Situace se vyvíjí samovolně.
Vyplulo to ze mě v návalu potřeby okamžitě jednat, sice mi cukaly koutky, ale to je ta moje poslední nejzoufalejší štace před pláčem. Po první reakci se mi začaly klepat ruce a po delším jednání srdce naopak klepat přestávalo. Ačkoliv jsem byla tvrdě rozhodnuta o všech krocích, cítila jsem až moc ty záseky od Mušinejch vzlyků, viděla jsem všechny ty pasti, který si sama v sobě vyrábí a který mřížema zasahují do dalších životů. Bylo mi z toho na nic. V záchvatu vlastní bezcharakternosti, pocitu viny a pocitu, že jsem přece jenom spíš svině než dcera, hystericky jsem projížděla mezi nepravidelnýma slovesama stránky s nabídkama práce, abych teda nechtěla ani korunu a mohla tak ulehčit všem trápení.
(Stejně je mi to záhadou, už 3/4 roku nechodím na zpěv, co znamená, že Mucha nemusí každej měsíc vypláznout tisícovku a rozdíl žádnej v rozpočtu není. Takže kde je chyba, kde se to ztrácí. Co jde mimo moje chápání...)
Nakonec jsem s hrůzou zjistila, že za hodinu mám zkoušku a že musím umět víc než slovesa.
...tady a teď nemůžu covnout, protože jde o postgraduální výchovu. Protože nelpět je asi to jediný, co se u nás v rodině opravdu nikdy nedařilo.
Během zkoušky, která mi zkazila náladu ještě víc jsem vyretušovala šrámy ze sebeobviňování a schovala emocionální chápání světa na pozdější dobu. Včera u Luka jsem se v mezičase usmívala na potenciálně využitelný místa, rožek na narvanou krosnu a tak. Tak teď si jdu probrat všechno v šuplíkách, abych mohla začít s čistějším štítem.
Zuz, hodně sil a čistej nádech přeju!