Konec roku ve znamení vymítání... bacilů... infekcí z krku... špatných nálad...vší... a tak. Aby to bylo zajímavý.
Poslední čtyři dny jsem strávila u Luka s Lukem. Zprvu proto, abych ho donutila pít čaj a tekutej paralen, protože vypadal na umření. Moje ochotná snaha asi trochu zapůsobila a vzápětí bacil přeskočil na mě, jakožto jedince s dlouhodobě slabou imunitou. Takže Luk nemusel litovat, že dlouho nebyl v práci, ježto se musel starati chvíli o mě. Nicméně jsme se oba pěkně snažili, koukali jsme na filmy na Pata a Mata, spali, svorně kašlali a pili paraleny a měnili si teploměry a na večer přišel největší příval energie a tak jsme si nahlas četli mou oblíbenou Helenku Součkovou, hezky na střídaču, každej jednu kapitolu. A bylo to tak klidný, vyrovnaný, milý a léčivý, že už jsem si ani větší odpočinek dát nemohla. Jak fyzickej, tak psychickej, bez televize, internetu, ISu a tak dále. Bez hysterie, nervozity a prostě klid. Teď se teda dolečuju, u Luka jsem ustlala a odešla do domoviny, kouknout, jak to tady zatím vypadá.
Vypadá to dobře, i když je kuchyň načichlá cigaretama a v pokoji mám zimu jak v psírně.
Tak tady končím.
Mohla bych básnit o více věcech. O tom jak jsem tenhle rok zažila spoustu věcí, jak jsem poznala Štěpána a jak mi ukázal úplně jinou rovinu lásky a vztahu.
Jak jsem potom poznala samu sebe, když jsem se v Barce zoufale snažila nehledat Luka očima v davu lidí, ale stejně jsem pak přes všechny zádrhely byla rozhodnutá, že nemám co ztratit a msím mu říct, jak moc se mi líbí jako člověk.
A taky o celým projektu a osobním (ne)vývoji.
Ale to si nechám na jindy.
Snad bude další rok pokračovat... snad prostě další rok přijde.
Ačkoliv trochu chraplavý záznam, velice doporučuju!