Červen 2015

Výpis o všem, aby to bylo bílý na černým

21. června 2015 v 11:02 Bez logiky věci
V mým životě je teď všechno naruby. Ale jsem na ty změny a pokusy tak nějak hrdá a zvědavá. Není jednoduchý se rozhodnout pro něco, co patrně nikde nikdo nikdy neocení a nepochopí. A potom všem dokola vysvětlovat co a jak, proč...
Takže jak to se mnou vypadá?!

1. Škola - je pro mě nyní neaktuální a pocitově už je naktuální asi tak od října. Studuj, studuj, hlavně to dostuduj přece! A to, jak to studium vypadá a jak ho (ne)prožívám už nikoho nezajímá. O tom, že to nedopadne dobře jsem věděla už delší dobu, protože opakovanej předmět mě tížil už začátkem semestru. Veškerou energii jsem tedy dala do toho, co mi dávalo skutečně jediný smysl mého působení na germanistice - německýho divadla. Poznávání německých lidí, jejich divadlení tvorby v rámci festivalu mi dost udělalo dobře v kreativním zbytku mýho mozku. Navíc jsem si nikdy nebyla tak jistá němčinou jako když 4 dny prakticky pořád mluvíte s někým německy, přijdete domů a automaticky vám to myslí v němčině. Skvělej pocit, kterej jsem na škole zatím nikdy nepocítila.
Přes veškerý rozpaky co s gympláckým lemplem jako já, co be zázračnýho titulu, co vůbec dělat, jestli opravdu lézt ještě na výšku a nacpat někomu do chřtánu nějakej ten poplatek.... jsem se nakonec rozhodla pro docela poťouchlý řešení. Vděčím za to Bráchovi, kterej mi (pravděpodobně z lásky k Muše, aby ji nerouhlo) našel druhý kola příjimaček na univerzity. Upřímně řečeno jsem vlastně ani netušila, že i na výšky se vypisují durhý kola, přesněji prodlužují přijímací řízení. Ale den jsem strávila prohrabáváním nabídek univerzit a zjitila, že jediným přijatelným východiskem je Plzeňská univerzita - pajdák - mateřinky kombinovaně. Za semestr celkem 3 dvoudenní výlety do Plzně, plus zkoušky. Dojíždění na žákovskej průkaz není zase taková katastrofa a bohužel nikde blíž se nic takovýho neotvírá. A ve svý podstatě se těším na dlouhý cesty s knihou a kus dokonalýho vytržení z brněnskýho panoptika, budu aspoň dva dny sama v cizím městě a přitom bezpečně. Půjdu do toho, abych nemusela rok čekat na další přijímačky v Brně. Čistě teoreticky by totiž pak možná byl možnej přestup do druháku do Brna, pokud je náplň předmětů podobná. Ať tak či tak, budu na cestě.

2. Práce - další věc mýho zmatenýho života - stále čekám, jak se rozhodnou ve lesní školce, jestli naznají, že jsem velice tvůrčí, hudební, divadelní, free super ůča nebo jestli dají přednost ekoženám z přírodovědy a pajdáku. Na svým zkušebním dni jsem si připadala dobře, děti mě braly, já zvládala katastrofy typu větev v oku, čůrání a uspávání a strašně moc si přeju, aby to vyšlo. Mohla bych tak aspoň mít praxi a zároveň práci snů na pár dní.
V současné době totiž stále uklízím. V prvé řadě u Führerky, která je velice perfekcionistická a rýpavá, má často zcela nelogické požadavky jen proto, aby mi prostě mohla zasahovat do zajeté rutiny. Ráda mi třeba diktuje čím mám začít, přitom dělám každý týden tu stejnou práci, stejné úkony, stejný byt, ale když tam zrovna je paní führerová může se stát, že musím začít vytřením chodby, pak koupelnou, pak převlíct postele, pak utřít prach a tímto se naprosto nabourá systém, který mi umožňuje práci udělat dobře a v dané době. Ale díky ní uklízím také další dva vedlejší byty a mám dobrý peníz. Paní Alternativní je naopak velice milá, kamarádská, nápomocná, přející, ale... mám osobní problém v principu jejich domácnosti. Paní Alternativní má tři děti. Nejstarší dcera je stará asi jako já, dále pak syn maturant a dcerka asi v sextě. Všechny děti bývají doma, mají pokoje narvaný věcma a patrně si nikdy v životě nepřevlečou ani postel, protože to za ně dělám já (a přede mnou další a další uklízečky), ze začátku jsem to tak brala, že to je jejich věc. Když jsem ale začala učit němčinu nejmladší dítě a poznala ji trochu osobně, nemohla jsem se zbavit nutkání jí při německé konverzaci říct, ať si laskavě aspoň vysaje v pokoji. Nemám nejmenší problém uklízet celý jejich dům, baví mě to tam, mám ta klidu, ale pokud dětičky sedí u komplu nebo kdekoliv v domě a já jim uklízím oblečení z podlahy, nemůžu se zbavit dojmu, že ze mě dělají debila. Neumím si představit, že bych se učila na maturitu a za mými zády by luxovala můj bordel jen o prá let starší vysokoškolačka. Nevím, jak jsou na tom dvě starší dítka, ale nejmladší je velice sebevědomá, až takovým způsobem, že nedokáže přijmout sebemenší kritiku a věří, že se jednou stane jedinou vědkyní severských mýtů v archivu někde v Americe. Pravděpodobně ano, protože rodiče jí to nějak vydláždí.
U paní Alternativní jsem tedy nakonec odřekla a doporučila jí Špagetku. Myslím, že ta tuhle sociální a morální propast nebude řešit ani moc pociťovat.

3. Domov - už velice brzo budou mým domovem Oslavany. Bude to náš dům se zahrádkou a bude to divný. Měla jsem spoustu špatných stavů, že to nezvládnu, nepřežiju, nevydržím. Ale nakonec jsem se uklidnila a budu se stěhovat. Společně s Lukem, Kocomourem, Kirou (náš nový bestiální pes), křečkama a klavírem.
Soužití s Kocomourem a Kirou dohromady by vydalo na další článek. Takže o tom jindy.
Každopádně to ještě všechno bude zajímavý.




Jinak... pojedu s Lukem a Špagetkou na Colours jakožto rozloučení před jejím odjezdem do Helsinek, zažila jsem opět na hovno doktorku - tentokrát kožní, která mi dala kortikoidy a zatím se uzdravuju vírou, že se mi ekzémy nevrátí. Nicméně když nechávám kůži bez zásahu, bez škrábání, osahávání, mazání, léčí se tak nějak sama a samovolně mi zmizely ekzematické výsevy v tříslech a pomalu i na loktech, mazala jsem pouze krk. Snad to vydrží!
S velkou pravděpodobností budu dělat v Černovicích dobrovolnici Diakonie a budu navštěvovat volnočasově pacienty jen tak pro jejich radost. Uf.
Rozloučení s T. mě trochu vzalo, ale spolíhám na sejde z očí sejde s mysli a tímto uzavírám zbytečný žblept o životě.

Kratince o konci a začátku

17. června 2015 v 0:22 O mužské části světa
Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli existuje vůbec nějaké místo, situace, společnost, kde můžu otevřeně říct všechno, co prožívám. Teoreticky tohle můžu říkat kde uznám za vhodné, ale já to jako vhodné nevnímám skoro nikde, převážně proto, že vím, že lidé soudí, usuzují, odsuzují a pak si něco myslí. A díky tomu, že se tohle děje se často děsím i sama sebe, co bych mohla říct sama sobě?!
Hodně si proto vážím lidí, kterým něco můžu vysypat a nadýchnout se pak hořkosladkýho vánku. Dneska jsem dost dlouho povídala s Mikem na všelijaký pocitový témata a několikrát mě pomyslně dloubl do zad a upozornil na rozpory, který prohlašuju sama před sebou. Nadechla jsem se zase o kousek víc než kdy v poslední době.

Dějou se rozpory s Lukem. A stejnou měrou jako mě bolí, že se Luk trápí, mě bolelo dnešní 5 minutové setkání s T., při kterém jsme prohodili jen pár slov a trochu delší objetí. Podala jsem mu knihu, kterou mi původně chtěl kvůli lepšímu porozumění předčítat, na ruku jsem mu přidala jednu malou památku, bylo teplo, svítilo na mě sluníčko, ale foukal chladnej vítr, třásly se mi ruce. Dostala jsem od něj taky připomínku a přemýšlela jsem, jestli si ho vůbec ještě kdy chci připomínat, když odjede a zmizí a já vím moc dobře, že si až příliš dlouho budu malovat pěkný obrázky o milým shledání v Německu, o pevným porozumění a nějaké podivné zmatené spřízněnosti bez nutnosti rozumět si slovně. T. mi při objetí řekl, že se uvidíme. Já neřekla nic. Když jsme na sebe neutrálně mávli a prohodili zdovřilostní fráze, bylo nám docela jasný, že se vidíme zřejmě naposled. T. totiž není nějakej němec co mi říkal čas od času, že jsem fajn holka, je to prostě jinej člověk, než který znám a spolu s ním se ve mně probudilo hodně nových náhledů na život. T. není ani láska ani kamarád, je to katalyzátor mýho pochybnýho životního vývoje, je to část důležitýho celku, připomenutí... Rychle jsem vystartovala na koloběžce mezi tramvajema, lidma, popelnicema a dál, dál, dál, než jsem měla jistotu, že nejsem v dohledu a snažila jsem se rozdýchat tenhle nepochopitelnej zásah do duše. Po ulicích chodili lidi jakoby nic, do práce, do školy, kdovíkam.
"Slečno, vy pláčete, jste v pořádku? Vždyť jste mladá a na světě je pěkně..."
"Ne, nepláču, na světě je moc pěkně."
"Tak hezký den."

Nemůžu spát a chápu, jak vratký je nechávat si všechno vyhnívat na povrch. Už několik týdnů jsem nedokázala pustit jedinou slzu. Dneska konečně jsem dorazila domů s ubrečeným vyčerpáním. Myslím na Luka, na jeho trápení a život, o kterým nic nevím, taky na T., o kterým vědět už nechci a nemůžu a nakonec myslím na všechno, co v životě mít pravděpodobně nikdy nebudu.

Ich bin verliebt. Ich bin verliebt in die fremde Welt, die ich nur mit den Fingern anfassen konnte. Ich bin vergeblich und naiv verliebt, verwirrt und das tut mir weh. Das ist auch gut so.