Po Kolenatým článku jsem se dneska nezmohla na nic víc, než posmutnělý...jo...je to přesně tak.
Dnešní den byl zajímavej asi po všech stránkách. Poznala jsem nový lidi, přitom kolem sebe měla i známý jistý obličeje včetně Luka a natáčeli jsme. Během toho se na mě dost lidí nezávisle usmálo.
Po nějakým víceméně dokončeným tvoření se lidi rozptýlili z velké části po svých a moje asociální část se zklidnila, že už nebude potřeba přijímat cizí úsměvy a vůbec tak nějak přijímat cokoliv. Ale jo Zuz, neraduj se předčasně, protože v nestřeženým okamžiku Tě silně obejme prakticky cizí člověk, se kterým sis stihla jen podat ruku a do ucha Ti povídá, jak to bylo vyčerpávající natáčení. Dost na to, že v mezičase jsem rozdýchávala Ev, kterak po celonočním tahu ve velkém veselí objímala kdekoho a ve většině případů taky mě. Ev aspoň trochu znám a je to žena.
Kapcita přetažená a venku se lidi jako každej zelenej čtvrtek seskupovali k zelenýmu starobrnu nebo prostě někam společně prožít chvilkový vysvitnutí sluníčka. Chtěla jsem už taky někam zmizet. Jenže Luk nechtěl. Odešla jsem teda sama a s nepřítomným výrazem jsem se šourala ulicema domů, v kapse se na mě šklebily dvě stravenky, že jako když jdu, tak mám aspoň koupit špenát.
Venku zněla hudba od pipovaru, lidi se veselili a mně se vybavovalo někdy před lety nalezený místo na hradě, odkud jsme s Ypsilonem poslouchali v dálce hrající Čechomory. Bylo jaro a měli jsme zmrzlý ruce. A pak loni, jak jsme v čerstvé jarní zamilovanosti se Štěpánem poslouchali Listolety na Šelepce a já si ještě taky dost pamatuju, že měl na sobě kostkovanou košili a tak pěkně voněl. Tak včera jsem nechala muže s naivní nadějí, že přijde brzo v hospodě. Celou cestu se mi chtělo plakat, že jsem taková zasekaná jednotka, že ani nedokážu říct chlapovi, že chci aby se dneska neopíjel a šel se mnou kamkoliv, protože mi je smutno. Vlastně to bylo dost podobný jako na Silvestra.
Asi taky zastávku od domu jsem se rozhodla, že s ním prostě teď budu mluvit a řeknu mu, jak se cítím a už to samotný bude úspěch. V realitě jsem se zvládla jen optat, jestli tam bude dlouho, že bych si s ním chtěla užít první a poslední sluníčko celýho dne a pak jsem se mu s velkouo dávkou studu omluvila, že mu vzlykám do telefonu. Toliko projevení osobních pocitů cílevědomé, sebevědomé, silné a neohrožené ženy... chvíli potom mě na ulici zastavila čistá, hezky oblečená paní s rudou rtěnkou, jestli jako nemám pro ni nějaký drobáky na jídlo. Sáhla mi na rameno a v tu chvíli jsem z kapsy vyrvala jednu zmačkanou stravenku, vrazila jí to do ruky a odešla jsem tak rychle, že jsem div neběžela. Pak jsem se rozplakala, za druhou stravenku jsem koupila ten pitomej špenát a šoupla ho do mrazáku, protože mi bylo úplně jasný, že dneska se špenátu ani Luka už nedočkám.
Musím se nad sebou asi zamyslet.