Tělo. Tělo.Tělo.Tělo.Tělo............ odosobněná jednotka někde v prostoru................
Připadá mi důležitý napsat, jak se vyvíjí moje sebepoškozovací záseky.
Věc se má tak. Teoreticky jsem v pohodě. Teoreticky nemám nijak zvlášť vyhublý tělo ani extra obtloustlý (ostatně tohle vůbec už neumím posoudit, asi bych se zase měla občas vyfotit). Teoreticky normálně jím, dle možností, peněz, nálady vařit nebo se odbýt rohlíkem. Jím jako běžnej smrtelník, piju kafe, občas víno a občas maté, jím někdy sladkosti, hojně pečivo, dneska jsem naprosto normálně snědla knedlíky, aniž bych byla frustrovaná špatným trávením. Trávení mi občas funguje a občas jako celej můj život zadrhává. Někdy v noci jím čokoládu nebo piškoty. Někdy večeřím až po 9 večer, někdy nevečeřím vůbec. Maso jím pouze v případě, že je doma navařený, ale doma se tak často nestravuju. Jsem línej zdravojedlík. Na pohled to vypadá dobře/správně/normálně/jakkoliv přijatelně. V PMS mám větší chutě na sladký, ale jinak moc velký touhy zajídat se, nejsou. Jsem údajně relativně zdravá?!?
Tělo.
Úchylný představy o tom, že jsem odporná, že moje tělo by si zasloužilo radikální ořez tukové a možná i svalové hmoty jsem postupně změnila v touhu mít zdravý tělo (zahrnující hubenost, vitalitu, vysportovanost a tak dále), později v touhu mít zdravý tělo bez PPP (neblít, neničit ho a žít dobře a normálně) a nakonec jsem tady... tady v naprostým prázdnu a útlumu, co se týče jakýhkoliv zásahů do vlastního těla.
Moje tělo teď funguje dost mimo mě. Nějak ho krmím, nějak ho láduju, nějak ho občas umyju a obleču, ale naprosto nevnímám, co dělá, jak reaguje, jak se cítí a co po mě chce, výjma zimy, tepla, hlad, nehlad, bolest. A to až v hraničních polohách.
Tak dlouho jsem se snažila nevnímat svoje tělo jako základní středobod vesmíru a ignorovat svoje obavy, očekávání až jsem došla k totální ignoraci a odosobněnosti těla. Dělám věci, který vím, že škodí, ale je mi to úplně jedno, jenom se občas kouknu a nic nevidím. Je mi jedno, co udělá moje tělo po nezdravým jídle, je mi jedno co udělá po zdravým jídle, nezáleží mi na tom, jak moc mi po cigaretách žloutnou zuby, ani jak mě svědí vlasy, jak se mi na rukách dělají exémoidní puchýřky, jak si oškubávám nehty na nohou a jak moc se mi množí kvasinky. Co se týče Těla, jsem APATICKÁ, FLEGMATICKÁ, SKEPTICKY SMÍŘENÁ. Asi takhle bych definovala vztah ke svýmu tělu.
Tenhle přístup mi dává možnost nezabývat se tělem a hovadinama, ale starat se život okolo. Jenže jak moc je to narušený a správný... jednou mi to totiž tělo oplatí, o tom není pochyb. Jak už jsem psala, dlouhodobý následky, snad jen arytmie mě občas vyplaší. Ten zbytek? Egal...
................................................................................................................
V tomhle stavu dost chápu lidi s morbidní obezitou, že si toho ani nevšímají a že to tam nechají zajít. Chápu i lidi, co nejí a jen kouří a pijou kafe, chápu vlastně všechny podivný jinak nepochopitelný úlety s vlastním tělem. Chápu to.
Žiju v takovým apatickým nepohodlí, nechodím na záchod, když se mi chce, mačkám si pupínky a říkám si, že třeba někdy to udělám líp. Pak mě vlastně překvapí, když je mi dobře/příjemně na těle. Když se cítím svěží, uvolněná, odpočatá, když mě nebolí břicho a když je mi dobře po józe. Takže jiná forma patologickýho bezectnýho chování?!
................................................................................................................
Už si ani neberu osobně názory okolních lidí na svůj vzhled. Když se někdo kouká, že třeba vypadám jako bezdomovec (což v poslední době často vypadám), jsem flegmouš, stejně tak mi lidi hojně říkaj, jak mi to sluší...flegmouš... Vím já vůbec jak vypadám? Mám JÁ něco společnýho s tím, co lidi hodnotí, co lidi viděj? Co já vidím v zrcadle? Jak to mám vnímat jako svou součást?
Tenhle stav mi vadí možná ještě víc, než když jsem měla alespoň nějakej strach o svoje hmotný tělo. Když jsem měla pud sebezáchovy. Tak si užívám, když aspoň někdy cítím dotek, když mě Luk obejme, cítím to, cítím teplo a cítím velký objetí, pevný, který nepovoluje ani když Luk usne. To je tak asi to jediný, co na svým těle vnímám komplexně se sebou samotnou.
Moje sebeúcta prakticky pořád neexistuje.
Toliko pesimistickýho žbleptu o sobě. Jak jinak.
P.S. V Brně je apokalypsa. Nic nejezdí, všechno se pálí a zkratuje a na stromech jsou mrazíkovský zmrlzý kapky. Konec světa.