Červenec 2015

Zápisek zas trochu o třech P

15. července 2015 v 17:35 Životní smetiště
Řekněme si to narovinu...čím víc jsem v nejistotě, zoufalosti, obavách a čekání, tím víc padám do těch nejjistějších zajetých sraček. V mém případě teda PPP v různých otiscích. Takže mě nakonec dorazí to uvědomění, že jsem pořád ještě dost na větvi ze svýho břicha, když Pan Otec zrovna leží na JIPce. Logika nulová, ale průběh vnitřní pořád stejnej. Hlavně vytěsnit, vytěsnit to opravdu zlý a zásadní něčím ostudně trapným, hlavně neprožívat reálný pocity.
Cítím prázdnotu svýho života, jakože nevím vůbec co a ani nevím, kam přesně směřovat síly. Jde o existenční otázky, věci trochu vážnější povahy, než jaký budou známky na vysvědčení. Proto je nejpřirozenější soustředit se na věci naprosto nepodstatné... už dlouho se mi nestalo, že bych byla natolik znechucená svým vzhledem, že se na sebe dívám v každým možným skle a že mám chuť se zabalit do peřiny a nevycházet měsíc z domu. Nepomáhá ani fyzická aktivita ani pěkný oblečení, ani líčidla nebo zdravý jídlo. Prostě mám břicho a kila a pupínky a hnusnej ksicht a suchou kůži a široký nehty a jako na zavolanou ekzém no.2
Když je mi mizerně s tělem, naučila jsem se ty myšlenky a úvahy ignorovat a smát se jim, takže relativně žiju. Dost k tomu většinou pomáhá fyzický kontakt s Lukem (nemyslím sex, ale prostě dotek po těle), jenže s Lukem jsme aktuálně ve vzduchoprázdnu, kdy si každej prožívá určitý nepříjemnosti se sebou a "dohromady" jsme každý na jiné straně postele. Necítím to jako špatnou věc, vím, že se to zase uklidní, ale můj duševní neklid to jen přiživuje. Stěžovat si ale nechci, protože jsem zodpovědná hlavně sama za sebe a cítím se jako by byla teď má povinnost držet se zpátky a čekat až si vyřeší problémy všichni ostatní. Držet hubu a nefňukat, ostatní maj horší problémy, tak už toho nech a hezky se starej o domácnost, když už nic.

Podtrženo, sečteno... PPP v různých fázích se vyvíjí a pokračuje... z opačné strany - Mucha je stále přehnaně maminkovská, Otec stále přehnaně s obavama o mou velkou životní kariéru a já si budu muset svoje pole opravdu poorat sama. Bez koně a pluhu. (Snad jen jako obvykle s Bachovkama)