho bezectnýho chování?!

................................................................................................................

Už si ani neberu osobně názory okolních lidí na svůj vzhled. Když se někdo kouká, že třeba vypadám jako bezdomovec (což v poslední době často vypadám), jsem flegmouš, stejně tak mi lidi hojně říkaj, jak mi to sluší...flegmouš... Vím já vůbec jak vypadám? Mám JÁ něco společnýho s tím, co lidi hodnotí, co lidi viděj? Co já vidím v zrcadle? Jak to mám vnímat jako svou součást?
Tenhle stav mi vadí možná ještě víc, než když jsem měla alespoň nějakej strach o svoje hmotný tělo. Když jsem měla pud sebezáchovy. Tak si užívám, když aspoň někdy cítím dotek, když mě Luk obejme, cítím to, cítím teplo a cítím velký objetí, pevný, který nepovoluje ani když Luk usne. To je tak asi to jediný, co na svým těle vnímám komplexně se sebou samotnou.
Moje sebeúcta prakticky pořád neexistuje.
Toliko pesimistickýho žbleptu o sobě. Jak jinak.
P.S. V Brně je apokalypsa. Nic nejezdí, všechno se pálí a zkratuje a na stromech jsou mrazíkovský zmrlzý kapky. Konec světa.