Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli existuje vůbec nějaké místo, situace, společnost, kde můžu otevřeně říct všechno, co prožívám. Teoreticky tohle můžu říkat kde uznám za vhodné, ale já to jako vhodné nevnímám skoro nikde, převážně proto, že vím, že lidé soudí, usuzují, odsuzují a pak si něco myslí. A díky tomu, že se tohle děje se často děsím i sama sebe, co bych mohla říct sama sobě?!
Hodně si proto vážím lidí, kterým něco můžu vysypat a nadýchnout se pak hořkosladkýho vánku. Dneska jsem dost dlouho povídala s Mikem na všelijaký pocitový témata a několikrát mě pomyslně dloubl do zad a upozornil na rozpory, který prohlašuju sama před sebou. Nadechla jsem se zase o kousek víc než kdy v poslední době.
Dějou se rozpory s Lukem. A stejnou měrou jako mě bolí, že se Luk trápí, mě bolelo dnešní 5 minutové setkání s T., při kterém jsme prohodili jen pár slov a trochu delší objetí. Podala jsem mu knihu, kterou mi původně chtěl kvůli lepšímu porozumění předčítat, na ruku jsem mu přidala jednu malou památku, bylo teplo, svítilo na mě sluníčko, ale foukal chladnej vítr, třásly se mi ruce. Dostala jsem od něj taky připomínku a přemýšlela jsem, jestli si ho vůbec ještě kdy chci připomínat, když odjede a zmizí a já vím moc dobře, že si až příliš dlouho budu malovat pěkný obrázky o milým shledání v Německu, o pevným porozumění a nějaké podivné zmatené spřízněnosti bez nutnosti rozumět si slovně. T. mi při objetí řekl, že se uvidíme. Já neřekla nic. Když jsme na sebe neutrálně mávli a prohodili zdovřilostní fráze, bylo nám docela jasný, že se vidíme zřejmě naposled. T. totiž není nějakej němec co mi říkal čas od času, že jsem fajn holka, je to prostě jinej člověk, než který znám a spolu s ním se ve mně probudilo hodně nových náhledů na život. T. není ani láska ani kamarád, je to katalyzátor mýho pochybnýho životního vývoje, je to část důležitýho celku, připomenutí... Rychle jsem vystartovala na koloběžce mezi tramvajema, lidma, popelnicema a dál, dál, dál, než jsem měla jistotu, že nejsem v dohledu a snažila jsem se rozdýchat tenhle nepochopitelnej zásah do duše. Po ulicích chodili lidi jakoby nic, do práce, do školy, kdovíkam.
"Slečno, vy pláčete, jste v pořádku? Vždyť jste mladá a na světě je pěkně..."
"Ne, nepláču, na světě je moc pěkně."
"Tak hezký den."
Nemůžu spát a chápu, jak vratký je nechávat si všechno vyhnívat na povrch. Už několik týdnů jsem nedokázala pustit jedinou slzu. Dneska konečně jsem dorazila domů s ubrečeným vyčerpáním. Myslím na Luka, na jeho trápení a život, o kterým nic nevím, taky na T., o kterým vědět už nechci a nemůžu a nakonec myslím na všechno, co v životě mít pravděpodobně nikdy nebudu.
Ich bin verliebt. Ich bin verliebt in die fremde Welt, die ich nur mit den Fingern anfassen konnte. Ich bin vergeblich und naiv verliebt, verwirrt und das tut mir weh. Das ist auch gut so.