Duben 2015

I verstehe... es ganz schlimmmmm

28. dubna 2015 v 12:15 O mužské části světa
Věděla jsem, že to přijde velice brzo, nějaká ta maličká krize, kdy člověk vůbec neví.
Já vím jenom to, že rozhodně stojí za to se nenechat rozhodit a taky že si potřebuu uchovat určitou míru vlastní volnosti pohybu. Protože jinak je to vždycky špatně.

Do německýho divadla přišel v lednu jeden němec. Říkejme mu T. A tak mě otravoval, protože kolikrát divně čuměl a měl blbý nadřazený poznámky o výslovnosti a podobných blbostech. Přesto všechno mi po několika seancích bylo někde v hloubi duše úplně jasný, že s ním to nebude jen tak. Že na mě kouká sice neutrálně, ale já stejně tyhle pohledy vždycky dobře provrtám a vidím to jasněji. Ženský vidění světa, jojojo.
Pak se člověk nachomejtne na německým festivalu do blízkosti všech možných. Seděla jsem vedle T. na zemi, koukala na představení a pak jsme oba na stejným místě pili pivo z plechovky a povídali si o hudbě, zpívání, hraní na klavír. Byl to zážitek ne proto, že bych se zázračně na první pohled zamilovala do prakticky cizího němce (což se taky nestalo!!), ale proto, že si nepamatuju, kdy za poslední roky jsem si s někým povídala německy jen tak. A kdy mi dokonce rodilej němec normálně rozuměl a já jemu. Studentka germanistiky je na větvi z toho, že s někým plká německy... ale jo vlastně... ganz normal na týhle podivný škole. O pár piv později jsme seděli u i s němkou Julií, se kterou si rozumíme taky skvěle, a já věděla docela jasně, že T. mi něco chce. Tak T. ubalil na balkóně tüta, jak tomu zkomoleně říkám a pak jsem jen koukali a on povídal, jak si myslí, že jsem hrozně zajímavej člověk. Warum nicht, bylo to milý a vůbec nic víc v tom nebylo.

Domů jsem se vrátila po propařené noci u Julie a hned zkraje mi bylo jasný, že tady moje volnomyšlenkářská volnost končí, že Luk se mračí a že ze mě skoro sálají ta slova T. jako bychom spáchali něco strašlivýho. Všechno se mi logicky spojilo, žárlivej Luk, pomrkávající T. a moje maličkost, která už několik dlouhých mesíců žije tak nějak z toho co zrovna přijde a neví ani kam směřovat pohled.

Nevím, co bude dál, ale potřebuju být trochu víc o samotě, respektive trochu víc s úplně cizíma lidma nebo jenom tak samll talk kecat o ničem. Luk tu není a myslím, že přes všechno dobrý mezi náma v tomhle ještě dlouho nenajdeme společnou řeč.

Smutnej zelenej

3. dubna 2015 v 10:35 Bez logiky věci
Po Kolenatým článku jsem se dneska nezmohla na nic víc, než posmutnělý...jo...je to přesně tak.

Dnešní den byl zajímavej asi po všech stránkách. Poznala jsem nový lidi, přitom kolem sebe měla i známý jistý obličeje včetně Luka a natáčeli jsme. Během toho se na mě dost lidí nezávisle usmálo.
Po nějakým víceméně dokončeným tvoření se lidi rozptýlili z velké části po svých a moje asociální část se zklidnila, že už nebude potřeba přijímat cizí úsměvy a vůbec tak nějak přijímat cokoliv. Ale jo Zuz, neraduj se předčasně, protože v nestřeženým okamžiku Tě silně obejme prakticky cizí člověk, se kterým sis stihla jen podat ruku a do ucha Ti povídá, jak to bylo vyčerpávající natáčení. Dost na to, že v mezičase jsem rozdýchávala Ev, kterak po celonočním tahu ve velkém veselí objímala kdekoho a ve většině případů taky mě. Ev aspoň trochu znám a je to žena.
Kapcita přetažená a venku se lidi jako každej zelenej čtvrtek seskupovali k zelenýmu starobrnu nebo prostě někam společně prožít chvilkový vysvitnutí sluníčka. Chtěla jsem už taky někam zmizet. Jenže Luk nechtěl. Odešla jsem teda sama a s nepřítomným výrazem jsem se šourala ulicema domů, v kapse se na mě šklebily dvě stravenky, že jako když jdu, tak mám aspoň koupit špenát.
Venku zněla hudba od pipovaru, lidi se veselili a mně se vybavovalo někdy před lety nalezený místo na hradě, odkud jsme s Ypsilonem poslouchali v dálce hrající Čechomory. Bylo jaro a měli jsme zmrzlý ruce. A pak loni, jak jsme v čerstvé jarní zamilovanosti se Štěpánem poslouchali Listolety na Šelepce a já si ještě taky dost pamatuju, že měl na sobě kostkovanou košili a tak pěkně voněl. Tak včera jsem nechala muže s naivní nadějí, že přijde brzo v hospodě. Celou cestu se mi chtělo plakat, že jsem taková zasekaná jednotka, že ani nedokážu říct chlapovi, že chci aby se dneska neopíjel a šel se mnou kamkoliv, protože mi je smutno. Vlastně to bylo dost podobný jako na Silvestra.
Asi taky zastávku od domu jsem se rozhodla, že s ním prostě teď budu mluvit a řeknu mu, jak se cítím a už to samotný bude úspěch. V realitě jsem se zvládla jen optat, jestli tam bude dlouho, že bych si s ním chtěla užít první a poslední sluníčko celýho dne a pak jsem se mu s velkouo dávkou studu omluvila, že mu vzlykám do telefonu. Toliko projevení osobních pocitů cílevědomé, sebevědomé, silné a neohrožené ženy... chvíli potom mě na ulici zastavila čistá, hezky oblečená paní s rudou rtěnkou, jestli jako nemám pro ni nějaký drobáky na jídlo. Sáhla mi na rameno a v tu chvíli jsem z kapsy vyrvala jednu zmačkanou stravenku, vrazila jí to do ruky a odešla jsem tak rychle, že jsem div neběžela. Pak jsem se rozplakala, za druhou stravenku jsem koupila ten pitomej špenát a šoupla ho do mrazáku, protože mi bylo úplně jasný, že dneska se špenátu ani Luka už nedočkám.

Musím se nad sebou asi zamyslet.