Neříkej hop... ale my už jsme si asi udělali meziskok nebo takovej miniskůček. Nicotný krůček po lidstvo a velký skok pro mě a Luka. Skok do jiných krajů a končin. Do končin 1. máje, kde je před domem potůček, za domem lesíček a v domě klid, mír a místo pro deset takovejch jako my.
Stalo se to nenadále a nečekaně.
Ještě včera jsme litovali propásnuté chajdy za Brnem, kde to mělo potenciál a ještě dneska v zoufalém rozklikávání beznadějných realitek zazářil domek, umístěn na web v 11 dopoledne s možností prohlídky teď nebo nikdy, protože ještě před námi už tam obhlížela jiná osoba s hotovostí v ruce a velkým zájmem. Na štěstí pro nás musela ještě rozhodnutí konzultovat a my jsme přes nemalé cestovní obtíže, přes náhlé výkyvy počasí, zoufalství a hledání autobusu doputovali k domku, kde nás to prostě naprosto sebralo. Po cestě autem zpět jsme měli jedinou příležitost - říct jo a nebo čekat až přijde zpět paní s hotovostí. A my teda řekli jo a na stole v pokoji leží rezervace... uff... věci se dějou... a má to svoje důvody a cestičky. Nedělám si iluze ničeho, jen snad se těším aspoň na to co bude brzo. Domeček, klid, slípky, vyděšenej kocour zmatkující na zahrádce a prostě změna. Krok k vytouženým hodnotám.
Makléřka se celou dobu hrozně divila, že jsme dva měšťáci, dva obyčejní zpovykaní brňáci, že prý vypadáme na domek, na venkov, že víme co a jak. No. Těžko říct, spíš jsme vypadali jako obyčejně, jako dva vlasatí vagabundi, ale pravdou je, že představy máme jasný a trochu přece jen víme a známe.
S dalšíma věcma v životě se to jeví jako slušnej základ pro totální změny. Ale všechno se uvidí. Necháme to běžet dál a já nebudu nic malovat ani předvídat. Uvidíme.
P.S. Volejte sláva a tři dny se radujte!