Květen 2015

Bublina klapka 794

26. května 2015 v 22:51 Životní smetiště
Abych to tak řekla... jsem v čím dál větších sračkách, ve velké neprostupné bublině, je to jako skleníkovej efekt... dovnitř to všechno doputuje, ale napovrch zpět už nic. A tak se to ve mě hustí do neúnosný roviny.

Kolem mě se děje dost věcí, dost různorodých věcí a čím víc se toho po mě chce, tím víc toho odignoruju. Není to ignorace jako taková, neznamená to nezájem o věc, ale spíš něco jako totální bariéra, nemožnost pohybu a reakce, paralýza. Představuju si denně všechny možný katastrofy, který by se mi mohly v životě stát a snažím se prožívat aspoň v představě nějaký emoce, snažím se v hlavě nějak zareagovat. Stejně to nefunguje, koukám na všechno to harampádí v životě a jenom tak to sleduju a nechávám plynout. Taková životní prostituce. Někdo do mě kopne, tak já počkám až přestane no. Někdo mě obejme a já zase jen počkám až toho nechá a až pak zpětně se trošku zamýšlím, jestli jsem měla a chtěla nějak reagovat nebo ne, jak moc to bylo dobrý, špatný, fialový, žlutý, nevhodný, báječný, růžový, béžový...
Před pár dny jsem seděla Pod koňskou hlavou na chvíli pouze s T. a čekali jsme na ostatní příchozí. T. mi říkal, že mě má rád, že jsem jeho česká spřízněná duše. Já koukala, kývala, že jo, že on je zase moje německá spřízněná duše, ale že vůbec nevím, proč tam právě v tuhle chvíli sedím, proč se nezvednu a nejdu raděj domů, když by to pro něj asi bylo lepší. Pak se mě zeptal, co mám teda chuť udělat, co chci? Že on mě rozhodně nedrží. Po dlouhé odmlce jsem nebyla schopna říct nic jinýho, než Ich weiss nicht. Vieleicht möchte ich nur schweigen. A tak T. ubalil tüta a čekali jsme.

Je mi zle (zase) ze sebe samotné, mám pořád dost problémů sama se sebou a mezitím se snažím tím úplně nezhuntovat Luka a reálnej život. Jde to těžko. Jsem ve stavu jako před pár lety, kdy bych se nejraději nechala zavřít na uzavřený oddělení, ať se mnou už konečně něco udělají, cokoliv, hlavně když pak budu moct normálně žít bez záchvatů úzkosti. Protože mi připadá, že veškerá moje vlastní iniciativa je naprosto bez efektu. Jenže to se nestane. Stane se to, že se hrozně (ne)zodpovědně přestěhuju mimo Brno, budu se muset přepravovat tam a zpátky, mít nějaký peníze, opravovat dům, být tam často sama a nezešílet. Je mi zle už jen z té představy, jak mě chytne náladička choré müsli zrovna nějakej večer, kdy bude Luk na noční a já v obřím baráku uprostřed díry daleko od kohokoliv a daleko od absinthu. Strašně se tam těším, ale moje chorá müsl už teď převažuje. Stěhování není ten problém, život tak jak se mi zatím vyvíjí s Lukem není ten problém.


Všichni se na mě tváří, jakože si dělám co chci, že jsem v pohodě, že je fajn mi vyčítat všelijaký moje rozhodnutí a že nemám právo být prostě v totální krizi. Vzpomínám na Vendu, jak mezi pletením zaníceně povídala o tom, jak má přece každej právo mít se na hovno... a fakt tohle právo mám?

Luft anhalten ist eine wunderbare Sache...

11. května 2015 v 16:57 O škole a blabla
Když jste znechucení školou, hrajte aspoň divadlo. Jak ve škole tak na jevišti.

Jo. Tenhle semestr je ve znamení divadelních prken. V německým divadle jsme dali dokupy němockou absurdní srandičku Luft anhalten, kde jsme si vesele máčeli hlavy v lavórech s vodou a cpali kolíčky na nos. Bylo to podivný, ale ve výsledku mě to hodně bavilo a co si budem povídat - když jsem poprvé v životě dostala vážně hlavní roli, tak jsem se snažila užít si to nejvíc jak to šlo. Vlastně jsem do teď nepochopila, jak jsem se mohla naučit tolik německýho textu a jak jsem to zvládla nepohnojit. Protože improvizovat v cizím jazyce nepatří k mým silným stránkám. (Páni profesoři, kteří mě měli na nějaké ústní zkoušce tiše přitakávají.) Cítila jsem se jako hvězda, herečka, hotová primadona... dobře, nebudu to přehánět, připadala jsem si jednoduše dobře. Dala jsem do toho všechno a stálo to za to. Aspoň můj výkon zatím nikdo nepohanil.
Navíc konečně na prknech skutečnýho divadla, tedy v Barce. Barka se pro mě stala od podzimu dost symbolickým místem a nepřestává mě překvapovat, jak jsou věci provázaný, skoro až podezřele.
Dejme tomu díky Barce jsem se tak nějak jako mohla přiblížit k jednomu dost skvělýmu chlapovi, kterého nazývám Luk, je to kluk Luk jako buk a taky on mě dostal včera opět do Barky do zcela jinýho kusu. Přelet nad kuckucknestem.
Je strašně zajímavý vidět jedno a to stejný představení normálně jako divák, poté normálně jako divák vidící a slyšící vidět verzi pro krtky a hluchavky a nakonec se s těmi všemi tísnit ve tmě zákulisí a vidět úplně jiný představení, než na jaký zrovna koukají z druhé strany diváci. Tak jsem si nahodila punčošky, na mě až příliš krátký džínový kraťásky, tílko a rudou rtěnku a trsala jsem dokola v psychoústavu...
Nebyla jsem si do poslední chvíle jistá, co mám přesně dělat, co říkat a kde být, ježto zkoušky tak nějak byly/nebyly. Vlastně jsem po dvou zkouškách byla naprosto zdrcená a rozhozená, že je to banda totálních nezodpovědných magorů a že nechápu, jak tímhle stylem mohli takový špíl nazkoušet. Stačilo ale pár minut na place a zjistila jsem, že o tom tam vůbec nejde, že ti lidi divadlo prostě hrají tady a teď, že jsem vešla na scénu a byla jsem si jistá, že tohle bude fungovat skvěle. A taky že jo. A lidi tleskali. A mohla jsem se pyšnit svým mužem alias rejžou. Asi miluju amatérský divadlo.

A tak kdybyste vidět kousek z toho všeho...

Luft anhalten



A trajlééér...