Leden 2015

Filozofickej žblept o zklamání a změně

17. ledna 2015 v 15:19 Životní smetiště
Chce se mi plakat. Přecitlivělost z pms, jasně. Za jiných okolností bych to spolkla a prostě se odosobnila od nějakých názorů ostatních. Asi tak od chvíle, kdy jsme s Lukem seděli ve vlaku na snídani do Hrušovan bylo mi úplně jasný, že to tak má být a že je to správně. Ráda bych napsala všem těm, kteří mají neustále pocit, že je to jenom další moje omamná květinka, jak se věci mají, ale myslím, že to opravdový zůstane uzavřený mezi mnou a Lukem a doufám, že to vidí i pár párů očí, který věří a vnímají otevřeněji.

Můj život byl plnej intenzivních prožitků, emocí, nenávistí, lásek, radostí, smutků a slastnýho plynutí obyčejných chvilek. Za tu dobu jsem si prošla různým podobama a nanesla jsem na sebe fůru vrstev hnusů a nepořádku od sebe i od ostatních. Každej to s sebou nese a někteří to umí dobře filtrovat v průběhu. Za posledních pár let jsem už několikrát pocítila nevyhnutelnost vystoupení z normálního života, ale nikdy ne natolik pevně a uceleně jako teď. Zdolávat výzvy všedního života je pro mě důležitým prostorem, kde můžu svoje vrstvy pomalu odlupovat a zahazovat pryč. Ačkoliv jsem udělala stovky různých náhlých rozhodnutí a sesypávala jsem se postupně zase zpět, s každým takovým rychlým (ne)začátkem mi zasvítilo na stabilnější cestu, ke které jsem se musela vyškrábat. Teď jsem na začátku a nevím, kam vede, ale rozhodně vím, že jinou cestu už nemůžu. Že zvolit jistější stezky by znamenalo sestoupit o dost vývojových pater níž a to bolí.
Za ty roky kdy se o něco snažím, kdy poukouším život ze všech stránek, za ty roky kdy jsem udělala spoustu špatnejch věcí jako každej člověk na světě, za ty naplněný roky už jsem taky dokázala pochopit, že některý věci a změny nejdou udělat, dokud u toho budu a dokud se budu stavět ukázkově proti. Zažitý věci se nedají změnit, pokud to člověk sám vnitřně necítí a toho se nedá dosáhnout od někoho zvenčí. Cítím tedy potřebu narovnat pokřivený vazby a nepochopení, bohužel jiným způsobem než jak by si přáli všichni ostatní. Alespoň já nedokážu sdílet život s někým, kdo nechce zkusit nahlížet na věci z jiné perspektivy.


Je mi líto, že lidi v mým okolí mi nevěří, že existují všehovšudy tak dvětři duše, které poslouchají, vnímají a snaží se stát se mnou i na nejisté cestě. Pak jsou duše úplně vzdálené a externí, které však pevně přijímají jakýkoliv můj směr. za to jsem jim vděčná. Není jednoduchý dělat životní změny, když si vaši údajně nejbližší myslí, že to stejně dopadne špatně, že se to brzo vrátí do starých kolejí a že je to blbost. Chce se mi brečet, protože stojím před změnou, před pocitem nejistoty, ale zároveň klidu, že kráčím dál a neskutečně mě bolí, že se nikdo nesnaží vnímat pozitivní možnosti. Couvnout v takovém případě nemá už vůbec žádný smysl. Jsem zklamaná.

Jsem člověk, co se plácá ve spoustě zabejčených představ, člověk někdy nezodpovědný, nepořádný, introvertní s potřebou být občas lepším člověkem. Ale jsem taky Já. Některý věci se mi i daří, dokázala jsem ustát všelijaký chvíle, dokázala jsem zužitkovat zásadní hnusy v něco smysluplnýho v projektu, dokázala jsem vydržet a stále víc ve mě narůstá pevná víra. Víra v univerzální dobro, který se může projevovat všelijak. Nejsem skeptik, nejsem ani pesimista, jsem naopak věrný zastánce toho, že lidi vždycky můžou udělat věci jinak a třeba líp, jsem zastánce toho, že nic není konečná verze, že vlastní prožitek může ovlivnit jedině člověk sám. Že někdy se musí překročit spousta špinavých stop, ale je to správně, pokud to člověk niterně prožívá. Jsem optimista a odmítám přijmout všechny skeptický úvahy. Jsem sice ustrašená, ale nikoliv bez víry a bez zásadní dávky ironie.

Prozatím se tedy loučím a doufám, že příští příspěvek bude z další životní etapy.

O ženě v ženě neženě

14. ledna 2015 v 20:23 O mužské části světa
Mám problém se svým tělem, z ženskostí a vůbec se svým pohlavím a tak.
Proč si to myslím... v prvé řadě jsem měla hnusnou/teď o kousek lepší PPP, nemám ráda svůj vzhled v určitých chvílích- nesnáším léto, protože to skýtá příliš odhalené tělo. Mám už asi chronické kvasinky a téměř všechny mé jakože vážné vztahy začaly rovnou nečím sexuálně zabarveným v proudu alkoholu. Hm. Nebo že bych byla moc skeptická?

Uvědomila jsem si to nědy v pátek večer, kdy mě Štěpán zanechal v podnapilém stavu samotnou v hospodě mezi třemi muži, kteří všichni slintali mým směrem a já si připadala jako slizká mucholapka. Naproti seděla Šneková, která mi neustále připomínala Ypsilona, že on by byl další v pořadí, ale byl by o kousek zaobalenější. Cítila jsem, jak s množstvím alkoholu narůstá počet jakoby náhodných doteků a otázek na mou osobu. V duchu jsem se nemohla ubránit smutně vtipnýmu pocitu, jak tihle velice dospělí pánové disponují stále stejnými triky, jaký zkoušeli naši kluci na základce, potřeba doteků a nejapný narážky, slintání do výstřihu a zdánlivej zájem o moje zájmy a názory. Přirozený balení na podprahové bázi žejo. Ale neměli by se sofistikovaní chlapi nebo prostě chlapi, kteří jsou o 5 let starší už chovat trošinku nenápadněji?!
A tak jsem po chvíli seděla s dalším a další vínem vedle chlapce v košili a vestě, s dlouhýma vlasama, vousama a pěknýma rukama, co by se mi za jiných okolností možná i zamlouval. On se chvíli tvářil, že si jen rád povídá, ale později začal vtipkovat s rozteklým voskem, mým obličejem a když jsem mu horký vosk rozmázla přes půl obličeje (že jako stačilo) rozhodl se, že je to jasný znamení a políbil mě. A tady se zastavme. Je totiž jedno, že to bylo vše, co si dovolil a že po přemlouvání do další hospody jsem opravdu odjela domů. To ukázkové na této situaci bylo, že jsem se do samotné krizové chvíle ani nezmínila, že NEjsem k dospozici a že NEchci navazovat žádné boční pochybné zábavné známosti. Nechala jsem si podvědomě masírovat ženské sebevědomí, ačkoliv v hlavě jsem neustále obracela oči v sloup, že co to jako má být. Celou dobu jsem myslela na to, že už jsem jiná, že ještě před rokem bych si rozhodně do toho líbajícího dlouhovlasatce promítla možnost velké lásky, snažila bych se ze všech sil a bylo by to nervydrásající, teď jsem na něj koukala, jako na zajímavýho člověka, ale v hloubce naprosto nekompatibilního s mojí osobou. Protože logicky teď vidím největší a jedinou kompatibilitu s Lukem, kterej chtě nechtě nasadil potenciálním jiným mužům vysokou laťku. Ráno s velkou kocovinou jsem si říkala... proč jsem mu sakra hned neřekla, že nic nebude, co v něm vlastně způsobilo ten zájem, když já jsem se chovala naprosto normálně, jako s partou kamarádů. Proč po mě vymáhal další krčmu, proč jsem mu musela slibovat další setkání za ůčelem sdělit mu své velké Ne. Stojí mi to všechno za lehkou dávku opojnýho sebevědomí?

Další den po této skvělé chlapské záležitosti se mi spustily kvasinky. Už dlouho si říkám, že to nemá spojitost pouze se špatnou životsprávou a stresem, ale že tam musí být i jiný faktor. Nazvěme to "faktor narušené ženy". Tenhle faktor ze mě společně s nízkým sebevědomím a sebedestruktivními tendencemi dělá mrchu. Onu iracionální bestii. Tu holku, která je schopna nevěry, polyamorickýho vztahu, nezávazných flirtů a udržování tisíce pavztahů. A nic z toho morálně nechci.

Atmosféru pátečního večera bych ještě chvíli rozebírala. Zarážející bylo, že jsem narozdíl od minulých návštěv této krčmy neměla nejmenší tendence někoho oslňovat nebo si k někomu nenzámému přisednout. Šla jsem tam se Štěpánem, se kterým jsem si chtěla povídat a popít. Když si tedy Štěpán přesedl za dalšími známými a já zůstala ve zmiňované společnosti, nebyla jsem spokojená. Respektive jsem zrovna bojovala s oním "nedělat věci, který mi jsou nepříjemný, nebý tam, kde je mi nepříjemně", bylo mi nepříjemně a čuměla jsem. Asi dvě hodinky jsem pouze koukala, mlčela, usmívala se občasným vtípkům a smála se hloupým pokusům budit pozornost. Lidi kolem mi připadali mimo a nijak zvlášť mě nezajímali. Později, když se začínali zajímat oni o mě, ptali se na věci jako co poslouchám za hudbu a co čtu a tak dále. Suveréně jsem vychrlila asi 20 interpretů, které vůbec neznali a chytali se pouze na Radůzu. V literatuře jsem odkývala Hobita a že mě jinak fantazy nebaví. Vypadalo to, že je raní mrtvice, ale co bych jim měla nalhávat. Ptali se sami. Bylo potom právě šokující, že se jejich zájem o mě zvýšil. Skoro jako bych byla E.T. s hezčím ksichtíkem a prsama. Něco zajímavýho. Why? Why? Why?

Už jsem přetrhala skoro všechny svoje navinutý nitky jako Introvert, Ypsilon, Živočich. Všichni se ustavičně bouřej a snaží se zase si mě přitáhnout do svýho pole působnosti. Posadit si je všechny k jednomu stolu, budu si připadat přesně jako v té krčmě.


Jsem skoro laciná holka, co ji vlastně obecně sex nezajímá. Chtěla bych už svou ženskost přesvědčit, že JE a že ji vnímám.

Sbaleno na cesty...

13. ledna 2015 v 16:36 Bez logiky věci
Trádydádydádydá.

Sice od mého oznámení, že se chci přestěhovat se o tom nikdo bavit nechtěl a Mucha prostě dělá, že nic, ale já už několik dní vyprazdňovala svůj stůl a věci. Velká čístka.
Po tolika letech, kdy jsem sentimentálně shromažďovala každý lístek do kina a účtenku od milých věcí už jsem si řekla, že to s sebou tahat o dům dál nebudu. A že to taky nebudu všechno nechávat doma, aby na to padal prach. Taková čístka mi byla vždycky zatěžko, ale jsem si docela jistá tím, že v praxi mi ty věci chybět nebudou...staré bloky se zápiskama ze základky, hromada nepoužitelných propisek, zlámaných tužek a stohy všelijakých papírů o ničem... tak jsem to probrala, roztřídila a povyhazovala. Krása. Následovaly krabice se šperky, z původních tří košíků a kufříku se stal jeden poloprázdný košík a zbytek na rozdání a vyhození. Ze skříně jsem kupodivu zvládla vše vytáhnout za hodinku. Skříň je teď plná věcí, které už používat prostě nebudu a tak zbývá jen rozhodit sítě a použitelné oblečení někomu prodat/dát nebo cokoliv. Při té příležitosti budu muset rovnou zajít do sekáče a najít si kousky, jejichž nákup odkládám kvůli pocitu, že ve skříni toho mám přece plno. Zároveň chodím už pár týdnů v legínách v pokročilém stadiu rozkladu. Měla bych na sebe být hodnější a taky být praktičtější.

Mám sbaleno.
Na to jak je náš pokoj neustále narvaný věcma, mám sbaleno všechno do tří menších krabic, jednoho vaku s knížkama, do krosny a dvou tašek s oblečením a chci s sebou i teď vypleněný stůl. Zbude po mě pár pohledů a nástěnka na zdi a prozatím klavír s notama. Takže jsem vlastně docela nenáročnej jedinec, když se to tak vezme.

No a tak tu sedím, musím se hodně učit. Pod vlivem všeho (a nad tím se zamyslím po dalším čase v kontextu ženských věcí a tak) mám už třetím dnem hádejte co... okamžik napětí... kvasinky, volejte sláva a tři dny se radujte!, takže tak za dva dny očekávám velice zábavnou menstruaci, ježto zabedněně lečím všemi alternativními způsoby jako vždy a lékarenské prostředky nechávám až budu umírat. Nicméně po krásném druhém dni základní protikvasinkové diety, grepových kapek, tea tree olejíčku, tea tree gelu, antimykotické mastičky, kefíru, česneku, maté a lapacha jsem chvíli doma a nezvládla jsem si neuvařit kafe. Achjo. Však ty holky jedny kvasinkový mi to ještě vrátí.

Toliko z mých dní naplněných novým začátkem.

Don't be shy

8. ledna 2015 v 18:13 Životní smetiště
Situace se vyvíjí samovolně.

Vyplulo to ze mě v návalu potřeby okamžitě jednat, sice mi cukaly koutky, ale to je ta moje poslední nejzoufalejší štace před pláčem. Po první reakci se mi začaly klepat ruce a po delším jednání srdce naopak klepat přestávalo. Ačkoliv jsem byla tvrdě rozhodnuta o všech krocích, cítila jsem až moc ty záseky od Mušinejch vzlyků, viděla jsem všechny ty pasti, který si sama v sobě vyrábí a který mřížema zasahují do dalších životů. Bylo mi z toho na nic. V záchvatu vlastní bezcharakternosti, pocitu viny a pocitu, že jsem přece jenom spíš svině než dcera, hystericky jsem projížděla mezi nepravidelnýma slovesama stránky s nabídkama práce, abych teda nechtěla ani korunu a mohla tak ulehčit všem trápení.
(Stejně je mi to záhadou, už 3/4 roku nechodím na zpěv, co znamená, že Mucha nemusí každej měsíc vypláznout tisícovku a rozdíl žádnej v rozpočtu není. Takže kde je chyba, kde se to ztrácí. Co jde mimo moje chápání...)
Nakonec jsem s hrůzou zjistila, že za hodinu mám zkoušku a že musím umět víc než slovesa.
...tady a teď nemůžu covnout, protože jde o postgraduální výchovu. Protože nelpět je asi to jediný, co se u nás v rodině opravdu nikdy nedařilo.


Během zkoušky, která mi zkazila náladu ještě víc jsem vyretušovala šrámy ze sebeobviňování a schovala emocionální chápání světa na pozdější dobu. Včera u Luka jsem se v mezičase usmívala na potenciálně využitelný místa, rožek na narvanou krosnu a tak. Tak teď si jdu probrat všechno v šuplíkách, abych mohla začít s čistějším štítem.



Ironický veršíky

6. ledna 2015 v 10:49 Ušima a Očima
V záchvatu sebeironie a sebenenávisti (před pár týdny myslím) jsem napsala tři rátké "básně" o pojetí těla... tak se zasmějte...


Když člověk nejí, nechodí na záchod
neplýtvat časem, to by mi přišlo vhod
stejně se tvrdí (což ženským nevadí)
že pravý dámy nejí... a nekadí




V posteli přemýšlím - nehnu se, hnu se?!
V posledních letech mám fur něco v puse
později na zadku, na břiše, na prsou
třaslavý stehna - chlapi to unesou
jím nebo polykám, ničím chtíč chtíčem
rozdíl ve výsledku nevidím v ničem




Hladím se po vrstvách měkkýho těla
obliny, prsa, co jsem dřív chtěla
Tukovej nános na pevným základu
když si chceš sáhnout, meze ti nekladu
však někde v podkoží skrývá se osobnost
těžko se prokoušeš, vrstev je pořád dost