Chce se mi plakat. Přecitlivělost z pms, jasně. Za jiných okolností bych to spolkla a prostě se odosobnila od nějakých názorů ostatních. Asi tak od chvíle, kdy jsme s Lukem seděli ve vlaku na snídani do Hrušovan bylo mi úplně jasný, že to tak má být a že je to správně. Ráda bych napsala všem těm, kteří mají neustále pocit, že je to jenom další moje omamná květinka, jak se věci mají, ale myslím, že to opravdový zůstane uzavřený mezi mnou a Lukem a doufám, že to vidí i pár párů očí, který věří a vnímají otevřeněji.
Můj život byl plnej intenzivních prožitků, emocí, nenávistí, lásek, radostí, smutků a slastnýho plynutí obyčejných chvilek. Za tu dobu jsem si prošla různým podobama a nanesla jsem na sebe fůru vrstev hnusů a nepořádku od sebe i od ostatních. Každej to s sebou nese a někteří to umí dobře filtrovat v průběhu. Za posledních pár let jsem už několikrát pocítila nevyhnutelnost vystoupení z normálního života, ale nikdy ne natolik pevně a uceleně jako teď. Zdolávat výzvy všedního života je pro mě důležitým prostorem, kde můžu svoje vrstvy pomalu odlupovat a zahazovat pryč. Ačkoliv jsem udělala stovky různých náhlých rozhodnutí a sesypávala jsem se postupně zase zpět, s každým takovým rychlým (ne)začátkem mi zasvítilo na stabilnější cestu, ke které jsem se musela vyškrábat. Teď jsem na začátku a nevím, kam vede, ale rozhodně vím, že jinou cestu už nemůžu. Že zvolit jistější stezky by znamenalo sestoupit o dost vývojových pater níž a to bolí.
Za ty roky kdy se o něco snažím, kdy poukouším život ze všech stránek, za ty roky kdy jsem udělala spoustu špatnejch věcí jako každej člověk na světě, za ty naplněný roky už jsem taky dokázala pochopit, že některý věci a změny nejdou udělat, dokud u toho budu a dokud se budu stavět ukázkově proti. Zažitý věci se nedají změnit, pokud to člověk sám vnitřně necítí a toho se nedá dosáhnout od někoho zvenčí. Cítím tedy potřebu narovnat pokřivený vazby a nepochopení, bohužel jiným způsobem než jak by si přáli všichni ostatní. Alespoň já nedokážu sdílet život s někým, kdo nechce zkusit nahlížet na věci z jiné perspektivy.
Je mi líto, že lidi v mým okolí mi nevěří, že existují všehovšudy tak dvětři duše, které poslouchají, vnímají a snaží se stát se mnou i na nejisté cestě. Pak jsou duše úplně vzdálené a externí, které však pevně přijímají jakýkoliv můj směr. za to jsem jim vděčná. Není jednoduchý dělat životní změny, když si vaši údajně nejbližší myslí, že to stejně dopadne špatně, že se to brzo vrátí do starých kolejí a že je to blbost. Chce se mi brečet, protože stojím před změnou, před pocitem nejistoty, ale zároveň klidu, že kráčím dál a neskutečně mě bolí, že se nikdo nesnaží vnímat pozitivní možnosti. Couvnout v takovém případě nemá už vůbec žádný smysl. Jsem zklamaná.
Jsem člověk, co se plácá ve spoustě zabejčených představ, člověk někdy nezodpovědný, nepořádný, introvertní s potřebou být občas lepším člověkem. Ale jsem taky Já. Některý věci se mi i daří, dokázala jsem ustát všelijaký chvíle, dokázala jsem zužitkovat zásadní hnusy v něco smysluplnýho v projektu, dokázala jsem vydržet a stále víc ve mě narůstá pevná víra. Víra v univerzální dobro, který se může projevovat všelijak. Nejsem skeptik, nejsem ani pesimista, jsem naopak věrný zastánce toho, že lidi vždycky můžou udělat věci jinak a třeba líp, jsem zastánce toho, že nic není konečná verze, že vlastní prožitek může ovlivnit jedině člověk sám. Že někdy se musí překročit spousta špinavých stop, ale je to správně, pokud to člověk niterně prožívá. Jsem optimista a odmítám přijmout všechny skeptický úvahy. Jsem sice ustrašená, ale nikoliv bez víry a bez zásadní dávky ironie.
Prozatím se tedy loučím a doufám, že příští příspěvek bude z další životní etapy.